Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného představí pětici prvotřídních klavíristů
Beatrice Rana
Rudolfinum, Dvořákova síň 17. listopadu 2019, 19.30
Fryderyk Chopin: Etudy op. 25
Isaac Albéniz: Iberia 3. díl
Igor Stravinskij: Tři části z Petrušky
Hvězda této mladé italské klavíristky strmě stoupá. V roce 2013 si odnesla stříbrnou medaili i cenu publika z prestižní americké Van Cliburnovy soutěže. Dva roky před tím, ve věku osmnácti let, zvítězila v Montrealu. „Jakmile vyhrajete klavírní soutěž, ta opravdová teprve začíná,“ uvedla v rozhovoru pro americký deník Star-Telegram.
Zřejmě i tyto soutěžní úspěchy způsobily, že si ji pro nahrávku Prokofjevova druhého klavírního koncertu vybral dirigent Sir Antonio Pappano. A na přání Beatrice Rany na CD dále zařadili Čajkovského slavný koncert b moll. Nahrávka se stala senzací, stejně jako její první sólové album, pro nějž zvolila Goldbergovské variace. Ty ji přinesly ocenění časopisu Gramophone v kategorii Mladý umělec roku 2017 a pozvání ke spolupráci s předními dirigenty v těch nejprestižnějších koncertních sálech na sebe nenechala dlouho čekat. „Beatrice Rana je pro mě zjevením, protože úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ uvádí obdivně Pappano.
Nadšené kritiky amerických deníků dokládají, jak si Rana dokáže podmanit publiku: „nejdokonalejší z mladých umělců,“ hlásá deník Washington Post, „vládne vrozenou muzikalitou,“ doplňuje Los Angeles Times. V slavné newyorské Carnegie Hall se v druhé polovině této sezóny objevuje hned dvakrát – v březnu s recitálem a v červnu jako sólistka Prokofjevova třetího klavírního koncertu; pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina ji doprovodí The Philadelphia Orchestra. S dirigentem Fabiem Luisim ji pak čeká kompletní provedení Beethovenových koncertů ve švýcarském Curychu.
Pro svůj český debut zvolila repertoár, který dá vyniknout dokonalé technice a vnitřnímu náboji. Nečekejte však rozevlátou vášnivou dívku s výraznou mimikou a hrou těla. „Pianistka pracuje s energií zejména uvnitř sebe sama,“ charakterizuje jí publicistka Dina Šnejdarová na stránkách časopisu Harmonie.
Časopis Gramophone ji v lednu tohoto roku zařadil mezi pět klavíristů nové „zlaté éry“ a její fotografie se objevila na titulní straně. Ve výběru tak stojí po boku Daniila Trifonova, Yuji Wang, Igora Levita či Benjamina Grosvenora. „Pokud chcete Alfreda Cortota dnešní doby, zauvažujte o Beatrice Raně a její živé nahrávce Schumannových Symfonických etud z roku 2013, kdy jí bylo pouhých dvacet let,“ hlásá časopis Gramophone.
Marc-André Hamelin
Rudolfinum, Dvořákova síň 19. listopadu 2019, 19.30
Alexander Skrjabin: Fantazie h moll op. 28
Sergej Prokofjev: Sarkasmy op. 17
Samuil Feinberg: Klavírní sonáta č. 3 op. 3
Franz Schubert: Klavírní sonáta č. 21 B dur D 960
Kanaďan Marc-André Hamelin se mezi pianisty těší výsadnímu postavení. „Je převtělením předválečných virtuózů, kteří si komponovali vlastní kusy a notoricky známé skladby se nebáli ozdobit, aby je udělali ještě obtížnějšími,“ napsal britský deník The Telegraph v recenzi na Hamelinův recitál v slavné londýnské Wigmore Hall. „Podle všeho si k srdci bere Rachmaninovo doporučení, aby se klavírista při hře vyvaroval jakýchkoliv grimas. Ale přesto, jeho hra je na míle vzdálená chladnosti,“ charakterizuje The Telegraph. Recenzenti rovněž vyzdvihují, jak v jeho podání i důvěrně známé motivy znějí svěže, jakoby na autorově rukopise právě zaschl inkoust. To vše se děje s nesmírnou přirozeností i noblesou.
„Hamelin dokáže skvěle promyslet své programy a jeho pražský recitál je toho důkazem,“ říká člen umělecké rady Pražského jara, klavírista Ivo Kahánek. Skrjabinova Fantazie h moll (1900), v jejíž bohaté harmonii se snoubí velkolepost i melancholická nostalgie, dokonale navodí atmosféru celého večera. Prokofjevovy Sarkasmy (1912) dají blýsknout klavíristově brilantní technice i pronikavé hudební inteligenci. Třetí klavírní sonáta ruského skladatele a pianisty Samuila Feinberga rokem svého vzniku (1915) navazuje na Prokofjevovu skladbu. Ovšem svým pozdně romantickým vyzněním
i skutečností, že byl Feinberg nazýván Skrjabinovým dědicem, završí dokonale vypointovaný dramaturgický oblouk první poloviny recitálu.
