Radek Baborák: Dirigent není ten hlavní boss

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Je těžké komponovat pro lesní roh? Čemu se musí skladatel vyhnout a co by měl podpořit, aby dal lesnímu rohu pravou krásu?
Asi je těžké komponovat smysluplně. Nejen pro hornu. Ale já třeba nemám rád, když jsou skladby jen technické, virtuózní, nebo když horna hraje jakoby pořád, když tam není dialog třeba mezi orchestrem a sólistou. Třeba Mozart to právě uměl geniálně – málo tónů, v rozsahu oktávy a půl, a bohatě to stačí. No a také je vždy dobré, když ta skladba má nějaký charakter. To se pak hraje snadněji.

Radek Baborák, Česká Sinfonietta – Lípa Musica 2016 (foto © Lukáš Pelech Atelier)

V češtině nemáme úplně adekvátní slovo pro vyjádření hry na lesní roh, hornista „troubí“, to evokuje spíš trubku. V jiných jazycích je to také tak? Nebo v některém jazyce „hornujete“?
Lovec se signálním rohem musí troubit na lesy. Já se snažím spíš zpívat, ale sem tam si to troubení rád dopřeji.

Nedávno jste měl úspěšné koncerty v salcburském Mozarteu. Špičkové parametry: Vídeňští filharmonikové, dirigent Daniel Barenboim, Mozartova hudba. Vaše tvůrčí symbióza s maestrem Barenboimem je známá, promluvil k vám také genius loci? V Salcburku jste také dával mistrovské kurzy. Co vás na nich potěšilo?
Byl to neskutečný zážitek. Všem hudbymilovným Čechům vřele doporučuji navštívit nějaký festival v Salcburku, a že jich tam je! A mají vysokou kvalitu. Genius loci je třeba i bydlet v malém pokojíčku v domě z třináctého století kousek od Mozartova rodného domu. Tento ročník Mozartova týdne byl věnován dechům a já jsem tam zahrál všechny jeho skladby pro hornu, dirigoval tři symfonie, Posthorn serenádu a opravdu jsem si ten náročný a výjimečný týden užil. I kurzy, i edukativní koncerty s intendantem Rolandem Villazónem. To, že takový umělec dělá v podstatě celou dramaturgii, zve tam muzikanty a vůbec je tváří festivalu, je skvělé. Máme se od Salcburku co učit. Tak by to mohlo být totiž i v Praze. Hudební turistika par excellance!

Letos na jaře jste měl odstartovat Festival Jarmily Novotné na zámku v Litni. Přestože byl celý festival odložen, bude se, doufejme, konat letos na podzim. Projekt Zámecké liteňské dny soustřeďuje mladé hornisty a pedagogy, letos je plánován druhý ročník. Kromě seminářů vám patří i závěrečný koncert, vystoupí Baborák Ensemble, přizval jste sopranistku Lucii Vagenknechtovou a klavíristu Miroslava Sekeru. Nabízíte bohatý repertoár od klasicismu až po nedávno zesnulého Lva Kogana, s jakým akcentem?
Zazní dvě krásné písně od Schumanna a Strausse – to spojení zpěvu, zvuku horny a klavíru je opravdu čarokrásné. A pak to bude vlastně takový průřez repertoáru Baborák Ensemble.

V semináři s terapeutem MUDr. Pavlem Drbalem budete nabádat k správnému držení těla a správnému dýchání při hře. Jaké metody správného dýchání máte ověřené, vždyť technika dechu je u vás možná ještě náročnější než u zpěváků.
Na to jsem sám velmi zvědavý. Budu tam sloužit jako takový pokusný model. A třeba se ještě něco přiučím.

Vaše hra je jak působivá vokalíza. Dá se říct, že na hornu zpíváte?
Děkuji, ano, o to se opravdu vědomě snažím. Ale nejen já. To zpívání na hornu by mělo být samozřejmostí a jsem rád, že mnoho hornistů si to také myslí a podle toho hraje. Naši pedagogové nám vštěpovali takové hlavní zásady: zpívat, vibrato a espressivo. Bez toho je to víc to zmiňované vytrubování.

Obliba horny narůstá u dívek a jsou z nich excelentní hráčky; jaké máte vysvětlení?
Vysvětlení pro to nemám, ale jsem s tím naprosto srozuměn. V porovnání s kolegy třeba z Berlínské filharmonie, nebo s americkými hráči, mám také takový spíš dívčí styl. Já myslím, že to je jedno, jestli hraje kluk nebo holka. Hlavně když ta hra má kontrasty. Jak v hlasitosti, tak ve výrazu.

Historicky mají nástup obliby lesního rohu i jeho včlenění do orchestru na svědomí hlavně čeští muzikanti 18. století. Nejen Stich Punto, též Antonín Josef Hampel, novátor nástroje, a další hráči. Byla to součást dobového trendu, odejít za muzikantským chlebem do světa, nebo nějaké specifikum?
Tenkrát mnoho českých muzikantů odešlo do ciziny a šířili tam umění a inovátorství v používání různých vylepšováků. Takže asi to byl a snad i zůstal pojem „česká hornová škola“.

Radek Baborák, Baborák Ensemble – Struny podzimu 31. 10. 2017 (foto Petra Hajská)

Hornovou velmocí zůstáváme, když uvážíme, jaké skvělé hráče máme v orchestrech, nebo tomu tak není?
Máme v každé generaci velmi talentované hráče. To můžou potvrzovat i úspěchy na mezinárodních soutěžích.

Co se mi zdá být rozdíl a co bych si přál, aby se vylepšilo, je vyrovnanost celých skupin. Je to dáno také tím, jaký se u nás hraje repertoár. Určití, zvláště němečtí romantičtí skladatelé, kteří vyžadovali minimálně čtyři vyrovnané hornisty, se u nás hrají méně. Za všechny bych uvedl Wagnera. A samozřejmě platí, že hornová skupina dokáže pozvednout zvuk celého orchestru, nebo ho také potopit.

Co nejvíc zdůrazňujete při svých kurzech? Každému, co odpozorujete, že nejvíc potřebuje? Podle čeho to hned poznáte?
Snažím se učit takové základy. Aby vše hezky sedělo rytmicky, intonačně, výrazově. Aby klasika byla klasika, romantika romantikou a tak podobně. Ale to dělá každý učitel. Hodně při učení zpívám, upozorňuji na fráze, vysvětluji smysl hrané skladby, její tempo, snažím se předat energii a docílit okamžitého zlepšení. Tím, že se hraje muzikantsky správně, se dají překonat i mnohé technické obtíže.

Klavíristé se při studiu hry už dvě stě let trénují na osvědčených etudách Carla Czerného. Jaký cvičný základ mají hornisté?
Také máme základní etudy a cvičení, druhy rozehrávání atd. Čím více etud student zvládne, tím lépe.

Vyučujete rád?
Pocházím z pedagogické rodiny a učím od svých dvaceti let. Co jsem na sobě vypozoroval je, že zatím nemám potřebnou trpělivost vést studenta čtyři nebo více let. Asi mi nejvíce vyhovují intenzivní kurzy. Ale třeba se to změní s věkem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat