Skrytá rafinovanost filmových partitur na Pražském jaru

Hudba z celuloidu – tak zněl podnázev včerejšího koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK konaný v rámci festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni Obecního domu. Filmová hudba představuje zcela specifický žánr koexistující s filmovým obrazem. Jako samostatná bývá hudba pro film někdy považována za žánr lehčí, někdy jí zas bývá upírána schopnost samostatného života. Jak ale dokázal včerejší koncert, ne vždy tomu tak musí být a často se může jednat o dosti obtížné, moderní nebo bohatě instrumentované partitury. Filmová hudba může být zajímavá i na koncertním pódiu a nejen to – bez problémů obstojí ve srovnání se symfonickou hudbou pro koncertní sály určenou. Navíc zazněla vybraná díla v podání nejpovolanějšího orchestru, který byl původně mj. k účelům provozování filmové hudby v roce 1934 založen.

Dramaturgicky byl koncert velmi dobře připraven. Bylo možné sledovat vývoj filmové hudby zhruba od třicátých let dvacátého století v Hollywoodu, dále hudbu k ruským filmům padesátých let a dva vybrané české skladatele – fenomenálního Zdeňka Lišku a Jiřího Šusta, jehož dílo je neodmyslitelně spjato s filmy Jiřího Menzela. Jednalo se o velmi zajímavý program, na první pohled zábavný, ve skutečnosti ale značně sofistikovaný a interpretačně obtížný.

Z Brna do Hollywoodu
Prvním ze skladatelů, jehož hudba byla představena, byl brněnský rodák židovského původu, syn renomovaného vídeňského hudebního kritika a zázračné dítě Erich Wolfgang Korngold. Na koncertě zazněla jeho oscarová suita z hudby k filmu Dobrodružství Robina Hooda z roku 1938. Široce pojaté orchestrální partituře se straussovskou instrumentací a místy naivně romantickým obsahem nechyběla závažnost, patos i hollywoodská odlehčenost. Korngoldova hudba také obsahuje nezbytné hollywoodské pozlátko a v tom je její jedinečnost. Korngold dokázal velmi dobře odhadnout, co filmový Hollywood potřebuje a v tom spočívala jeho genialita skladatele filmové hudby. Spojením tradice v podobě zvuku orchestru Richarda Strausse, Gustava Mahlera, ale i vídeňského straussovského valčíku s pestrou zvukomalbou a hravými groteskními momenty vytvořil zcela jedinečné filmové partitury. Orchestr dokázal všechny tyto aspekty Korngoldových partitur podtrhnout a zároveň nechat rozeznít bohatě instrumentované části.

Rafinovaná moderna
Zdeněk Liška, jehož dílo bylo dalším bodem programu, tvořil v době, kdy kvalita filmu i hudby byly naprosto odlišné od doby Ericha Wolfganga Korngolda. Na koncertě zazněla takzvaná Filmová symfonie z hudby k filmům Jána Kadára a Elmana Klose a Juraje Herze v úpravě Petra Ostrouchova. Liška velmi rafinovaně pracoval s výrazovými a rytmickými vrstvami a přitom dokázal zcela přesně vyjádřit atmosféru dané situace. Symfonie byla místy pro orchestr velmi náročná po rytmické stránce, zejména na souhru smyčcových a dechových nástrojů. Vyznačovala se velmi moderní a zajímavou instrumentací s použitím klavíru, hojného využití bicích nástrojů, ale také sboru i sólistky. Sólového partu se ujala Lucie Silkenová, která zazpívala na závěr valčík beze slov z filmu Spalovač mrtvol.Velmi efektní skladbu interpretovala se vší lehkostí i skrytou závažností, kterou skladba obsahuje. Její krásně zbarvený soprán a bezchybný projev v součinnosti s výborně připraveným Kühnovým smíšeným sborem (sbormistr Marek Vorlíček) dodal závěru na potřebné síle a dramatičnosti. Pěvecký sbor vystoupil naprosto suverénně – jeho výkon byl dynamicky propracovaný a zvukově jednotný.

Pod vlivem Prokofjeva?
Ve druhé části programu zazněla suita z hudby k filmu Hamlet op. 116a (Předehra, Ples v paláci, Otrávení, Ofélie, Duel a Hamletova smrt) ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče. I když skladba místy vykazovala typický Šostakovičův rukopis hlavně v oblasti instrumentace, jinak mohla být zcela ovlivněna stylem Sergeje Prokofjeva. Hudba k Hamletovi byla ironická, ale i banální a velmi temná, což jí ale nijak neubralo na náročnosti intepretace. Té se orchestr zhostil se ctí jako u ostatních skladeb. 

Odlehčený závěr
Závěrečná část programu byla věnována hudbě Jiřího Šusta. Suitu uvedenou pod názvem Rozmarná suita připravil sám dirigent Marko Ivanović. Obsahovala části z filmů Rozmarné léto, Na samotě u lesa, Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti a Vesničko má středisková. Šustova hudba dotvářela typickou atmosféru například Menzelových filmů. Je hravá živá, poetická a nostalgická. Na pódiu bez filmového obrazu byla přesvědčivá a neméně zajímavá, než díla ostatních tvůrců.Marko Ivanović dokázal se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK připravit nevšední program, který byl zcela v intencích a kompetencích tohoto výborného orchestru. Bylo poznat, že hráči jsou v daném repertoáru jako doma, přesněji řečeno, že dokáží zvládnout různé výrazové polohy od velkých symfonických, po komorní, spořeji instrumentované až po hudbu na hranici žánrů. Orchestru tak nelze upřít zcela jedinečnou schopnost flexibility.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Pražské jaro 2015
Hudba z celuloidu
Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK
Dirigent: Marko Ivanović
Kühnův smíšený sbor
Sbormistr: Marek Vorlíček
Lucie Silkenová (soprán)
26. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
– Erich Wolfgang Korngold: Dobrodružství Robina Hooda (suita z hudby k filmu Michaela Curtize a Williama Keighleye)
– Zdeněk Liška: Filmová symfonie – výběr z hudby k filmům: Tam na konečné, Touha zvaná Anada, Smrt si říká Engelchen, Spalovač mrtvol (upravil Petr Ostrouchov)
= přestávka =
– Dmitrij Šostakovič: Hamlet (suita z hudby k filmu Grigorije Kozinceva)
– Jiří Šust: “Rozmarná suita” – výběr z filmové hudby (Rozmarné léto, Na samotě u lesa, Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti, Vesničko má středisková)

www.festival.cz

Foto Zdeněk Chrapek