Druhá polovina koncertu pak jako kontrapunkt nabídne Schubertovu poslední klavírní sonátu, již Hamelin nedávno natočil na CD pro vydavatelství Hyperion. Nahrávka byla nominována na album roku v prestižní kanadské soutěži Juno. Hamelin v sobě uchovává silný zážitek na koncert v roce 1997, kdy s touto sonátou sklidil ohromný úspěch. „Chtěl jsem ji pochopitelně okamžitě natočit, s mladickou nerozvážností“ vzpomíná Hamelin. Tomuto pokušení odolal. K jejímu natočení se odhodlal až poté, co pro Hyperion natočil přes sedm desítek nahrávek. „Tomuto albu přikládám větší význam, než čemukoliv, co jsem dosud nahrál. Je to dáno tím, co pro mě Schubertova sonáta znamená,“ vyjádřil se v nedávném rozhovoru. „Často v nadsázce říkám, že bych se nezlobil, pokud bych měl až do konce svého života na každém recitálu hrát jen tuto Schubertovu sonátu,“ glosuje Hamelin.
Jan Bartoš
Rudolfinum, Dvořákova síň 21. listopadu 2019, 19.30,
Miloslav Kabeláč: Osm preludií
Arnold Schönberg: Šest malých klavírních kusů op. 19
Ludwig van Beethoven: Klavírní sonáta č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“
Robert Schumann: Fantasie C dur op. 17
Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur op. 60
„Je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů,“ prohlašuje klavírista Alfred Brendel, u kterého Jan Bartoš studoval soukromě v Londýně. „Virtuozita se v něm pojí s hlubokým přemýšlivým muzikantstvím.“ To potvrzuje i dirigent Jakub Hrůša: „V jeho interpretaci se jedinečným způsobem snoubí srdce s rozumem a výsledek posluchače vždy dojme.“
Janu Bartošovi se dostalo skvělého vzdělání – byl posledním žákem Ivana Moravce, studoval
u Martina Ballýho, Miroslava Langera, celou řadu zkušeností získal také v zahraniční – vedle již zmíněného Alfreda Brendela to byla konzervatoř v Amsterdamu, byl stipendistou Manhattan School of Music v New Yorku a postgraduální studia ve Spojených státech zakončil na univerzitě v Cincinnati. Během amerických studií také zvítězil ve třech soutěžích v New Yorku a vystoupil v Carnegie Hall. Tamtéž se intenzivně věnoval komorní hudbě pod vedením Roberta Manna ze slavného smyčcového kvarteta Juilliard či Lawrence Duttona z neméně proslulého Emerson String Quartet.
V minulém roce upoutal dvojalbem s výběrem Beethovenových sonát, jež získalo nejvyšší hodnocení v časopise BBC Music: „Jeho přístup ke klavíru je nadmíru vytříbený. Pro nádherné pojetí Arietty z opusu 111 jen stěží nacházím slova. Její poklidná krása plane zářivým plamenem, načež se odevzdává do extatického, trylky ověnčeného závěru.“
Bartošova předchozí nahrávka s mozartovským repertoárem, kterou natočil s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, byla významným americkým kritikem Bernardem Jacobsonem zařazena mezi „Best of 2017“ na serveru Seen and Heard International. Vlastně všechna jeho dosavadní tři alba získala uznání domácí i zahraniční kritiky – za všechny jmenujme časopis BBC Music, Gramophone, The Sunday Times, Fanfare.
Pro svůj recitál zvolil dokonale promyšlený dialog klasický děl klavírní literatury s moderními skvosty. „Miloslav Kabeláč patří k osobnostem, které bychom si v souvislosti s třicátým výročím od sametové revoluce měli intenzivně připomínat,“ míní Bartoš. „I když svou originální hudbu tvořil pod neustálým tlakem, nejdříve v sevření nacistického a později komunistického režimu, nikdy nepřistoupil
na umělecké i lidské kompromisy. Jeho Osm preludií patří k tomu nejlepšímu, co u nás ve 20. století vzniklo.“ Za klenot moderní hudby Bartoš považuje i Šest malých klavírních kusů Arnolda Schönberga. „V jejich zhuštěné a čisté formě se zrcadlí nekompromisní osobnost jejich tvůrce. Schönberg v této skladbě dokázal spoutat mocný výraz do několika málo taktů. Po obrovských klenbách romantiků přichází s revolucí, kdy exponuje jednotlivý tón jako základní stavební kámen své hudby.“ Podobný druh koncentrovanosti nalézáme již u Beethovena. Jeho Appassionata je vystavěna z materiálu, jenž nás často překvapí svou jednoduchostí až strohostí. „Avšak Beethoven z něj vytváří ohromující architekturu a dramatický oblouk,“ zdůrazňuje klavírista. Ani Fantasie C dur Roberta Schumanna není vybrána náhodně. Schumann ji koncipoval jako poctu Beethovenovi, je proto plná citací jeho skladeb. „Vždy mě mrzelo, že Schumann upustil od původních názvů vět, které přesně vystihovaly jejich charakter – Ruiny, Vítězný oblouk, Souhvězdí.“ Stejně jako Schumann v poslední meditativní větě vytváří iluzi hvězdného nebe, je i Chopinova Barkarola dílem vzácné imaginace.
