Radim Vizváry: Za každou komedií je důležité sdělení…
Radime, v Národním divadle, jako v kterémkoli jiném, do procesu vstupuje množství složek a řada lidí různých profesí. Všichni musí fungovat v souhře už od chvíle, kdy se titul objeví v hracím plánu. Tady se naopak úsilí soustřeďuje k premiéře, po níž vlastně ani nelze inscenaci upravovat. Snad jen dát umělcům jistou volnost pro aktuální inspiraci od diváků, z atmosféry, podle toho, jak v nich podání díla zraje. Nicméně často slyším, že zpěvák na začátku zkoušek ocení jasnou výchozí představu té které situace, funkce a vztahů mezi postavami, základní aranžmá. Jak postupujete vy?
Podle mě zpěvák ocení režiséra, který dílu rozumí a má ho rád. Když cítí, že režisér je o něm přesvědčen. Ocení, když se orientujete i v dramaturgickém kontextu. Když povíte umělcům o historii, o vzniku díla. Pro mne je klíčové vědět, proč které dílo vzniklo. Sám jako autor vycházím z životních zkušeností, z toho, co mne trápí či těší. Co chci světu říci a jak jej chci reflektovat.
A tohle je v případě Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům velmi důležité. Rok 1918, emigrace do USA, cílené rozhodnutí napsat dílo, se kterým by zaujal americké publikum, a cílené rozhodnutí napsat ho ve francouzštině…
On také neuměl moc anglicky… Ale dočetl jsem se, že na loď, která ho vezla do Ameriky, si s sebou vzal časopis s Mejercholdovým překladem Lásky ke třem pomerančům a pravděpodobně si tam přečetl tuto stejnojmennou hru Carla Gozziho. Zkusme se do něj vcítit: odjede do USA a potřebuje uspět. V tu chvíli samozřejmě využije své silné stránky. Zaměří se na to, co umí, kde si věří. Nebude experimentovat, nebude se pouštět do něčeho, čemu se ještě musí učit. A k tomu byl dost možná ještě ve stresu. Intuitivně tedy sáhl k pohádkovému syžetu, který nemůže nikdo rozporovat.
Gozzi si v té své původní hře střílí ze všeho vážného, především ironizuje a zesměšňuje komedii dell’arte. Myslíte si, že Prokofjev ho chtěl ve svém hudebním zpracování následovat?
To si právě nemyslím. Podle mne Prokofjeva neinspiruje komedie dell’arte, nýbrž příběh.
I ten je ale plný ironie, žertu, zesměšnění. Jak v předloze, tak v samotné opeře. Alespoň na první pohled a poslech je to něco velmi „praštěného“, „ulítlého“, surrealistického, chceme-li. Není tohle ale jen jakási prvoplánová nálepka?
Pro mě je surrealistická především hudba. A žánr komedie dell’arte tu vlastně necítím. Jako mim s ní mám zkušenosti jiné a vnímám ji jinak… Čili spíše než žánr tu skladatele inspiruje příběh. A to je pro mne zásadní. Prokofjev operu psal pravděpodobně na základě svých pocitů a zdá se, jako by se nedržel žádných pravidel nebo metod. Proto ta „šílená“ hudba; ano, při bujné fantazii bych si dovedl představit, že Pomeranče mohl psát s lahví absintu. (Smích) Bezesporu měl dar imaginace, disponoval evidentně obrovskou fantazií. Což se člověku, který širokou představivostí nevládne, může jevit až příliš nerealisticky, bláznivě, šíleně…
Pomeranče nejsou podobné ničemu z jeho předchozí ani další tvorby, jakoby v tu chvíli objevil nový jazyk…
Tady cítím vliv Ameriky. Vliv stresu, nového prostředí, jiných lidí. Tak, jak se mění vnímání světa, mění se i naše vyjadřování. A pak ten jazykový aspekt; ruština nebyla v Americe z politických důvodů vůbec přijatelná, angličtinou příliš nevládl. Kompromisem dospěl k francouzštině, kterou uměl. Což mohl v té době být i určitý módní „tahák“, a z jeho hlediska snad i výhoda.
Francouzština navíc mimořádně koresponduje se surrealistickým námětem a svou zvukomalbou ho pozvedává…
Vše je spíše nekonkrétní. Jak říkáte, francouzština sama zní v operním výrazu velmi abstraktně. A divákovi může nabídnout větší prostor pro jeho vlastní pochopení a interpretaci.
