Skladatel, jenž byl vygumován

Zapomenuté osobnosti: František Xaver Pokorný (1729–1794)

Řadu kdysi slavných hudebních jmen odvane čas. Nemilosrdně prověří každé dílo, odkaz každé osobnosti, nesmlouvavě oddělí zrno od plev a zanechá, jak pevně věříme, jen trvalé hodnoty. S hudebním vývojem se mění dobový vkus, estetické normy, priority; co bylo včera „in“, je dnes již „out“ a zítra už vyloženě „passé“. Lidstvo zapomíná rádo a nemilosrdně. Pak je zde ještě pochybná vymoženost jistých ideologií, kdy se zapomíná cíleně, na základě propagandy či přímo diktátu shora. Většinou se však zapomínání děje z příčin víceméně přirozených a jen zřídka se zapomíná z důvodů originálnějších.

Český skladatel František Xaver Pokorný (1729–1794), přední houslista hraběcí kapely Thurn-Taxisů v bavorském Regensburgu, byl zapomenut z důvodu zcela neobvyklého.

František Xaver Pokorný
František Xaver Pokorný

Když jako vážený hudebník zemřel, jeho nadřízený, intendant dvorní hudby a italské opery Theodor von Schacht, vyškrabával jméno Pokorný z rukopisů skladeb a označoval je jmény jiných autorů. Tento čin, ať už vedený osobní záští, závistí, ziskuchtivostí, či jinými málo pochopitelnými důvody, postihl odhadem třetinu až polovinu Pokorného díla. Měl dalekosáhlé následky. Skladatel byl následkem toho nadlouho doslovně vymazán z hudební historie.

František Xaver Pokorný se narodil 20. prosince 1729 v Městci Králové (okres Nymburk ve Středočeském kraji). Jako mladík odešel do bavorského Regensburgu, kde se učil hře na housle a skladbě u Josepha Riepela. Od roku 1750 působil jako houslista v kapele hraběte Philippa Karla Oettingen-Wallerstein ve švábském Wallersteinu (dnešní spolková země Bavorsko). Těleso tehdy patřilo k nejkvalitnějším na území německých států. V různých obdobích v něm působili výborní hráči – hornisté Josef Nagel a Franz Zvěřina, kontrabasista a pozdější kapelník Antonio Rosetti, hobojista Josef Fiala, violoncellista a kapelník Josef Rejcha.

Dechová harmonie oettingen-wallersteinského dvora – dobová stínová silueta
Dechová harmonie oettingen-wallersteinského dvora – dobová stínová silueta

Pro skladatelský vývoj Pokorného byl velmi významný studijní pobyt v Mannheimu, kam zavítal v letech 1753–1754. Setkal se zde s Janem Václavem Stamicem, Ignazem Holzbauerem a Antonínem Filsem, autory první generace mannheimské skladatelské školy, a osvojil si kompoziční metody zdejšího instrumentálního stylu.

Pokorný velmi toužil po jmenování ředitelem hudby ve Wallersteinu, ale ani v roce 1766, po dvanácti letech služby, když se kýžený post uvolnil, ho nedostal. V témže roce hrabě zemřel a Pokorný požádal o povolení dvůr na tři roky opustit. Vrátil se do Regensburgu a vstoupil zde do kapely hrabat Thurn-Taxisů. Jeho rodina zůstala ve Wallersteinu až do přelomu let 1769/1770, kdy byl Pokorný angažován v Regensburgu nastálo jako „Violinist Direktor oder II. Violinist“ (v dnešním smyslu zřejmě zástupce koncertního mistra). Pak teprve wallersteinský dvůr opustil definitivně.

V Regensburgu se Pokorný rázem stal prominentním hudebníkem. Ve zdejší Hofkapele, čítající v různých obdobích od čtyřiadvaceti do šestatřiceti hudebníků, působila také řada Čechů: především fagotista Václav Kněžek (1745–1806), donedávna zcela neznámý autor, jehož klarinetové koncerty byly v nedávné době znovuobjeveny Miloslavem Richterem a vydány nakladatelstvím Vladimír Beneš. Dalšími příchozími z Čech byli houslista Vilém Kafka (Wilhelm Kaffka) či hobojista Franz Hanisch. Funkci koncertního mistra kapely a kapelníka zastával Francouz Joseph Touchemoulin. Hrabě Alexandr Ferdinand Thurn-Taxis totiž holdoval francouzské opeře comique. Udržoval četné kulturní kontakty nejen s dvorem kurfiřta v Mannheimu, ale i s Paříží.

