Šedá touha po Juliettě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dalším obohacením dramaturgicky zajímavé sezóny 2018/19 v ostravské opeře je Julietta Bohuslava Martinů. Inscenaci hudebně nastudoval Jakub Klecker v režii Skutru, tandemu Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. Navazuje tak na systematické uvádění Martinů oper za ředitelské éry Jiřího Nekvasila (2010 Ariadna, 2013 Mirandolina, 2013 Tři přání).
B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Julietta vznikla během pobytu Bohuslava Martinů v Paříži na přelomu let 1936 a 1937 a než byl po válce Bohuslav Martinů od vlasti odříznut, pražské Národní divadlo ji stihlo uvést v památné inscenaci umělecky spřízněných tvůrců, dirigenta Václava Talicha a režiséra Jindřicha Honzla na scéně Františka Muziky v choreografii Joe Jenčíka (1938)

Julietta, Martinů osmá opera s řadou autobiografických vazeb je vyvrcholením jeho kompozičních a jevištních zkušeností v meziválečných letech horečně dychtících po experimentech. Divadelní hra Julietta, aneb Klíč ke snu (1930) názorově spřízněného přítele, francouzského dramatika a básníka Georgese Neveuxe, která Martinů okouzlila, je prosycena impresionismem a surrealismem s čitelnými vlivy francouzské jemnosti. Martinů tyto impulsy propojil v osobité koexistenci s českou zemitostí a vroucností. Julietta je lyrickým a hluboce lidským vyjádřením touhy na rozhraní vědomí a podvědomí, prchavého a nezachytitelného. Dějová linie této poetické fantazie se neodehrává ani ve skutečnosti, ani v iluzi, ale na jemné, prostupné a snadno zaměnitelné hranici obou, takže skutečné se zdá fikcí a fikce mají tvářnost reality. Celou sítí nepředvídatelných situací a nelogických závěrů se jako pojítko táhne lidská paměť v podivném světě bez vzpomínek. Martinů, který inklinoval k pohledu na svět skrze iracionální závoj pohádek a mýtů, v podivném příběhu pařížského knihkupce Michela geniálně vyjádřil neuchopitelnou podstatu touhy, která, podobně jako sen, je-li naplněna, zase mizí.

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Pařížský knihkupec Michel se vrací do jihofrancouzského přístavního městečka – hledá tu dívku, Juliettu, na jejíž vábivou píseň o lásce nemůže zapomenout. Městečko se zdá být jako dříve, ale Michel naráží na podivné chování jeho obyvatel – nemají paměť, vzpomínky si kupují, situace se střídají bez příčin a bez následků, Hadač „předpovídá“ minulost, úředník vede registr snících a sny prodává. Poslíček, Žebrák, Trestanec – všichni touží po dívce/ženě/holce se stejným jménem – Juliette.

Oslovení dua Skutr pro nastudování právě takové surrealistické opery, jakou je Julietta, vyvolávalo velké očekávání, protože Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský se ve svých dřívějších režiích (Mozartův Titus v Ostravě, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy v Ostravě a Příhody lišky Bystroušky na Otáčivém hledišti) dokázali podívat se svěží a mnohovýznamovou hravostí, která otevřela nové vrstvy těchto oper. V případě Julietty na své „cestě“ za magickým kouzlem zvukového obrazu ženy a prchavosti snu zabloudili.

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Co je u Martinů a Neveuxe neurčitým náznakem v podivném světě bez vzpomínek, který rozněcuje svými tajuplnými a matoucími asociacemi imaginaci, to Skutři měli tendenci konkrétně vysvětlovat. Režiséři se hned od počátku připravili o jeden z podstatných klíčů k této Martinů opeře, protože Michel se objeví na nádraží rovnou v pyžamu, bosý. S popisnou jednoznačností tak zarámovali celou operu snem, zatímco na opeře je dráždivé právě počáteční záhadné balancování na hranici skutečnosti a snu, když se Michel domnívá, že přichází do „normálního“ městečka a teprve postupně začne narážet na jemu nepochopitelné podivnosti.

Skutři také nevyužili barevnosti a světelné proměnlivosti, kterou nabízí jak atmosféra prosluněného jihofrancouzského městečka nebo tajemný les, tak fantazijní uvolněnost snu. Scéna Martina Chocholouška s neosobním prostorem nádraží a po zvednutí prosklených řetězem svázaných dveří s průhledem do ubíhajícího prostoru, zůstala u přechodů mezi bílou a černou s převažující fádností šedé, na které kontrastují jen červená pírka využívaná popisně ve scénách obchodnice s ptáky i symbolicky jako krev po Michelově výstřelu. Julietta / touha má sice v představách Skutru žlutou barvu, ale i ta je šedivě špinavá. Julietta má na sobě potrhané dlouhé tylové šaty, od země zablácené (kostýmy Simona Rybáková), takže vypadá spíš jako urousaná bláznivá bosá divoženka, než jako mámivá píseň zosobňující mužskou milostnou touhou. (Žluté hodiny a pláštěnky pak ovšem mají i námořníci.) A převažující chladné bílé světlo zářivek doplňují ostré kužely reflektorů s okoukaným efektem postav v protisvětle.

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Některé konkrétní věci – kufr, pohlednice nemají podobu rekvizit, ale herecké akce, jiné jsou až příliš realistické – stroj na ozvěnu a hlavně revolver v igelitovém sáčku s přivázanou cedulkou jako hojně využívaný předmět doličný (jakého procesu?). Poetiku Martinů opery vystihla snad jedině scéna s klavírem sklopeným na bok, jehož deska je zespodu porostlá trávníkem a po jejím sklopení se za matným sklem za strunami stojí Julietta. (Surrealistické použití klavíru v Juliettě ovšem ve svých inscenacích využili nedávno Zuzana Gilhuus v pražském Národním divadle nebo už před deseti lety Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák v Brně.)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Kapr

Bohužel má paní Havlíková pravdu. Duo SKUTR nejsou dobří režiséři – neberou ohled na význam libreta, škrtají a mění to, co se jim zrovna nehodí, necítí tok hudby a libují si ve zbytečných bizarnostech. Kdyby nebyla Julietta v Ndm dobře pěvecky obsazená, tak by ani nemělo smysl na ní jít.

Tom

Nemyslím, pouze je patrné, že paní Havlíkovou výklad režisérů neoslovil, což se dá samozřejmě pochopit a celkem věcně to vysvětluje, což je dobře. Z kritiky je však zrovna tak patrné, že vychází z poměrně jasné představy o pojetí díla, nic proti, jenže režiséři mají zkrátka jiné estetické cítění. Osobně věřím, že mnoha lidem bude právě jejich pojetí naopak velmi konvenovat. Nemyslím, že je povrchní, ani bizarní.