Řekl jste, že na Sergeje Prokofjeva primárně zapůsobil příběh. Co je v Lásce ke třem pomerančům tím příběhem? Nemocný princ, který se nemůže smát? Čarodějnice, která na něj nastrojí kouzlo? On se musí vydat přes poušť hledat tři pomeranče, a když dva z nich rozkrojí, aby uhasil žízeň, vystoupí z nich princezny… To je nějaká snová vize, delirium, dá se to nazvat příběhem?
Jistěže ano. Musím říct, že svou koncepci Pomerančů připravuji asi rok a půl. Právě proto, že v Národním divadle je mou povinností dovést dílo k premiéře v co možná nejlepším tvaru. Čistě z provozních důvodů ho pak nemůžu měnit, a proto si jím musím být co možná nejjistější už na zkouškách. A přesně tak, jak to popisujete, jsem operu vnímal na úplném začátku. Zaujalo mne, že i autor si do příběhu přidal nové situace. Konkrétně zabití princezny, která se posléze promění v krysu. To v původní hře není. Myslím, že Pomeranči tak žil a tak ho bavily, že se nechal vést vlastní autorskou imaginací. Prostě se pustil do něčeho nového. Dnes bychom takovou tvorbu mohli vnímat jako materiál nebo minimálně inspiraci pro filmovou hudbu.V Pomerančích jsou charakteristické krátké scény a rychlé střihy. Rozházená mozaika plná absurdních situací představuje svět, ve kterém není logika, a ve kterém je možné vše nemožné a naopak. Nesmyslem tvoří absurdní okamžiky.
Svádí vás tato nedořečenost k pokušení určité situace a vztahy doříct? Nejen sobě samému, ale dovysvětlit je i divákovi?
Řekl bych, že největším oříškem je dramaturgická a režijní koncepce opery. Začátek se odehrává na zámku, pak se ocitáme na poušti, a ve finále se vracíme opět na zámek. Král má svého nemocného, hypochondrického syna. Zorganizuje pro něj takzvané šibřinky, protože zasměje-li se, údajně se uzdraví. Tomu se vše podřizuje. A dochází k absurdním situacím – Truffaldino připraví divadlo, které má prince rozesmát. Přivede obludy, opilce, nenasyty, kteří se v libretu mlátí obušky a vůbec dělají věci, které pro dnešního diváka už nejsou legrační.
A když se podíváme na ony tři pomeranče a jejich vnímání – tehdy a dnes? Je to podle vás nějaký symbol, znak?
Ano, ptáme se – co znamenají? Je to metafora? Dohledáme nějaký náznak třeba v autorově životě? Navíc to neví ani postavy ve hře samotné. Neví to ani Princ, který se na šibřinkách zasměje Fata Morganě. Ta ho za to zakleje a Princ musí hledat lásku ke třem pomerančům. Pro mě je tohle klíčová situace; Fata Morgana totiž bývá většinou ztvárňována negativně, jako záporná postava. Leč já ji vnímám opačně. Princ je takový přerostlý, padesátiletý spratek. Celý život tráví ve svém pokojíčku. Tělesně je zcela zdráv, jen zneužívá svého postavení skrze hypochondrii. A podle mne mu Fata Morgana svou kletbou pomůže. Tím, že ho zvedne z postele, tím, že ho pošle do světa hledat tři pomeranče. Díky tomu Princ poprvé vyjde ze zámku jako ze svého virtuálního světa, kde do té doby celý život žil.
Tedy konfrontuje se s reálným světem, prostředím. Činí to vědomě? Uvědomuje si, jaký krok ve svém životě právě udělal?
To je otázka… Všechno se odehrává v zakletí Fata Morganou, snad až v jakési hypnóze. Myslím, že ona v něm touto svou kletbou probudí chtíč po čemsi, co mu dosud chybělo.
Podíváme-li se na jeho rodinné prostředí z genderového hlediska, jednoznačně mu chybí ženský element…
No právě, na zámku je pouze král, královnu neznáme. Nevíme, kdo byla Princova matka, v opeře o ní nepadne zmínka. Princova hypochondrie může pramenit z její absence, z absence mateřské lásky. Vše mu personifikuje jeho otec, který mu svou láskou vytvořil jakési vězení. Zde je přílišná láska nezdravá… Princ v životě necítil vůni ženské pokožky, nikdy se ženě nepodíval do očí. De facto je podvědomě frustrovaný, existenciálně nespokojený panic. Proto vnímám Fata Morganu jako někoho, kdo Prince zvedne z lůžka a vyšle ho na cestu, na které má najít vše, co mu dosud scházelo.
