Ředitelka Letních slavností staré hudby: Letošním tématem jsou sny

Když se v Královském muzeu výtvarného umění v Antverpách s triptychem blíže seznámil Wim Becu, umělecký vedoucí souboru Oltremontano Antwerpen, inicioval přesnou rekonstrukci zobrazených nástrojů. Na koncertě se tak rozezní fidula, trumšajt, psaltérium, šalmaj, organetto, středověké trompety… Můžete nám je představit?
Festival Letní slavnosti staré hudby je pokaždé velmi rád, když může posluchačům představit netradiční či zcela zapomenuté historické hudební nástroje, s jejichž zvukem se lze jinak setkat jen velmi vzácně, nebo vůbec. Nejlepší způsob, jak se se všemi zmiňovanými nástroji seznámit, je samozřejmě přijít si je poslechnout! Mám-li charakterizovat ty nejzajímavější, vybrala bych nejprve trumšajt (tromba marina). Nejde o druh trompety, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o strunný nástroj, který má až dva metry dlouhý dřevěný korpus, na němž je nataženo jen několik málo strun rozeznívaných smyčcem. Trumšajt vydává hodně bzučivý zvuk podobný trubce a vytváří opravdu fantastickou atmosféru. Používali jej starověcí Féničané jako signální nástroj k dorozumívání na moři za tmy či mlhy a odtud také pochází jeho název.

Také tři druhy středověkých trompet – buisine, clareta a trompette des ménestrels – mají pozoruhodnou historii. Buisine si můžeme představit jako typickou trubku z filmových pohádek – dlouhou, rovnou fanfárovou trompetu. Do Evropy se dostala v souvislosti s křížovými výpravami. Kromě fanfár se na ni vytrubovaly také signály v boji. Clareta a trompette des ménestrels jsou oválné (zahnuté) snižcové trompety s téměř dvojnásobnou délkou trubice ve srovnání s buisine. Na obě se dalo hrát chromaticky, později je však nahradil technicky dokonalejší trombon. Zahajovací koncert má ještě jeden bonus – je to víc než krásná náhoda, že tyto snižcové trompety se nacházejí na emauzských nástěnných malbách. Potvrzuje se, že jsme při volbě místa konání koncertu měli skutečně šťastnou ruku.

Organetto je varhanní portativ, tedy malé píšťalové varhany, na nichž hráč jednou rukou manipuluje s měchem a druhou rukou mačká klávesy. Jde o velmi starý hudební nástroj – jeden exemplář byl prý vykopán v Pompejích. Mezi nejoblíbenější středověké nástroje patřilo psaltérium, kterému se pro tvar jeho ozvučné desky říkalo také „prasečí rypák“. Fidula je vlastně předchůdkyně houslí a již ve středověku se o ní prohlašovalo, že „jejím sladkým zvukem se dostává srdci úlevy“. Vždy oblíbená pak byla loutna, královna všech hudebních nástrojů.

S belgickým souborem spoluúčinkuje český ženský vokální soubor Tiburtina Ensemble, umělecká vedoucí je Barbora Kabátková. To budou ti zpívající andělé?
Přesně tak – a každý, kdo někdy slyšel soubor Tiburtina Ensemble zpívat, by potvrdil, že souzvuk jejich hlasů zní opravdu andělsky. Na triptychu Hanse Memlinga jsou zpívající andělé umístěni do bezprostřední blízkosti Boha Otce. Z jistého hierarchického pohledu na roli instrumentální a vokální hudby na přelomu 15. a 16. století to mimochodem potvrzuje, že právě lidský hlas je nejblíže božské podstatě a nejspolehlivěji vede lidskou duši do ráje. Barbora Kabátková byla u samého začátku tohoto projektu, ke spolupráci na dramaturgické přípravě vokální části programu ji přizval sám Wim Becu. A sáhla po nejpřiléhavějším repertoáru, vybrala skladby z dobových rukopisů pocházejících z Gentu či Brugg, tedy z prostředí, které Hanse Memlinga přímo obklopovalo.

Uvidíme obraz na koncertě?
Ano, mám velikou radost z toho, že se na pódium podaří umístit velkoformátovou reprodukci Memlingova triptychu (natištěnou na textilu). Posluchač se tak bude moci těšit nejen ze zvuku dávno zapomenutých hudebních nástrojů, andělských hlasů, neopakovatelné duchovní atmosféry a genia loci Emauzského kláštera, ale také uvidí postavy zpívajících a muzicírujících andělů. Zkrátka – zahajovací koncert Paradisi porte oživí, rozhýbe a rozezní vzácný obraz, starý více než půl tisíciletí.

Le Salon de musique je koncert salonní, uvádí smyčcové kvintety a sextety. Zajímavě představíte skladatele a pražského kněze Kajetána Vogla (1750–1794), tedy jeho transkripci předehry k Mozartově Figarově svatbě a také Non più andrai, árii z této opery. Jaké další skladby zazní?
Na tomto koncertě se to bude přímo hemžit moderními premiérami! Beethovenova nepřekonatelného skladatelského génia připomene transkripce původně violoncellové sonáty, kterou pro smyčcový kvintet zpracoval jeho žák a nadšený propagátor Ferdinand Ries. Dílo zazní v moderní světové premiéře. Českou premiérou bude brilantní Sextet Es dur, jehož autorem je Ignacy Feliks Dobrzyński, představitel polského hudebního romantismu. Sólisté souboru Wrocławska Orkiestra Barokowa jsou navíc prvními hráči, kteří k této skladbě přistupují z pozic poučené interpretace. Skladatelskou trojici korunuje Wolfgang Amadeus Mozart, jehož Figarovu svatbu upravil pro smyčcové kvinteto zmiňovaný Kajetán Vogl. Jedna lahůdka vedle druhé, navíc v mistrném podání.

