Šedá touha po Juliettě

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V urputnosti, s jakou vnucovali divákům jednoznačnost a konkrétní podobu snu, byli Skutři ovšem důslední. Úředník, který v kanceláři prodává sny, je v kostýmu i gestice replikou Michela. Také postavy, které si přicházejí sny kupovat, lze díky stejným brýlím, jaké má Michel, chápat jako snové repliky tohoto muže, což vyznívá jako násilná implementace poslíčka, žebráka, trestance nebo strojvůdce na charakteristiku Michela, který se přiložením revolveru k hlavě explicitně pokouší i o sebevraždu. Proměnlivost a nečekaně překvapivou odlišnost té spousty postav, často snově absurdních, které procházejí operou (Komisař, Listonoš, Lesní hlídač, Stařeček, Stařenka, Obchodnice s ptáky a s rybami, Obchodník se vzpomínkami, Dědeček Mládí, Mladý a Starý námořník, Starý a Mladý Arab, Hadač, Úředník v kanceláři snů a mnoho mnoho dalších), Skutři zredukovali na deset, navíc tak, že někteří jejich představitelé splývají. Vytratila se dojemnost dvou stařečků, kteří přijdou nostalgicky vzpomínat na dávné časy do lesa k Dědečkovi mládí (v inscenaci přejmenovaného na Starce mládí), mrazivost Hadače, který předpovídá minulost, nostalgie obrázků Obchodníka se vzpomínkami, nahrazených prázdným kloboukem.

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Sbor šedivých postav, které Martinů použil až v klíčovém okamžiku závěru jako znak lidí neprobuzených ze sna (a který byl v inscenaci vyškrtnutý), Skutři „prozradili“ hned na začátku. Nejen tento zásah do partitury, ale řada dalších, vyvolávaly spíše dojem, že si s těmito místy inscenátoři prostě nevěděli rady, než aby napomohly dílu.

Směřování Julietty od snové fantazijní atmosféry ke konkrétnímu popisu not mělo i hudební nastudování Jakuba Kleckera. V převažujícím forte se hlavně vytrácela měkkost a pastelovost odstínů hudebních nálad, vzrušující neklid a křehkost Martinů lyrické hudebně-dramatické básně. Bohužel se Kleckerovi nepodařilo ani zkáznit intonaci a souhru.

V obsazení sólistů ostravské nastudování ukázalo, že interpretační tradice, jak ji u nás nastolili svým zvonivým sopránem Maria Tauberová a lyrickým tenorem Ivo Žídek na nahrávce Jaroslava Krombholce, nemusí být jediná možná. Kateřina Kněžíková nádherně předvedla, že part Julietty v sobě může mít více ženské smyslnosti a plnokrevnosti včetně holčičí náladovosti a umíněné hašteřivosti, ale i vroucí něhy. Její Julietta je dalším výkonem, kterým se Kněžíková vypracovala do pozice naší špičkové sopranistky. Luciano Mastro využil v partu Michela přednosti svého znělého spinto tenoru s úctyhodnou srozumitelností češtiny. Škoda, že jej Jakub Klecker nevedl k měkčímu ztišení, když například Michel opakuje Juliettinu píseň o ztracené lásce, a jemnějšímu vyjádření obsahu textu, což by Mastro dokázal a jeho interpretace by tak rozkvetla do žádoucí plastičnosti. Ani režiséři nepomohli Mastrovi odkrýt za „civilně“ fádní postavou obchodníčka s knihami jeho zjitřenou senzitivitu, se kterou reaguje na řetězec záhadných úzkostných, směšných i bolestných situací.

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

V Ostravě nepodcenili obsazení řady dalších rolí, byť pěvecký i představitelský potenciál interpretů inscenátoři v možnostech plejády miniportétů promarnili. Vynikla zejména Markéta Cukrová v rolích drzého Malého Araba, Indiány posedlého Poslíčka i Pána (zde stylizovaného do bezdomovce). Jan Šťáva využil scénu Trestance, který na Úředníkovi snů požaduje velkou cimru a malíčkem odstranitelnou mříž. Alžběta Vomáčková zaujala jako Hadač minulosti, ale mrazivost, kterou v této scéně vyvolávala Věra Soukupová s temnou asociací manipulace lidskými osudy, nedosáhla. Také Jakub Kettner své role pěvecky suverénně zvládl, ale dojemné podtexty, které v rolích Žebráka nebo Obchodníka se vzpomínkami vyvolával Karel Berman, v dané režii a hudebním nastudování neobsáhl ani nenahradil jinou emocí. Martin Gurbaľ se více hodil pro výhružnou postavu Starého Araba než láskyplného Dědečka.