A vrátíme-li se k pomerančům… Ony by vlastně mohly něco z toho, co Princovi schází, symbolizovat. Vždyť pomeranč není nepodobný ženskému ňadru…
Ano! Pomeranč je něco velmi šťavnatého, oblého, měkkého, pravidelně tvarovaného, má hřejivou barvu…
Jenže v Prokofjevově opeře jsou tři…
Tím právě můžeme definovat surrealismus, nebo je to snad rébus, hlavolam? Další nedořečenost, o jejímž významu můžeme pouze spekulovat. S dramaturgem Ondřejem Hučínem jsme se velmi zabývali právě tím, co mohou tři pomeranče představovat, nakonec jsme přišli na ňadra. Trojka je pohádkové číslo – v nejznámějších pohádkách se zpravidla objevují tři princezny, tři bratři, tři přání… Rovněž je zajímavé, že z pomerančů vyjdou Princezny, proto pomeranče vyrostou do nadlidské velikosti. Ňadra také rostou… Patrně nečekáte, že hrajeme-li dnes sto let starou operu, přikutálíme na scénu tři kašírované pomeranče. Takže ano, v naší inscenaci budou vypadat jako velká ňadra.
Bez erotického kontextu, předpokládám…
Jistě, ale ve velmi poetickém ztvárnění, v jakémsi zhmotnění mateřského aspektu, ženského elementu.
Mně se teď velmi vybavuje Dvořákova Rusalka, u které jsem před časem s jedním režisérem řešil podobnou otázku – tedy genderovou disbalanci danou nekompletní rodinou, kde schází Rusalčina matka…
A proto mě velmi zajímá i skladatelův osobní život, kořeny, prostředí, z něhož vzešel. Můžu se ptát, proč v opeře svou matku neztvárnil. To přece mohl, když už vlastnoručně přidal scénu zabití princezny… Takových střípků je tu mnohem víc.
Stejně tak můžeme spekulovat, proč dvě princezny, které se vyloupnou ze dvou pomerančů, zemřou, a teprve ta třetí se stane Princovou vyvolenou…
V tomto momentu jasně cítím Princovo dospění. Prodělá životní misi, vytoužený cíl nepřijde hned. Až napotřetí je odměněn za svou odvahu a sílu, které ho to všechno stálo. Až napotřetí se v něm probudí pocit lásky a vzrušení z doteků, který dosud neznal. Žízeň a únava na poušti, to je pro něj životní zkouška. A proto se domnívám, že Fata Morgana mohla všechno zařídit s ohledem na Princův prospěch. Musíme ještě připomenout, že tři pomeranče vlastní zlá Kreonta, kuchařka s vařečkou, mužská role psaná pro bas. V naší inscenaci bude Kreontu zpívat Král, a tak se de facto i Princův otec na oné životní zkoušce a jeho zocelení bude podílet.
Princ to prohlédne?
Ne, to mu zůstane utajeno a my to zjevíme pouze divákům.
Vy jste řekl, že v Pomerančích cítíte mnoho nedořečeného, jak v příběhu, tak v hudbě. Už jsem tu otázku položil – cítíte, že byste to či ono chtěl divákovi doříct, zčitelnit?
Jak kdy. Záleží na situaci. Dílo samotné je pro mne velmi abstraktní a libreto je samo o sobě tak vtipné, že nemám potřebu ho, z pozice režiséra, jako komedii vykládat. Celé Pomeranče dělám takříkajíc „na vážno“. Mám pocit, že snaha udělat z Prokofjeva komediální divadlo by nás mohla svést k parodii a frašce.