Alexander Ferdinand von Thurn und Taxis
Alexander Ferdinand von Thurn und Taxis

Vše se změnilo roku 1773 s jeho smrtí. Jeho nástupce, hrabě Carl Anselm, byl pro změnu nadšeným obdivovatelem vlašské hudby. Své odlišné estetické názory prosazoval radikálně, veden názorem, že co není italské, je zastaralé a špatné. Do nově zřízené funkce intendanta italské opery a dvorní hudby nastoupil kavalír jeho dvorské suity, baron Theodor von Schacht (1748–1823). Šlechtic byl asi schopný manažer a nepostrádal kvalitní hudební vzdělání, jež získal ve Stuttgartu u proslulého Itala Niccolò Jomeliho. Schacht angažoval do orchestru záhy prominentní italské hráče, například benátského flétnistu Floranta Agostinelliho či milánského hobojistu Giovanniho Palestriniho. Ostatní se ocitli tak trochu na vedlejší koleji. Intendant dirigoval četné nové operní inscenace a sám skládal italské opery, baletní hudbu, instrumentální koncerty a mše. Nezapomněl však uvádět i skladby domácích autorů a v letech 1779 a 1781 provedl v Regensburgu Bendovy melodramy Medea a Ariadna na Naxu.

O vztazích intendanta Schachta a „Violinist-Direktora“ Pokorného během jedenadvaceti let společného působení u regensburgského dvora nevíme vůbec nic. František Xaver Pokorný zemřel v Regensburgu 2. července 1794 ve svých čtyřiašedesáti letech. Schacht jako správce notového archivu Thurn-Taxisů pak využil neomezeného přístupu k notovým materiálům a dal se do oněch bezprecedentních zásahů v rukopisech.

Pokorný byl autorem více než sta symfonií, snad až pětačtyřiceti cembalových koncertů (asi byl rovněž zručným cembalistou) a přibližně dvacítky jiných instrumentálních koncertů (hobojových, klarinetových, hornových), a také komorní a duchovní hudby. U řady skladeb dodnes zůstává kvůli výše uvedeným skutečnostem jeho autorství sporné. Prokazuje se těžce – srovnáním s prameny dostupnými v jiných archivech a neúnavnou badatelskou prací.

Přerod hudebního baroka v klasicismus byl postupným procesem uskutečňovaným v díle bezmála tří skladatelských generací osmnáctého století. Pokorného hudba kráčela odlišnými cestami než třeba hudba Bachových synů. Zůstala zapomenuta prakticky až do roku 1957, kdy vyšly dva Pokorného klarinetové koncerty, Es dur a B dur, v první novodobé edici nakladatelství Breitkopf a Härtel. Datování obou skladeb je ohraničeno léty 1760–1765. Jsou zajímavé z několika pohledů. Jedním z nich je to, že jde nesporně o jedny z prvních koncertů pro klarinet v B ladění, jež se mnohem později prosadilo jako základní. Jan Václav Stamic předstihl Pokorného svým jediným koncertem pro B-klarinet (1755) jen o pár let. Pokorného koncerty v době vydání překvapily svými hudebními kvalitami, barokní fakturou, použitím jednoduché sonátové formy i jistou záhadou. Titulní list prvního koncertu Es dur je nadepsán v originále Concerto per il Clarinetto Primo Toni Es, druhý koncert B dur nese titul Concerto per il Clarinetto Secundo Tono B. Zatímco první koncert cíleně využívá celého rozsahu tříklapkového klarinetu s převážným využitím dvojčárkované vyšší polohy, druhý naopak hlavně poloh spodních, tedy nižšího, šalmajového rejstříku. Co si o tom myslet? Napsal snad Pokorný dva sólové koncerty pro dva různé konkrétní hráče, pro prvního a druhého klarinetistu téhož orchestru? Odlišil snad proto sólové party charakterem, polohou a rozsahem, což bylo příznačné třeba pro tehdejší hráče lesních rohů? Pokud ano, je to příklad v hudebních dějinách dosti vzácný.

František Xaver Pokorný
František Xaver Pokorný

Pokorný oba koncerty složil ještě v oettingen-wallersteinském období. V tamním orchestru hrály dva klarinety zhruba od roku 1764. Vzhledem k dobrým kontaktům skladatele s Mannheimem se však nabízí možnost, že koncerty byly zkomponovány pro klarinetisty mannheimské kapely Johanna Hampela a Michaela Quallenberga, kteří byli angažováni jako stálí členové orchestru již v roce 1758, rok po smrti Jana Václava Stamice.

Pokorného hudba se v současnosti úspěšně vrací na koncertní pódia. Bylo rekonstruováno několik jeho symfonií či koncerty pro dva lesní rohy. Autor tohoto článku v současné době pracuje na spartaci dosud neznámého Koncertu B dur pro dva klarinety a orchestr.

František Xaver Pokorný: Koncert B dur pro 2 klarinety – part Clarinetto Primo, II. věta Andante
František Xaver Pokorný: Koncert B dur pro 2 klarinety – part Clarinetto Primo, II. věta Andante

Pokorného půvabná hudba upoutává i dnes zdánlivou rozporností: v jednu chvíli působí vyloženě archaicky, jinde překvapí moderností. Syntéza celkově barokního charakteru s novým raně klasickým instrumentálním stylem, okořeněná jistou mírou lidových melodických prvků, ji činí velmi poutavou, zajímavou a překvapivě životnou. Zapomenutý rodák z Městce Králové se přece jen dočkal v dějinách hudby své rehabilitace.

Abychom zůstali objektivní: jistým procesem znovuobjevování procházejí v současnosti v Německu i skladby barona Theodora von Schacht. Napsal dokonce tři klarinetové koncerty – snad jsou opravdu jeho…

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Foto archiv autora

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]