Sladké tóny Hany Blažíkové na Salcburském festivalu. Monteverdi s Gardinerem
L’Orfeo: Změkne srdce i kámen
(Der Standard – 27. 7. 2017 – Heidemarie Klabacher)
Rozhodnut vetřelce rozsápat a hodit ho jako potravu pekelnému psu, postaví se Cháron bědujícímu pěvci do cesty. Napřáhne ruku podobnou pařátu. V příštím okamžiku zmateně potřese hlavou. Nadpozemsky krásné zvuky pozlatí šedou bezútěšnost řeky, která je hranicí do podsvětí. Když převozník při Orfeově zpěvu zmrzačenou ruku roztouženě natáhne ke strunám harfy, srdce by se ustrnulo soucitem. On sám soucit mít nesmí – „tento cit není hoden mé síly“. Ale smí usnout.
Claudio Monteverdi se narodil před 450 lety. Sir John Eliot Gardiner a Salcburský festival vzdávají poctu zakladateli operního druhu a představují jeho tři dochované opery Orfeo, Ulisse a Poppea v cyklu poloscénických inscenací ve Skalní jízdárně. Spolu s dirigentem vytvořila francouzská režisérka Elsa Rooke volné „hrané scény“, které se neokázale a dokonale organicky odvíjejí od hudby.
Gardiner kdysi stanovil pro interpretaci Orfea se svými soubory English Baroque Soloists a Monteverdi Choir měřítka, za jejichž přesvědčivý účinek vděčíme zdánlivé rezignaci na jakékoli efekty. Onu hvězdnou hodinu necharakterizovalo rubaty rozvlněné umění frázování, ani extrémní dynamika a agogika, nýbrž jen organické plynutí. Tím silnější pak byl účinek vědomě použitých instrumentálních barev, od mohutného zvuku pozounů a cinků až po pianissimo harfy.
Titulní roli ztělesnil Krystian Adam téměř s výrazem do sebe zamilovaného hrdinného tenora a zpíval s přímočarou dovedností experta na starou hudbu. Jeho Orfeo tak spojoval obdivuhodně mnoho znaků moderní rozervanosti, vznikající z čirého egocentrismu. Hana Blažíková okouzlila jako La Musica a Euridice jasností a přirozeností. Není divu, že bůh smrti kdysi usiloval o Proserpinu a učinil ji svou manželkou, jestliže ho omámila prostotou a naléhavostí, jakou předvedla sopranistka Francesca Boncompagni.
S pečlivě vybranými a vynikajícími představiteli všech větších i menších rolí byl tento Orfeo neobyčejně působivou pěveckou slavností.
***
L’Orfeo v Salcburku: Mýtický pěvec zcela realistický
(salzburg.com – 27. 7. 2017 – Karl Harb)
Ať se to děje kdekoli, je to magický okamžik, jímž všechno začalo a začíná pokaždé znovu: když ve středu v arkádách salcburské Skalní jízdárny nasadí trubky, cinky a pozouny, doprovázené tamburinami, k úvodní fanfáře Orfea Claudia Monteverdiho, a paní Musica přednáší prolog ve stylu recitar cantando, zpívané recitace, a každému slovu a každé náladě dává vlastní, individuální výraz, pak začíná žít to, čemu dějiny později přidělily pojem „opera“. Žije přes 400 let, a stále ještě čerpá z ducha tohoto začátku.
Hana Blažíková zpívá „sladkými tóny“ nad něžným zvukem zlaté lyry a nebeské harfy, omamně zabarveným, o moci hudby a jejím mýtickém mistrovi, o polobohu Orfeovi. Apollonův syn získá nymfu Eurydiku, brzy ji však ztratí, když ji uštkne had. Okouzlí svým zpěvem vládce podsvětí natolik, že mu mrtvou vrátí pod podmínkou, že se cestou po krajině smrti neohlédne. Orfea však přemůžou pochyby, vůle selže a Eurydiku ztratí navždy. V Monteverdiho „favole“ odvede Apollo nešťastného syna za radostných zvuků na nebesa: lieto fine. To, co poprvé zaznělo roku 1607 na mantovském dvoře, byl ariozní přednes – nový, překvapivý, hovořil o citech a smyslech revolučním způsobem, jaký ve vokální hudbě dosud neexistoval.