Visioni di Napoli je koncert neapolského souboru Talenti Vulcanici; zvolili si věru charakteristický název – sopeční, když jsou z města pod Vesuvem. Budou hrát výhradně neapolské autory?
Neapol byla doslova líhní skladatelů a interpretů, ne nadarmo se jí říkalo „konzervatoř Evropy“. A právě odtud pocházelo stylové vybroušení mnohých hudebních forem, například sólové i komorní sonáty a sinfonie. Soubor Talenti Vulcanici přiveze výběr z instrumentální hudby skladatelů, kteří zde působili v 18. století, a zdejších rodáků, již se následně proslavili napříč Evropou. Jeden klenot neapolského stylu za druhým naplní malovaný sál zámku Troja, který je skutečnou perlou italského uměleckého stylu na břehu Vltavy.

Tempus mirabilium, neboli čas zázraků. Láká mne Michael Praetorius (1571–1621), skladatel, který navštěvoval Prahu a pohyboval se v okruhu hudebníků císaře Rudolfa II. Vy koncert značíte jako Sny a naděje v dílech německých autorů 17. století, proč?
Jako drtivá většina dramaturgií Letních slavností staré hudby, i tento program vznikl přímo na míru festivalu, tentokrát ve spolupráci s uměleckou vedoucí německého dechového souboru Capella de la Torre, hráčkou na šalmaj Katharinou Bäuml. Letošním festivalovým tématem jsou sny. A tak se s tímto souborem a s českou sopranistkou Hanou Blažíkovou vydáme do podivuhodného období konce 16. a první poloviny 17. století, do atmosféry plné melancholie a nejistého očekávání. Válečné konflikty, nemoci, neúroda, drahota, podivuhodné nebeské úkazy, konfesijní střety, nestabilní politická situace a nakonec – třicetiletá válka. Program tedy odpovídá na otázku, o čem snil člověk žijící na pozadí neúprosně postupujících dějin? O míru, lásce, naději, spáse…? Možná se jeho sny nemusely příliš lišit od člověka dnešního. Komplikovaná politická situace a válečné události však nedokázaly zcela zabrzdit intenzivní kulturní výměnu ani hudební rozkvět. A také nezabránily lidem, aby se smáli, radovali a tančili. I tím chceme naše posluchače inspirovat.

Do Trojského zámku zavítá též portugalský soubor Os Músicos do Tejo, vynikající sopranistka Ana Vieira Leite a Marco Oliveira, o kterém se ví, že je jedním z nejlepších interpretů stylu fado. Co je to fado? A co je lundum nebo modinha, které také budou na programu?
Říká se, že Portugalsko zpívá, když má chuť plakat. A přesně tomuto rčení odpovídá melancholická nálada stylu fado – zpěvu s kytarovým doprovodem, který vychází z dlouhé tradice portugalské lidové hudby a poezie. Emocionálně nabitý styl navazuje na hudební baladové formy afrobrazilského původu, mezi něž patří také písňová forma s názvem modinha a tanec zvaný lundum. Ve všech se odráží tzv. saudade – stav osudovosti a stesku, kombinovaný s fatalismem. Jsem velice ráda, že se festivalu daří objevovat a zvát i vycházející hvězdy světové staro-hudební scény, mezi něž rozhodně patří sopranistka Ana Vieira Leite. Kromě barokní opery jí to ovšem sluší i v populárněji laděném repertoáru, v němž se setkává se zmiňovaným Marcem Olivierou. Je zřejmé, že atmosféra koncertu Fantasia portuguesa bude vskutku plná hlubokých emocí.

Sueňos mágicos – magické sny budou v Míčovně Pražského hradu. Kvarteto muzikantů Euskal Barrok Ensemble zahraje hlavně barokní španělské tance, kytarista Enrike Solinís též na lavtu. Co je to lavta?
Lavta je turecká loutna, která byla populární také v řecké a arménské komunitě v Istanbulu. Nejen na lavtu, ale také na kvinternu a barokní kytaru nám zahraje skvělý Enrike Solinís, jehož návrat na pódium Letních slavností staré hudby je pro nás jedním ze splněných snů. Koncerty baskického souboru Euskal Barrok Ensemble patří k těm, které si naši posluchači pamatují i po mnoha letech. Letos se navíc po devíti letech vracíme do renesanční Míčovny Pražského hradu. Věřím, že to bude pro nás pro všechny opět nezapomenutelný večer.

Tvořit a uskutečňovat 25. ročník tak etablované akce, jakými jsou Letní slavnosti staré hudby, je radost a zároveň velký závazek. Já bych si přála, aby nejen stará hudba ještě intenzivněji navazovala kontakty mezi národy a lidmi samotnými, aby klidnila vody a obrušovala hrany, aby kultivovala, poskytovala útěchu a byla nositelkou tolik potřebné naděje. Jakkoli pateticky tato slova mohou znít, upřímně jim věřím, stejně jako spoléhám v moc a sílu hudby a kultury jako takové.

O síle a kráse hudby nelze pochybovat, lze se jen těšit také na originální závěr festivalu, pastorální operu Georga Friedricha Händela Acis and Galatea. Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové spolu s herci z divadla Buchty a loutky mají tento vzácný titul už několik let v repertoáru, okouzlují hudbou, barokní gestikou, loutkami, půvaby scénických proměn. Navíc je to představení vhodné i pro děti, a to pro kulturní rozvoj, o který dbáte, znamená mnoho.

K výročnímu festivalu Letní slavnosti staré hudby patří i doprovodné vzdělávají akce a interpretační kurzy. O tom všem by nám Josefína Matyášová mohla povídat též.

Ať se vše daří!