Šířit porozumění tam, kde vládne nenávist a egoismus. FOK uzavírá sezonu

Slavnostní program, kterým se po dva večery uzavírá 82. sezona Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, svým poselstvím nabádá k zamyšlení nad hodnotami lidského života v současné společnosti. FOK zvolil dvě majestátní díla – Te Deum Antonína Dvořáka a Devátou symfonii Ludwiga van Beethovena.

I když se nám může jevit tendence hledat souvislost mezi těmito skladateli jako přehnaná, přesto ji můžeme vidět zcela zřetelně. Beethoven byl totiž pro Dvořáka velkým vzorem, podobně jako pro celou generaci skladatelů první poloviny devatenáctého století. Dvořákovy první skladby jako by vyrůstaly z Beethovenova odkazu. Kantáta pro sóla, sbor a orchestr Te Deum, op. 103 poprvé zazněla na podzim roku 1892 pod Dvořákovou taktovkou v Carnegie Hall na vůbec prvním skladatelově koncertě v New Yorku. Skladbu sice napsal ještě před svým odjezdem za oceán, můžeme v ní však zřetelně slyšet vlivy „americké“ hudby. Inspiraci totiž skladatel nalezl v notových příkladech repertoáru indiánské skupiny Irokézů, která v roce 1879 navštívila Prahu. Skladbu si u Dvořáka objednala k oslavám čtyřstého výročí objevení Ameriky zakladatelka a prezidentka newyorské konzervatoře Jeannette Meyer Thurber. Dvořák si pro kantátu zvolil text tradiční verze ambroziánského chvalozpěvu římské církve – Te Deum.

Toto dílo jsme měli možnost slyšet v interpretaci Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou šéfdirigenta Pietari Inkinena. V sólových částech vystoupila uznávaná sopranistka Lise Lindstrom po boku českého barytonisty Jiřího Brücklera. Ve sborových částech se publiku ve Smetanově síni Obecního domu představil Houston Symphony Chorus – těleso složené z vysoce kvalifikovaných a talentovaných amatérských zpěváků. I když byl zvuk sboru přes vysoký počet jeho členů často slabší než orchestr, Dvořákovo sakrální dílo zazpívali výborně. Sopranistka Lise Lindstrom, vystupující v nejprestižnějších operních domech, předvedla v sólových částech první a čtvrté části krásně barevný, technicky stabilní hlas. Jiří Brückler skvěle pracoval s výrazem a dynamikou svého partu, jeho hlas však v nižší poloze ztrácel svou barvu a kulatost. Duchovní skladba Te Deum pod vedením Pietari Inkinena slavnostně otevřela včerejší koncert a podtrhla tak výjimečný ráz Dvořákovy geniální kompozice.

To, co spojuje díla obou skladatelů – Beethovena a Dvořáka – je hloubka jejich výpovědi. Dvořák napsal dílo, ve kterém celé stvoření chválí a velebí Boha. Beethoven svou Devátou symfonii hudebně vyjádřil idealistickou vizi bratrstva celého lidstva. Symfonii č. 9 d moll op. 125 s „Ódou na radost“ pro sóla, sbor a orchestr napsal Beethoven již úplně hluchý až jedenáct let po své Osmé symfonii. Klasickou formu symfonie, která se krystalizovala v tvorbě jeho předchůdců, obohatil o vokální část v závěrečné větě, a tak z ní vytvořil vrcholnou formu celé instrumentální hudby.

První věta Allegro ma non troppo, un poco maestoso plná prázdných kvint připomínala skladateli samému „boj se stavem úplného zoufalství“. V podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK první věta zoufalá nebyla, právě naopak. Po celý čas si skvěle vedla smyčcová sekce za řízení Rity Čepurčenko. Trochu surový dominantní zvuk žesťů v první skladbě večera se u Beethovena proměnil v měkký tón splývající se zvukem ostatních nástrojů. Bouřlivé Scherzo ve druhé větě Molto vivace je přívalem nových hudebních myšlenek s fugovými imitacemi. Tuto náladu nakrátko přeruší tanečně zabarvené Trio, po němž následuje koda s reprízou úvodního tématu zakončená energickými akordy. Možná nejpovedenější a vnitřně nejstabilněji vystavěná byla třetí věta Adagio molto e cantabile – Andante moderato. Hudba, kterou Beethoven tuto větu naplnil, patří k vůbec nejdojímavějším pomalým částem, jaké kdy v rámci symfonií zkomponoval.

Vyvrcholením včerejšího večera byla závěrečná věta Óda na radost – Presto – Allegro assai. Dirigent Inkinen měl celý orchestr po celou dobu pevně pod kontrolou. Po úderném nástupu dechových nástrojů s tympány v jednohlasém recitativu kontrabasů nastoupilo durové téma Ódy na radost, které v měkkosti a plynulosti jejich zvuku doslova bralo dech. Následným připojením ostatních hlasů k melodii Ódy se hlavní téma finální věty rozvinulo do orchestrálního pléna. Sopránové sólo zpívala Lise Lindstrom, která si bezchybně poradila s ne moc pěvecky příjemnými intervaly ve vyšší poloze, altové sólo měla Jana Hrochová, tenorem byl vynikající Jaroslav Březina a basové sólo interpretoval Pavel Švingr. Houston Symphony Chorus pod vedením sbormistryně Betsy Cook Weber předvedl oproti úvodnímu Te Deum majestátní zvuk a precizní práci s textem. Úspěchu včerejšího provedení Beethovenova vrcholného díla Pražskými symfoniky ve spolupráci s americkým pěveckým tělesem nasvědčoval i mohutný potlesk přítomného publika.

Beethovenova Devátá symfonie euforicky uzavřela letošní sezonu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Pod taktovkou Pietari Inkinena se představil Houston Symphony Chorus, který svým kolosálním zvukem apeloval na důležitost slov Schillerovy básně An Die Freude (Óda na radost) a jejího poselství – hájit svobodu člověka a lidského bratrství, rodícího se z vědomí sounáležitosti a rovnosti všech lidí. Právě kvůli tomuto poselství se Óda na radost stala hymnou Evropy a Evropské unie. Zvláště v dnešní společnosti je důležité zdůrazňovat původní smysl Beethovenova odkazu – šířit porozumění a harmonii tam, kde vládne nenávist a egoismus, a tak vytvářet svět plný lásky, naděje a vzájemné tolerance.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Závěrečný koncert „s Ódou na radost”
Dirigent: Pietari Inkinen
Lise Lindstrom (soprán)
Jana Hrochová (alt)
Jaroslav Březina (tenor)
Jiří Brückler (baryton)
Pavel Švingr (bas)
Sbormistryně: Betsy Cook Weber
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Houston Symphony Chorus
14. a 15. června 2017 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 14. 6. 2017)

program:
Antonín Dvořák: Te Deum op. 103
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll op. 125 „s Ódou na radost“

www.fok.cz