Před více než padesáti roky dal mladý anglický hudebník John Eliot Gardiner svému nově založenému orchestru a sboru Monteverdiho jméno, a nyní, ke 450. výročí narození mistra, působícího nejprve v Mantově a poté v Benátkách, předvádějí tyto instrumentální a vokální síly na celoročním turné evropskými hudebními centry, jak je hudba tří dochovaných oper z let 1607 (L’Orfeo), 1640 (Ulisse) a 1641 (Poppea) nadčasová a moderní, jak bezprostředně a přímo působí a v nejkrásnějším slova smyslu jde do srdce.
Není to až příliš krásné, aby to byla pravda?
Harmonie a symbiotické vztahy účinkujících a jejich vedoucího s úspornými gesty s kompoziční výrazovou paletou nejdůležitějšího skladatele Itálie raného 17. století – který mohl novou výrazovou formu studovat brzy poté, co ji ve Florencii objevili, a na dvoře Gonzagů ji podle svého vkusu, vůle a umění uzpůsobil po svém –, dosáhly stupně perfekce, ve kterém se znamenitě uplatnilo stylové cítění, vědomí formy a svobodná hra. Neustále se můžeme ptát: Není to až příliš krásné, než aby to mohla být pravda?
Obrovský prostor Skalní jízdárny, v němž Elsa Rokke prezentuje Orfeův příběh poloscénicky, avšak s plnou platností a nevtíravě plasticky, odpovídá zcela jiným nárokům než „skromné komnaty“ vdovy po vévodovi ve Ferraře, kde se uskutečnila „světová premiéra“. Pro Gardinerovu flexibilní, plynoucí, v expresivním výraze nikdy nepřehnanou interpretaci je však akceptovatelný. I ty nejjemnější sólistické úseky zněly s takřka klidnou energií rétorickým životem, který působil bezprostředně.
Výrazová škála protagonisty, polského tenoristy Krystiana Adama, jeho ohebný, příjemný hlas, který – což platí i pro ostatní – je si příkladně vědom toho, co zpívá, jeho dikce, zvuk i barva a vzorové zvládnutí stylu nikdy neztrácí z přednesu napětí a v každém okamžiku „vytváří obraz“. Dokonce ani dlouhé vyprávěcí pasáže nepůsobily nikde zdlouhavě, protože vždy výtečně kontroloval rovnováhu mezi slovem a tónem.
Lucile Richardot (Posel), Francesca Boncopagni (Proserpina), Gianluca Buratto (Převozník a Pluto), Kangmin Justin Kim (Naděje) nebo Furio Zanasi (Apollo) – každý měl vlastní zvuk a charakter.
Těšíme se na pokračování triptychu s dalšími Monteverdiho „hudebními dramaty“, která v pátek a v neděli jistě přinesou nové barvy a dramatičnost.
Salzburger Festspiele 2017
Claudio Monteverdi:
L’Orfeo
(poloscénické provedení)
Hudební nastudování: John Eliot Gardiner
Režie: Elsa Rooke, John Eliot Gardiner
Kostýmy: Isabella Gardiner, Patricia Hofstede (Atelier – paradis)
Světla: Rick Fisher
Monteverdi Choir
English Baroque Soloists
Premiéra 26. července 2017 Felsenreitschule Salcburk
Orfeo – Krystian Adam
La Musica / Euridice – Hana Blažíková
Messaggera – Lucile Richardot
Proserpina – Francesca Boncompagni
Caronte/Plutone – Gianluca Buratto
Speranza – Kangmin Justin Kim
Apollo – Furio Zanasi
I Pastore – Francisco Fernández-Rueda
Pastore/Spirito/Eco – Gareth Treseder
Pastore/Spirito – John Taylor Ward
Pastore II – Michał Czerniawski
Spirito – Zachary Wilder
Ninfa – Anna Dennis
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