Nu, pokud interpretujete Lásku ke třem pomerančům jako životní zkoušku, kdy Princ musí po určitých stupních zdolávat nesnáze a budovat si vlastní osobnost a sílu, nejspíš nepočítáte s tím, že se divák bude popadat za břicho…
Jistě, rozhodně komediální divadlo nevnímám primárně jako věc k popukání. Vedl mě k tomu už Boris Hybner během mých studií komediálního a nonverbálního divadla. Toto východisko konkrétně u Prokofjeva posiluje ona nedořečenost vztahů a jednání, skladatel jako by nahazoval impulsy, co by se mohlo dít, ale neděje. Ani konec není jasně formulovaný, nedozvídáme se, zda vyhrálo dobro nebo zlo… Zkrátka, pro mne je za každou komedií nějaké důležité sdělení. A velké ponaučení, snad i kritické. My jen můžeme tuto zprávu divákovi prostřednictvím komedie předat mnohem účinněji, aniž bychom ho urazili nebo zatížili.
Přiznám se vám, že v pozici operního diváka nemám rád přílišnou filozofickou zátěž, kvůli které mi uteče pět minut krásné hudby a krásného výkonu na scéně… Popsal jste svoje inscenační východisko podat Pomeranče jako velmi hluboký příběh o Princově životní misi. Myslíte, že tak uvažoval i samotný skladatel?
To opravdu nevím. Snažím se s každým dílem osobně identifikovat. Zajímá mne, proč je tak či onak napsané. Momentálně jsem Prokofjevovou operou tak prosáklý, že mám potřebu ji rychle zrealizovat, abych se mohl už jen dívat na zhmotněné představy, které ve mně hudba vyvolává… Mám dojem, že stejně tak byl i autor v době vzniku Lásky ke třem pomerančům do své práce totálně ponořený. Myslím, že pro všechny tvůrce, kteří pracují s dílem nějakého autora, je hluboký ponor do díla tou správnou cestou. Jedině tak dílo nejvíce procítíme. A poctíme.
Jestli dovolíte, tu vaši interpretaci Pomerančů bych nazval konstrukcí. Ovšem v nejlepším slova smyslu. Často má tohle přízvisko pejorativní zabarvení, kdy kritizujeme, že režisér vytvořil vlastní konstrukt, jemuž pak zpětně dílo přizpůsobuje. Ve vaší ideji tohle necítím, dává mi smysl, je logická a přirozená. A cítím, že jste se dílem do hloubky zabýval. Jenže kdekoli narazíte na zmínku o Pomerančích, dočtete se, že je to ironická, „praštěná“ fraška, zesměšňující vše kolem. A říkám si, jestli i divák, ke kterému se náš rozhovor nedostane, bude mít šanci vaší koncepci pochopit tak, jak ji tu soustředěně popisujeme…
Víte, že mi vlastně uniká, proč Pomeranče tu komediální nálepku mají? Protože jsou od Gozziho? Protože se odvolávají ke komedii dell’arte? Prokofjev asi chtěl vytvořit zábavné dílo. Samozřejmě, v lecčems nové, fantaskní. Dokážu si představit, že ve své době šlo o něco velmi inovativního. Nebál se riskovat. On dokázal účinně skloubit svou imaginaci s ohledem na americké publikum. Balancoval mezi komercí a uměním. A trefil se. Není tu snad i vědomá autobiografická linie? Vždyť on kvůli bolševikům nemohl žít v Rusku, emigroval do Spojených států, našel si novou cestu a díky ní mohl dospět. Zpět k vaší otázce: zvolil jsem cestu realistického herectví. Herecká stylizace se podle mě k této opeře nehodí.
To vše slouží právě vašemu pojetí, jak ho zde popisujeme…
Komedie v Pomerančích už je, cítíme ji v hudbě i v libretu. Jakékoli její umocňování z mé strany by vedlo ke křeči. Byl bych šťastný, kdyby se mi podařilo se za tu nálepku zábavnosti dostat, překročit ji. Celou operu jsem zasadil do prostředí soudu, a tam se, pravda, moc nesmějeme, že… Soud je místo, kde se řeší základní životní situace. Nám pak nabízí abstraktní polohy ve vizuálním ztvárnění. Náš Princ bude odsouzen a bude se muset obhájit. Byť se ukáže, že verdikt Fata Morgany, jež je pro mě jakýmsi duchovním zosobněním Princovy matky, mu ve výsledku pomůže. Výprava přes poušť, hledání lásky k pomerančům bez jistoty, co ony pomeranče znamenají, dvě princezny zemřou a Princovu lásku probudí až ta třetí… to je rozsudek. A řekněte sám, kolik věcí v životě jste dostal zadarmo…?
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]