Premiéra oper Tři fragmenty z Juliette a Lidský hlas. Národní divadlo Brno předvedlo strhující inscenaci, na kterou se zapomíná jedině ztrátou paměti

Konfrontace snu a reality je odvěké a nestárnoucí umělecké téma, známé již z básní anonymních čínských básníků dávných dob. Také Bohuslav Martinů se ve své operní tvorbě o hranice mezi realitou a iluzí hluboce zajímal, jak to dosvědčují jeho dřívější díla. K Juliettě, která byla inspirována divadelní hrou George Neveuxe, si Martinů napsal sám libreto, v němž docílil unikátní narace. Děj opery se nedá jednoznačně interpretovat jako skutečnost, ani jako fikce, nýbrž pohybuje se na velmi tenké hranici obou kategorií. Skladatel s dosud nebývalou intenzitou a geniální intuicí svou hudbou vyjádřil polysémní vnímání světa, v němž se velmi těžce hledá kritérium pravdy. Vrstevnatost, otevřenost a neukončenost jsou centrálními vlastnostmi západní filozofie a v Juliettě Bohuslava Martinů jsou koncentrovány do otázky „Co mohu vědět?“

Obrovský úspěch premiéry v březnu roku 1938 popsala manželka skladatele Charlotta ve své vzpomínkové knize Můj život s Bohuslavem Martinů následovně: „Po několika perných měsících příprav a zkoušek a za spolupráce skvělých umělců vzniklo provedení naprosto mimořádné. Nepamatuji se, že bych byla kdy viděla svého muže šťastnějšího a spokojenějšího. Režisérem byl Jindřich Honzl, výtvarníkem František Muzika. Celkové vedení hudební a divadelní měl Václav Talich.“ Velmi úspěšně přijatou premiéru následovalo jen šest repríz, poté mnichovské události předčasně ukončily její uvádění. Martinů v myšlenkách Juliettu neopustil a rozhodl se dílo pod názvem Tři fragmenty z Juliette upravit tak „aby se mohlo hráti v koncertě nebo v Radiu“. Vznikl tak jakýsi autorský průřez operou, v níž dvě velké orchestrální scény (scéna v lese a scéna vzpomínek) následuje intimní závěr za doprovodu klavíru.

Scénu Davida Radoka rámuje centrální obraz Vysoká okna dánského malíře Vilhelma Hammershøie. Tento esteticky výrazný vizuální prvek byl zvolen velmi konsekventně. Scéna komunikuje se zvláštní témbrovou kvalitou hudby Martinů svou tlumenou a stínovanou poetikou, eliminací ostrých a jasných barev, není však impresivně rozostřená, spíše připomíná synestetická díla Jakuba Schikanedera svou schopností koncentrovat psychické napětí a světelný symbolismus. Hedvábně nařasený interiér není strnulý, pohyb a jeho segmentace do různě rychlých sekvencí je rafinovaně modifikován. Zajímavá doprovodná vypravěčská linie se odvíjí za oknem v pravém rohu jeviště, v kterém se postupně objevují animovaná lesní scenérie, dívka s míčem a následně i pravděpodobná imitace Julietty. Scénu intenzifikují magicky pomalé pohyby záclon, závany neslyšitelného větru, hra stínů a profily těl a postav odrážejících se na stěnách. Mobilita a její negace má v Radokově inscenaci zcela jedinečnou funkci.

Velmi vhodně byly zvoleny také kostýmy Zuzany Ježkové, které příjemně korespondují se zvláštní narací díla svou civilností a barevnou korelací. Jsou přirozené, nenásilné a zvětšují onu sémantickou propast mezi realitou a snahou o její určení. Jana Šrejma Kačírková má lehké, elegantní světle modré šaty, klasické dobové kostýmy padnou i dalším protagonistům. Velmi významnou součástí inscenace je světelný design Přemysla Jandy, který se podílí na strukturaci dějové linky a zdůrazňuje psychologickou intenzitu příběhu. Mimořádnou výtvarnou hodnotu má videoprojekce Dalibora Fencla, jejíž sekvence se odvíjejí a zobrazují ve zmíněném okně jako mysteriózní podobenství, mlhovinové apercepce, které poutají pozornost a nutí přemýšlet nad jejich významem.

Sobotní premiéře vévodily výkony Jany Šrejmy Kačírkové a Magnuse Vigiliuse. Sopranistka svůj výkon v Juliettě postavila na výstižné pěvecké artikulaci, brilantní intonaci a koncentrované dynamice, která byla souvztažná k hudebnímu okolí. Interpretace Šrejmy Kačírkové stála i na hluboké psychologické účinnosti. Její Julietta dokázala vybalancovat křehké pomezí mezi realitou a tím, co se za ni jenom vydává. Emocionální rejstřík sopranistky nebyl nikdy nadbytečný nebo naopak nedostatečný. Obdivuhodný nebyl jen její pěvecký projev, ale také ztvárnění, s nímž se sopranistka do postavy položila. Magické byly i doprovodné prostředky, včetně hypnoticky pomalých pohybů dlaní, paží a gest.

Švédský tenor Magnuse Vigilia byl Kačírkové rovnocenným partnerem, výborně zvládnul široké rozpětí svého partu a přesvědčil také tím, jak herecky vystihl zásadní rozdíl mezi ním a Juliettou. Jako jediná postava, která si pamatuje (nebo to alespoň tvrdí) se soustředil na pochopení zvláštního prostředí, v kterém se ocitnul. Postupně dospěl k přesvědčení, že zdůvodnění není podstatné, důležitá je láska, po které touží. Postavu Obchodníka se vzpomínkami a další role ztvárnil barytonista Roman Hoza, který se obratně vžil do figury bodrého a mazaného prodavače, čemuž odpovídal i jeho familiární pěvecký styl. Hoza rovněž potvrdil, že je schopen zvládnout širší spektrum postav, aniž by přitom ztratil na různorodé výrazové charakteristice a smyslné barevnosti svého hlasu. Silné podobenství o vztazích mezi mužem a ženou a specifickém vnímání reality přinesla vrcholná scéna s dědečkem (Josef Škarka) a babičkou (Eva Novotná), která měla velké kouzlo a přesvědčivost.

Orchestr Národního divadla Brno pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće podal znamenitý, soustředěný výkon, v němž vynikly jednotlivé instrumentálně výrazné party sólových nástrojů i kolektivní souhra, dynamika a nádherně prokreslené hudební fráze. Ivanović si ohlídal zvukovou intenzitu a zpěvákům bylo dobře rozumět i v nejsubtilnějších pianissimech. Orchestr nepostrádal nádhernou symfonickou barevnost a dokázal nastínit hudební myšlenku ztvárněnou témbry konkrétních nástrojů s krásnou imaginací.