V jednom ze svých posledních děl Chopin dokázal vytvořit sugestivní obraz Benátek, aniž by kdy toto město na laguně navštívil.
Firkušného festival každoročně vedle zahraničních pianistů zařazuje také reprezentanta české scény. Pro Jana Bartoše se tak tento koncert může stát milníkem v jeho umělecké dráze. „Ve svých myšlenkách se nezabývám úspěchem nebo úvahami o kariéře. Usiluji o dokonalost, ale nikoliv abych byl úspěšným, ale pravdivým. Hudbu považuji za životní cestu,“ uvedl pro Českou televizi. Nejenom svými výkony na koncertních pódiích, ale i rozhovory dává tušit osobnostní vyzrálost. Svým krédem „být služebníkem hudby“ tak ostatně navazuje na osobnosti, které ho hluboce ovlivnily – Ivana Moravce či Alfreda Brendela.
Aaron Diehl Trio
Divadlo ABC 22. listopadu 2019, 19.30
Pianista Aaron Diehl se navzdory mladému věku v uplynulých patnácti letech nesmazatelně vepsal do povědomí milovníků jazzu. Šíře jeho talentu mu umožňuje skvěle interpretovat jazz raný i „třetí proud“ poloviny 20. století. Lákají jej rovněž průniky s klasickou hudbou – za doprovodu filharmoniků z New Yorku či Los Angeles uvedl Klavírní koncert F dur George Gershwina. „Diehl prokázal, s jakou brilancí dokáže zahrát lisztovské běhy či oktávy,“ poznamenal kritik The New York Times. „Obzvláště působivé byly bluesové části. Diehl do skladby dokonce včlenil několik improvizačních pasáží. Domnívám se, že by jimi byl Gershwin skutečně ohromen,“ pokračuje.
Diehl také spolupracuje s živoucími legendami – na poli jazzu jmenujme Bennyho Golsona, z žijících klasiků pak Philipa Glasse.
Kritici z The New York Times vyzdvihují jeho „melodickou přesnost, harmonickou erudici i vytříbenou umírněnost.“ Diehlova vystoupení jsou promyšlena do nejmenších detailů. S osobitostí sobě vlastní se pouští do objevování nových hudebních světů, často je průkopníkem určujícím trendy. V jeho hudební řeči se přirozeně mísí tradice s moderními pohledy.
Jevgenij Kissin
Rudolfinum, Dvořákova síň 23. listopadu 2019, 19.30
Ludwig van Beethoven:
Klavírní sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“
Variace a fuga Es dur op. 35 „Eroica“
Klavírní sonáta č. 17 d moll op. 31/2 „Bouře“
Klavírní sonáta č. 21 C dur op. 53 „Valdštejnská“
Slovo virtuóz čteme v charakteristikách celé řady sólistů. Ovšem Jevgenij Kissin je fenoménem, který překračuje veškerá běžná měřítka. Jeho virtuozita se však neomezuje na soubor technických schopností. Kissin je básníkem – a to nejenom klavíru, ale i literárním.
„Aby někdo zahrál čtyři náročné kusy a současně přednesl třináct básní v jidiš, vše zpaměti, vše na stejné mistrovské úrovni, to je virtuozita zcela jiné úrovně,“ zhodnotil deník The Washington Post Kissinovo neobvyklé vystoupení, které se před pěti lety odehrálo v Kennedyho centru. „Přála bych si, aby Kissin byl příkladem pro další hvězdné umělce v tom, jak dokáže vykročit ze zaběhnutých mantinelů všednosti, a to ke všemu s takovou měrou upřímnosti, důstojnosti a síly,“ dodává recenzentka, která rovněž podtrhuje básnivost coby důležitou vlastnost Kissinovy osobnosti. „Hudba je intimní, ale v našich zdobených koncertních sálech na to často zapomínáme. Poezie je možná ještě intimnější, proto se s ní málokdy setkáme v sálech pro dva tisíce lidí. Slyšet obojí společně, a to vše bez přetvářky, ale s bezelstnou přímostí, zasáhlo všechny přítomné v sále.“
Provázanost literatury a Kissinovy interpretace vystihuje rozhovor, jenž se uskutečnil v rámci Rubinsteinovy klavírní soutěže. Klavírista Arie Vardi se mu svěřil, jak kdysi obdivně poslouchal nahrávku Chopinova klavírního koncertu, kterou Kissin pořídil ve věku pouhých třinácti let. Byl ohromen emoční vyspělostí jeho hry. „V mé hře se pravděpodobně odrážely všechny ty knihy, které jsem přečetl,“ odpověděl mu jednoduše Kissin.
