Slova místo tónů. Klasická hudba ve světové beletrii (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Dodejme, že filmovou verzi Swannovy lásky, uzavřené epizody z Proustova románového cyklu, natočil v roce 1984 režisér Volker Schlöndorff jako vůbec první filmovou adaptaci Prousta; v hlavních rolích se objevili Jeremy Irons a Ornella Muti. A hudbu k filmu složil německý skladatel Hans Werner Henze.

Na řadě míst Proust zmiňuje i Richarda Wagnera a zejména jeho operu Tristan a Isolda, kterou měl velmi rád; například v pátém díle Hledání, v Uvězněné (překlad Jiří Pechar):

„Uvědomoval jsem si, kolik reálného v sobě má Wagnerovo dílo, když jsem teď měl znovu před sebou ta sugestivní a prchavá témata, jež se letmo objeví v určitém aktu, vzdálí se, ale jen proto, aby se znovu vrátila, a zatímco někdy jsou vzdálená, ztišená a skoro neúčastně odlehlá, v jiných chvílích bývají zase při vší své neurčitosti tak naléhavá a tak blízká, tak vnitřní, tak organická, tak niterně tělesná, že to působí ne ani jako návrat hudebního motivu, ale jako recidiva jakési neuralgie.“

A o kousek dále:

„A to, co je v přírodě nejnezávislejšího na citu, který v nás vyvolává, si přitom uchovává dokonce i svoji vnější a plně definovanou realitu; ptačí zpěv, hlahol lovcova rohu, melodie, kterou hraje pastýř na svoji šalmaj, zřetelně vykreslují na obzoru svoji zvukovou siluetu. Wagner se k ní ovšem přiblíží, zmocní se jí, včlení ji do orchestru a podřídí ji nejvznešenějším hudebním myšlenkám, ale respektuje přitom nicméně její prvotní originalitu, tak jako umělecký truhlář respektuje vlákna a speciální povahu dřeva, které vyřezává.“

Igor Stravinskij: Svěcení jara (premiéra 29. května 1913)

Skandální premiéra baletu Svěcení jara
Ve stejném roce, kdy vyšel první svazek Proustova Hledání ztraceného času, tedy 1913, se 29. května odehrála i jedna z nejskandálnějších premiér v historii hudby a divadla, totiž pařížská premiéra baletu Svěcení jara Igora Stravinského. Takto popisuje onen památný večer, jehož se ostatně Marcel Proust taktéž osobně jako divák zúčastnil, německý spisovatel Florian Illies (nar. 1971) ve své románové eseji 1913 – Léto jednoho století (překlad Tomáš Dimter):

„To, co se událo onoho večera 29. května mezi osmou a desátou hodinou, patří mezi zřídkavé momenty, při nichž už očití svědkové cítí, že se účastní historické události. […]

Publikum onoho premiérového večera reprezentuje nejvznešenější a nejkultivovanější výkvět staré Evropy. V lóži sedí Gabriele d’Annunzio, který sem do Paříže prchl před svými věřiteli z Itálie. V jiné zase Claude Debussy. V sále Coco Chanel, také Marcel Duchamp. Celý život, řekne Duchamp později, na ,výkřiky a vřeštění‘ z toho večera nezapomenu. Stravinského hudba přivedla na pódium prapůvodní násilí archaických sil – onu původnost afrických a oceánských lidí, kteří platili za vzor již v umění expresionismu – a tato energie se nyní dostala do centra civilizace v Théâtre des Champs-Élysées, kde se probudila k pulzujícímu životu.

Už od prvního tónu extrémně vysokých fagotových sól se ozývá prskavý smích – je to ještě hudba, nebo už jarní bouře, nebo že by pekelný rámus? Tak se ptá konsternované publikum. Všudypřítomné bubnování, vepředu na scéně nazí tanečníci v extatických pohybech… Dál zní smích, a pak, když si Pařížané všimnou, že je to myšleno vážně – se rozkřičí. Stoupenci moderny naproti tomu aplaudují z levných míst, hudba zuří dál a tanečníci se pletou, pro samý povyk neslyší melodii, odněkud stále dokola huláká Maurice Ravel: ,Geniální!‘ Nižinskij, který napsal baletní choreografii, vyklepává rytmus prsty – navzdory zuřivému pískotu publika.

Rozruch vypukne na onom testovacím místě číslo 13 – přesně jako to Stravinskij tušil (to by bylo něco pro Arnolda Schönberga, toho teoretika spiknutí v klatbě třináctky). Tanečníci jsou jako v opojení, manažer divadla vypne uprostřed představení světlo, aby zamezil eskalaci, jenže tanečníci vpředu pokračují dál a dál, a když se rozsvítí, lidi v sále jímá zděšení z pocitu, že oni jsou jevištěm a tanečníci publikem. Jen díky stoickému klidu dirigenta Pierra Monteuxe, který stejně jako tanečníci stále pokračuje, se podaří dovést představení až k poslednímu taktu.“

Vypískané představení a slova kritiků Stravinského vyděsí. „Ten večer jím otřásl. A přesto tuší, že vytvořil dílo století,“ dodává Illies ve své knize. Jak zmíněno výše, na premiéře byla i módní návrhářka Coco Chanel, která se pak stala Stravinského milenkou. O jejich vztahu byl v roce 2009 natočen film Coco Chanel & Igor Stravinsky (režie Jan Kounen), v němž je premiéra Svěcení jara velmi působivě ztvárněna.

Beethovenův „nejvznešenější rámus“
Anglický spisovatel E. M. Forster (1879–1970) píše o hudbě ve svém románu Rodinné sídlo (Howards End, 1910). Jeho hrdinky a hrdinové mají hudbu rádi, zajímají se o ni a také o ní diskutují. Například o Beethovenově Osudové se v románu píše takto (překlad Hana Skoumalová): „Nebude patrně sporu o tom, že Beethovenova Pátá symfonie je nejvznešenější rámus, jaký kdy pronikl k lidskému sluchu. Uspokojí lidi nejrůznějšího založení a stavu.“ Andante je „velice krásné, ale jako by z oka vypadlo všem krásným Andantům od Beethovena“ a vlastně „odtrhávalo hrdiny a trosečníky z první věty od hrdinů a skřítků z věty třetí“, neboť ve třetí větě prý slyšíme skřítky a pak „trio tančících slonů“. Skřítci se pak vracejí, když už si myslíme, že od nich máme pokoj, a nejsou agresívní, jen mimochodem poznamenají, že „žádná nádhera ani hrdinství na světě není“; a tu poznámku opakují znovu po interludiu tančících slonů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments