Lessingovou tragedií Emilia Galotti bylo před 235 lety, 21. dubna 1783, slavnostně otevřeno Hraběcí Nosticovo divadlo, nejstarší dochovaná divadelní budova v Praze. Jeho výstavba trvala dva roky, stála 100.000 zlatých a financoval ji osvícenský aristokrat František Antonín Nostic-Rieneck.
Byl to Němec, rodilý Pražák, nadšený zemský vlastenec hrdý na minulost českého království, který stavěl divadlo se záměrem, aby se v něm pěstovala německá činohra a italská opera. Zásadně se však nevyhýbal ani produkcím v jiných jazycích. Čeština zde poprvé zazněla v lednu 1785 ve veselohře Odběhlec z lásky synovské a v lednu následujícího roku zde měla premiéru první původní česká hra Břetislav a Jitka.
Po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 v divadle vystoupil Wolfgang Amadeus Mozart a 20. ledna osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu. Vůbec poprvé se tady 29. října 1787 hrál Mozartův Don Giovanni, další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se v tomto divadle uskutečnila roku 1791, na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem.
Později divadlo odkoupili od hraběte Nostice čeští stavové (1799) a přejmenovali je na Stavovské. Poslední italské představení se tu konalo v roce 1814 v době šéfování Carla Marii von Webera, který tady působil v letech 1813–1816.
Od května roku 1824 se zde začala hrát i pravidelná česká představení, 2. února 1826 tady měla premiéru první česká opera Dráteník Františka Škroupa. V roce 1834 tu při premiéře Tylovy Fidlovačky poprvé zazněla budoucí česká národní hymna. Úspěšný Škroup stál v letech 1837–1857 v čele divadla a zasloužil se o uvedení řady novinek nejen českých, ale i z repertoáru světového, mimo jiné i oper Wagnerových.
V roce 1862 se z divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. V září 1918 intendant Leopold Kramer uzavřel s německým souborem nájemní smlouvu na deset let, avšak 16. listopadu 1920 v rámci protiněmeckého pogromu divadlo obsadil český dav, který budovu předal Klubu sólistů Národního divadla. 1. prosince 1920 bylo divadlo usnesením zemského správního výboru převedeno do správy Národního divadla a nazváno Stavovským.
Po skončení druhé světové války v roce 1945 byla zahájena představení ve Stavovském divadle Jiráskovou Lucernou. Současně s novým divadelním statutem dostalo v říjnu 1949 Stavovské divadlo i nové jméno – Tylovo divadlo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století prošlo zásadní přestavbou, bylo vybudováno podzemní podlaží a celá budova byla kompletně zrekonstruována. Došlo přitom k zásadní změně barevnosti interiéru, klasická bílo-zlato-červená kombinace barev byla změněna na bílo-zlato-modrou. Dnešní kapacita hlediště čítá okolo 650 míst.