Je pianistou, který vždy dokázal strhnout publikum. Za příklad dejme jeho koncert v roce 1997 v rámci BBC Proms. Bylo to poprvé ve více než stoleté historii festivalu, kdy se organizátoři rozhodli uspořádat recitál v Royal Albert Hall, kde se jinak konají pouze velké orchestrální či oratorní koncerty. Sázka na Kissina se vyplatila. Nejenom, že se na koncert prodalo více vstupenek, než kdy předtím (v sále bylo na šest tisíc diváků), publikum si potleskem vyžádalo sérii sedmi přídavků.
Na internetu naleznete celou řadu pozoruhodného videomateriálu – záznamy jeho koncertů, rozhovory, dokumentární portréty. Jedno z videí zachycuje Kissinovu besedu se studenty na univerzitě v Záhřebu. „Jak vypadá Vaše každodenní rutina?“ ptá se obligátně jeden z pedagogů. Kissin svraští pohled, „nemám žádnou takovou rutinu“. Pedagog neustupuje a svůj dotaz invenčně rozšíří: „kolik hodin cvičíte – dvě, tři, čtyři,…?“ Kissinův údiv se jen prohloubí a znovu zopakuje: „hraní pro mě není rutina. Každý den je jiný.“ Tato scéna vlastně velmi příhodně vystihuje podstatu Kissinova vztahu k hudbě. Ten je ostatně trefně obsažen v názvu velkého dokumentárního portrétu z roku 1998 – jmenuje se Dar hudby.
Jevgenij Kissin byl obdarován velkým talentem, jenž byl v raném věku rozpoznán rodiči a po několik desetiletí rozvíjen pod vedením jediné pedagožky – Anny Pavlovny Kantor, která působila na elitní moskevské hudební škole – Institutu Gněsinových. „Stal jsem se slavným velmi brzy. A oni si uvědomovali, jak by dítě za takové situace mělo být vedeno. Neustále mě kritizovali. Když se ohlédnu zpětně, bylo to správné,“ vzpomíná Kissin.
Dnes odehraje na šedesát koncertů ročně, nic neponechává náhodě, stále se řídí mottem, které zaznívá v mnoha jeho odpovědích: „vždy dokonale připraven.“
Kissin cítí silné pouto k Beethovenově hudbě. Před dvěma lety vyšlo u Deutsche Grammophon oceňované dvojalbum s výběrem jeho sonát. „Beethovenova hudba více než kterákoliv jiná posiluje v touze žít a bojovat se všemi těžkostmi a utrpením,“ vyzdvihuje Kissin.
Beethoven byl s Českem poměrně silně spjat, zvláště pak s lázněmi v Teplicích. Setkal se tam s osudovou láskou, v dopisech označovanou jako „nesmrtelnou milenkou“, ale též osobně poznal
J. W. Goetha.
Na pražském recitálu uslyšíme také Beethovenovy Variace a fugu op. 35. Zpracovávají stejné téma, jako jeho třetí symfonie (ač byly napsány dříve). Proto se někdy nazývají Variacemi na téma z Eroiky. Mezi hudebními milovníky je dobře znám příběh, kterak Beethoven nejprve svou třetí symfonii dedikoval Napoleonovi. Avšak poté, co se Napoleon prohlásil císařem, svou dedikaci přeškrtal a nahradil věnováním „památce hrdinů“. Když si přečteme podtituly skladeb uváděných v tomto recitálu – Eroica, Valdštejn, Bouře, Patetická – rýsuje se v pozadí jednotící linka. Ostatně, v rozhovoru, který Kissin poskytl u příležitosti uvedení beethovenovského dvojalba, klavírista cituje Goetha: „Jen ti jsou hodni života a svobody, kdo denně za ně bojují.“
Jako perličku na závěr zmiňme, že i Kissin je významně, snad i osudově spjat s Prahou. Před dvěma lety se zde oženil. S Arménkou, kterou zná od dětství – jejich matky totiž učily hru na klavír ve stejné škole. A tak i Kissin dnes může Prahu nazývat svým domovem.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]