Radek Baborák: Hudba je intenzívní komunikace mezi lidmi

Požádali jsme Radka Baboráka, aby napsal několik řádků o sobě, o hudbě a své práci.
Radek Baborák (foto archiv)
Vážení a milí čtenáři Opery plus,

Byl jsem vyzván, abych se s Vámi podělil o moje postřehy a zážitky z muzikantského života. Nemyslím si, že bych zrovna já uměl nějak mimořádně lákavě popsat, co by Vás zajímalo, ale protože mě psát baví, a mám rád výzvy, s chutí jsem se do toho pustil, vědom si možných rizik takového počínání.
Doba zdá se být opět renesanční v tom slova smyslu, že mnozí nepovolaní, mohou dělat mnohé, aniž by k tomu měli nějaké zvláštní předpoklady. Myslím, že v těchto mých hobby aktivitách, jako je třeba psaní tohoto textu, jsem dítkem své doby.
Přesto jsem si jist, že se jedná vlastně o takového velmi neškodného koníčka. Jak se říkalo ,,papír snese všechno, dokonce i pravdu, tak si říkám, proč neusednout za klávesnici a sem tam nějakých pár neškodných řádků nevyplodit?  Koneckonců,  hudba je tak komplexní, že veřejnost a leckdy ani samotní hudebníci-kolegové, neočekávají od jejich aktivních, profesních  účastníků nějaký širší pohled na svět, podstatný názor, nebo jasné formulace.
Forma mého psaní i délka příspěvků mohou být libovolné, to je mimořádné a zároveň tato volnost, je možná trochu nebezpečná zvlášť’ pro amatérského zapisovatele. Nicméně, řekl jsem si, že budu psát jak mi zobák narostl, a tak to bude třeba i trochu na přeskáčku a někdy zamotané, nebo paradoxní. A ještě s tím rizikem, že to asi bude vždycky o mě, mém pohledu na to kolem, a mých, čistě osobních názorech. Tak Vás prosím, jestli to nebude ke čtení, nečtěte to, anebo rovnou napište redakci, ať’ tento experiment zastaví a povolá odborníky a profesionály.
Koneckonců hudební profese je opravdu jedna z mála, kde nikdo není zvědavý na nějaké zdlouhavé řečičky. Tady jde jen o to, co muzikant předvede na pódiu. To jsem si prvně uvědomil v angažmá u mnichovských filharmoniků, někdy v minulém století, v roce 1996. To mi bylo sladkých dvacet let. Německy jsem uměl leda ,,guten Tag, danke, ein Bier bitte, auf Wiedersehen“. Ale to nevadilo. Hlavně že jsem hrál ke spokojenosti dirigentů a kolegů. Podobná situace se opakovala při mém profesorském působení v nadaci Artura Toscaniniho v Boloni. Studenti byli starší než já, s mojí zlehka se rozvíjející znalostí němčiny jsem moc nepochodil. Naštěstí mi pomohla hudební italština a ruce a nohy. Co teprve Japonsko. Před čtvrtstoletím nebyly běžné nápisy, nebo jídelní lístky v angličtině a já jsem si opravdu připadal jako ztracen v překladu.
Tak mi nezbylo, než naslouchat i tomu, čemu jsem nerozuměl. Ale teď, teď už je vše jinak. Takzvaná letištní angličtina, kterou se v podstatě všichni tak nějak dorozumí, je rozšířená po celém světě. Její zvládnutí patří k povinné výbavě každého. Jako lékárnička v autě. A ještě jsem se navrátil před osmi lety do rodné země k mateřskému jazyku. Tak se mi asi zdálo, že jsem se  na té mé pouti na zkušenou křížem krážem lecos přiučil, co by se mi po návratu mohlo hodit. A byl jsem zvědavý. Přeci jenom, opustit dobré bydlo, a vydat se na nejistou a dobrodružnou plavbu na volné noze, je to, co mě lákalo! Ale upřímně, nějaká ta nejistota ve mě hlodala. Jaké to asi bude, to setkání s realitou po vylétnutí ze zlaté berlínské klícky.
Nebudu Vás dlouho napínat a řeknu to přímo. Je to úplně jinak než jsem si myslel. Teprve teď se učím tolik věcí, které jsem si vůbec neuměl představit, že jsou možné. To množství intenzivních zážitků za posledních pár let je neskutečné. Nikdy bych si nepomyslel, že je v jedné zemi možno potkat tak skvělé lidi, kteří milují klasiku. A tolik kolegů a kamarádů, kteří mi dali hodně energie a podpory do všech projektů, které jsem si vymyslel a které jsme spolu uvedli v život. Té přízně z různých festivalů a od nejrůznějších  pořadatelů. Někdy byly i boje o maličkosti, ale ty jsou dávno rozpuštěny a utopeny v potlesku hudbymilovných posluchačů. Těm všem bych chtěl ze srdce poděkovat hlavně za to, že poslouchají a vnímají, o čem jim na podiích vyprávíme. Že nepotřebují znát do detailů vše zákulisní, že nedbají jen na to, co se o kom kde napovídá, že se dokáží povýšit nad všednodenní věci, že se dovedou naladit na tu speciální frekvenci, kdy nechají čas plynout a hudbu znít a poslouchají ji bez předsudků. Hudba není mezinárodní jazyk. Je to něco mnohem víc. Je to intenzivní komunikace mezi lidmi, kteří ji nevyužívají pro vlastní obohacení, nebo komerční zviditelnění, ale kteří jí bez uvádění všech nepodstatných důvodů milují a provozují, a nemusí nutně vědět z jakých příčin. To je to, proč si rozumíme, to je důvod, proč má cenu dělat muziku.

S úctou Radek Baborák

Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na