Radek Baborák: Dirigent není ten hlavní boss

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Všestranný a nenapodobitelný hornista Radek Baborák měl zavítat do Litně a zahájit Festival Jarmily Novotné. Z důvodu epidemie koronaviru byly celé Liteňské hornové dny odloženy a uskuteční se v náhradním termínu, pravděpodobně na podzim. Rozhovor vám přinášíme již nyní.
Miloš Bok, Radek Baborák a Český hornový soubor Lípa Musica 2018 (foto Lukáš Marhoul)

Vaše úplně nová nahrávka je Piazzolla. S nenapodobitelným kouzlem nabízíte uhrančivou hudbu ze světa argentinského tanga. Je to „tančírna“, ale v rangu klasiky, která patří do Rudolfina. Hraje Orquestrina, soubor nadšenců, každý je exkluzivní mistr svého nástroje. Piazzollovy skladby jsou aranže. Většinou vaše, dvě dělal Tomáš Ille. Specielně pro tento projekt, nebo už byly hotové?
Všechny úpravy jsou nové a originálně napsané pro náš soubor. S Tomášem jsme na nich pracovali společně, na některých víc já, některé dělal on. Každopádně velmi důležitá finální fáze zhotovení not tak, aby se z nich dalo hrát, je na něm.

Ono to není tak jednoduché, hrát Piazzollu a vůbec ho nějak uchopit. Šel jsem cestou méně tradiční, s vyloučením tak typického bandoneonu. Místo toho se snažíme nabídnout jiný zvuk, ale podobný drive. V tom jsou opravdu všichni členové Orquestriny nepostradatelní. Přesto bych tentokrát rád vyzvednul tři z nich – houslistu Dalibora Karvaye, basklarinetistu Petra-Pepina Valáška a klavíristu Václava Krahulíka. S nimi se dělím o ten vedoucí bandoneonový Piazzollův part.

S vizí hornového zvuku neváháte sáhnout do různých partitur, včetně Bachových i Mozartových, vaše umění žije naplno. Jste spojen s nejlepšími hornisty světa, pro Mozartových Dvanáct hornových duet jste angažoval Radovana Vlatkoviče, kdy a kde začalo vaše přátelství?
Radovana znám velmi dlouho, ale tyto Duetta byla naše první spolupráce. Velmi si ho vážím jako kolegy, profesora a sólisty. I když každý máme trochu jiný styl, myslím, že se nám velmi dobře dařilo se navzájem přizpůsobit a každá další akce s ním byla vždy velkou hudební radostí.

Pro vás a vaše kolegy Ondřeje Vrabce, Stanislava Suchánka a Zdeňka Divokého napsal Brit Andrew Downes Concerto pro 4 horny a orchestr. Je to skladba na objednávku, nebo autor evidentně orientovaný právě na horny a fanfárové skladby si vás vynašel?
Tak to už je opravdu dávno a pan Downes byl, nebo možná stále je, v kontaktu právě s Ondřejem Vrabcem, který celou řadu jeho specifických skladeb inicioval. Já jsem tam byl přizván jako host.

Stich Punto je heroj hornové hry, oddaný svému nástroji, hudbě a koncertování. Jeho slavná kariéra pod všelikými jmény je známá. Svět si ho vážil a domov mu vystavil několik pamětních desek. Nevím, zda v rodišti v Žehušicích, ale třeba v Čáslavi připomínají, že tam koncertoval, dům na Tržišti v Praze označuje, že zde zemřel, na kostele Nejsvětější Trojice označují na Malostranském hřbitově místo jeho věčného odpočinku. Deska byla umístněna roku 2003, slavnostnost chvíle dokládá padesát (!) hornistů, kteří zahlaholili fanfáry. Byl jste mezi nimi?
Tenkrát jsem mezi nimi nebyl, ale Sticha Punta a jeho mistrovství se dá vyčuchat z jeho skladeb. Měl myslím velmi osobitý styl. Používal takové kaskády rozložených akordů, které tak obdivoval mladý Beethoven, že je pak používal prakticky ve všech komorních skladbách s lesním rohem. Jsem rád, že máme takovou výraznou osobnost v historii české hornové hry. A samozřejmě je hezké vědět, že byl jako já z Polabí!

Radek Baborák, Richard Galliano – Struny podzimu 31. 10. 2017 (foto Petra Hajská)

Tak těch polabských vazeb máte víc, vždyť údajně úplně první hornisté u nás byli z Lysé nad Labem, trubači při parforsních honech hraběte Šporka… K vašemu jménu patří – nejlepší hornista na světě. Právem. Nemíním loudit, kam byste, ve vší skromnosti, dovolil dát nějakou pamětní desku, ale vzpomeňte alespoň, které životní momenty vašeho koncertování jsou pro vaši bohatou kariéru určující.
Těch momentů je celá řada a v posledních deseti letech jsou to koncerty tak různorodé, že nevím, co vybrat. Určitě to byla moje debutová vystoupení třeba v Teatro Colón v Buenos Aires nebo ve vídeňském Musikvereinu. Ale také dirigentské koncerty, třeba Beethovenova Devátá symfonie, kdy jsem dirigoval první dvě věty a poslední dvě věty dirigoval maestro Seiji Ozawa a já jsem přešel do orchestru. Jedním z největších zážitků byl Mozartův hornový koncert s Vídeňskými filharmoniky pod vedením Daniela Barenboima. Ale právě stejně intenzivní jsou některé zážitky s mým souborem. Je to široké spektrum.

Když jste se rozhodl opustit Berlínskou filharmonii v roce 2011, věděl jste, že prioritou je pro vás rodina a sólová kariéra. Měl jste už v tehdy v plánu dirigovat? A vytvářet své ansámbly?
Ano, měl jsem to v plánu. Dirigování určitě, na to byl myslím nejvyšší čas začít a soubory tak nějak vznikaly i spontánně. Ale já jsem byl už od hudebního dětství směřován nejen k sólové dráze, ale i ke komorní hudbě, nebo právě k dirigování, takže pro mne to bylo celkem normální, i když to možná z pohledu zvenčí může být trošku nepřehledné – co je můj hlavní obor. A já to mám vyřešené tak, že můj hlavní obor je hudba a vše, co k tomu patří.

Máte raději, když říkáme lesní roh, nebo horna?
Obojí je fajn. Také se může říci třeba praroh lesní, korna, dvojlesnice, pila. Ve Vídni znají „Kikspugét“.

Jan Václav Stich Punto se znal s Mozartem i Beethovenem. Psali pro něj. Jste persona grata hudebního světa. Kdo píše pro vás?
Miloš Bok, František Šterbák, Ondřej Brousek, Tomáš Ille, Jan Málek, Jan Kučera, Naama Tamir, Satoshi Takeshima. Určitě jsem na někoho zapomněl nebo hrál jenom jednou, nebo jsem ty skladby nehrál. Ale příští rok by se v rámci nového festivalu, který se jmenuje „Horn Fest Praha“, mělo objevit několik nových kompozic.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na