„V Juliettě jsem chtěl vyjádřit to nejtajnější, nejskrytější, co je v umění.., tu křehkou věc, jež snese dotyků jen od těch…, kteří k ní přistupují jako k tomu nejkrásnějšímu, co může lidský život dát“, napsal Bohuslav Martinů v dopise Václavu Talichovi po pražské premiéře v roce 1938. A charakteristiku doplnil: „Julietta není jméno ženy, je to jméno mužské touhy, která na sebe bere pokaždé jinou podobu ve snech mužů… Jediná trvalá vlastnost, jediná přirozenost Julietty je její proměnlivost.“ Jinde Martinů o Juliettě píše: „Zde se nám představuje svět, v němž je paměť zrušena, odsunuta, zde každý touží dobýt ji zpět, obnovit ji, vrátit si vzpomínky uplynulého času i přivlastnit si vzpomínky jiných, přijmout je za vlastní. Situace se ovšem stávají absurdními, je to jakési kontinuum času a prostoru, z něhož však čas a tím i minulost zmizely. Svět se zde jeví jenom v daném okamžiku, vystřídán příštím okamžikem, vše se tedy řítí do prázdna. Je to v zásadě velmi starý lidský psychologický problém: Co je člověk, co jsem já, co jste vy, co je pravda?“

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

I když je ve snu „dovoleno“ vše a žádný jednoznačný výklad neexistuje, zhmotnit na scéně neuchopitelnou touhu a atmosféru prchavého snu, jak se k tomu ve své surrealistické opeře přiblížil Bohuslavu Martinů a jak kongeniálně vystihl ve své televizní adaptaci z konce 60. let režisér Václav Kašlík, je nesnadné.

Možná je na překážku, že v případě Julietty, opery o světě bez paměti, jsem si vzpomínky uchovala. Připomenu tak Pountneyho inscenaci, se kterou Opera North v roce 2000 koprodukčně hostovala v pražském Národním divadle. Jakkoli Pountney ve svých režiích často vychází z freudovského rozvíjení symbolů, v Juliettě, která by se zdála pro jejich rozehrání předurčena, naopak vyšel ze zdání jakési, třebas zvláštní skutečnosti, kterou postupně rozkládal, rozostřoval a multiplikoval. Stupňoval tak napětí neuchopitelnosti světa kolem nás a v nás s tématy úzkosti, odcizení, úniku od skutečnosti, manipulace lidskou pamětí. Inscenace tehdy nebyla šokující extravagancí, ale hluboce lidským vyjádřením touhy po lásce v ambivalenci bolesti a radosti, vědomí a podvědomí, prchavosti a nezachytitelnosti.

Zároveň se v ní tušeně vynořovalo jako stín hrozící nebezpečí, které intelektuálové 30. let svými sny do jisté míry sami vypustili. Tak jako 3. jednání Julietty reguluje sen jeho byrokratizací, stejně okouzlení surrealismem vyústilo do totalitárních ideologií. Touha se vzpírá úřednímu postupu. Podivné bezčasí meziválečných let, horečná atmosféra, umocněná tušením plíživě se blížícího stínu dalších hrůz a staronovým fenoménem mezinárodních komunit bludných běženců vedly znovu ke ztrátě paměti, která skrze mechanismus zapomínání a rozpomínání udržuje v pohybu věčný koloběh schémat existence lidského rodu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Kapr

Bohužel má paní Havlíková pravdu. Duo SKUTR nejsou dobří režiséři – neberou ohled na význam libreta, škrtají a mění to, co se jim zrovna nehodí, necítí tok hudby a libují si ve zbytečných bizarnostech. Kdyby nebyla Julietta v Ndm dobře pěvecky obsazená, tak by ani nemělo smysl na ní jít.

Tom

Nemyslím, pouze je patrné, že paní Havlíkovou výklad režisérů neoslovil, což se dá samozřejmě pochopit a celkem věcně to vysvětluje, což je dobře. Z kritiky je však zrovna tak patrné, že vychází z poměrně jasné představy o pojetí díla, nic proti, jenže režiséři mají zkrátka jiné estetické cítění. Osobně věřím, že mnoha lidem bude právě jejich pojetí naopak velmi konvenovat. Nemyslím, že je povrchní, ani bizarní.