Tōru Takemitsu se narodil v Tokiu 8. října 1930. V pouhých čtrnácti letech byl roku 1944 přinucen ke vstupu do armády císařského Japonska. Po vítězství spojeneckých sil ve 2. světové válce a kapitulaci Japonska pracoval pro americké okupační jednotky, a díky rádiům amerických vojáků získal první zkušenosti s klasickou západní hudbou, která ho okamžitě nadchla. Takemitsu poději v životě tvrdil, že součástí jeho nadšení byla i snaha vzdálit se od japonské kultury, na kterou po zkušenostech v císařské armádě silně zanevřel. Ve věku 16 let a bez jakéhokoliv formálního hudebního vzdělání začal vytvářet své první kompozice. Takemitsu popsal toto období svého života takto: „V hudbě jsem našel svůj smysl života. Po válce byla hudba jediné, na čem mi záleželo.“
V roce 1951 byl jedním ze zakládajících členů proti-akademického uměleckého hnutí Jikken Kōbō, které se bouřilo proti tradičnímu japonskému pojetí umění. V této době si také začal doplňovat své hudební vzdělání – studoval například u Fumia Hayasaky, skladatele soundtracků k filmům Akiry Kurosawy (Rašómon, Sedm samurajů a další).
Cesta k mezinárodní slávě se Takemitsuovi otevřela zcela náhodou v roce 1958, kdy Japonsko navštívil Igor Stravinskij. Národní vysílací společnost NHK pro Stravinského připravila koncert soudobé japonské hudby, do kterého (podle jednoho zdroje neplánovaně) zařadila i Takemitsuovo Rekviem pro smyčce. Stravinského tato skladba zaujala svou upřímností a vášní. Oba skladatelé spolu posléze poobědvali. Takemitsu toto setkání označil jako nezapomenutelný zážitek.
V 60. letech začal Takemitsu přehodnocovat svůj vztah k japonské kultuře. Později při přednášce o svém životě popsal své pocity po jednom shlédnutí představení tradičního loutkového divadla bunraku: „Byl to pro mne naprostý šok. (…) V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem Japonec.“ Takemitsu začal experimentovat s kombinacemi západních a východních hudebních tradic, které ho proslavily po celém světě. V roce 1967 tyto kombinace využil ve skladbě November Steps pro biwu (japonská loutna), šakuhači (dlouhá bambusová flétna) a orchestr, napsané na objednávku Newyorské filharmonie, která ji uvedla na slavnostním koncertě ke svému 125. výročí.
Pro stejné nástroje pak v roce 1973 složil skladbu Autumn, která se vyznačuje mnohem silnější integrací japonských nástrojů a orchestru.
Svou fúzi západní a východní hudby Takemitsu zdokonaloval až do konce života a své dílo viděl jako součást nového celosvětového proudu. Ve svých pamětech napsal: „Není pochyb o tom, že všechny různé země a kultury světa započaly cestu k velké jednotě všech národů.“ Kromě komorní a orchestrální kompozice se v pozdní části svého života věnoval také filmové hudbě – mimo jiné stejně jako jeho učitel Fumio Hayasaka spolupracoval s Akirou Kurosawou, pro nějž složil soundtracky k filmům Dodesukaden a Ran. Ke konci svého života pracoval na své první opeře na objednávku Národní opery v Lyonu, bohužel ji však již nestihl dokončit.
Tōru Takemitsu zemřel 20. února 1996 na zápal plic, kterým se nakazil v době, kdy byl oslabený rakovinou. Po své smrti byl prohlášen za jednoho z nejvýznamnějších japonských skladatelů všech dob a prvního japonského skladatele klasické hudby, kterému se dostalo celosvětového uznání.
