Slovenská hudební expozice 21. století: Romantizující kompozice a výlet do experimentálních hudebních sfér

Dramaturgie cyklu je koncipována tak, že po koncertech věnovaných české scéně přišly 1. března na řadu skladby dvou renomovaných slovenských skladatelů, zástupce mladší generace Mateje Slobody (narozen 1988, sám autor byl na koncertě přítomen) a zástupce generace střední Ľuboše Bernátha (narozen 1977). Koncert byl situován do sálu Experimentálního prostoru NoD, jenž má industriální charakter, a tak se do něj zvolená dramaturgie hodila. Podotýkám – už jsme si zvykli, že koncerty s vysokým podílem soudobých kompozičních technik často nacházejí prostor mezi zdmi s obnaženým betonem.

Koncert opět naznačil, jak málo víme o slovenské soudobé hudbě a jaké manko v poznání mladších generací od Tadeáše Salvy (1937–1995) nebo Vladimíra Godára (narozen 1956) musíme vyrovnat. Byl jsem velmi zvědavý, jestli se zařazení autoři s výše jmenovanými mohou srovnávat. Píšu-li „téměř ano“, lze to chápat jako vysoké hodnocení, protože uvedenými jmény je laťka nastavena hodně vysoko. Úspěchu hraných skladeb vydatně pomohli výborní interpreti FAMA Quartet, flétnista Daniel Havel, klavírista Martin Fila či klarinetista Jindřich Pavliš.

Bezmála pětatřicetiletý Matej Sloboda je typickým představitelem mladé umělecké generace ve střední Evropě – jako mnozí jeho současníci ve svých skladbách prověřuje nosnost historických metod serialismu a navazuje pevný vztah s elektronickou hudbou. Ve svých proklamacích dává najevo i zájem nasměrovat svou roli skladatele do experimentálních sfér. Vystupoval civilně, bez patosu a svým skromným chováním si získal sympatie posluchačů. Jeho skladby vykazují silné tvůrčí angažmá a zodpovědné plnění úkolů, které si stanovuje. Nejsem si jenom jist, zda se kompoziční studie hodí na program zahraniční prezentace, ale v intencích řečeného provedení Studie k Labyrintu I. pro pikolu a elektroniku chápu. Časté oktávové skoky sólového nástroje a mikrointervalová rozostřování jednoduchého elektronického zvuku s adekvátními akustickými projevy, které k tomu slouží jako pozadí, vlastně žánr studie beze zbytku naplňují.

Vyšší svébytnost pak zaznamenáváme u Bagatel pro smyčcový kvartet, kde sám autor vybízí ke konfrontaci s Webernovým stejnojmenným dílem. Z ní nevychází rozhodně špatně. Zajímavé témbrové uchopení smyčcového kvartetu realizované drnkáním i hrou smyčcem v roztodivných kombinacích a zasazené do stručných vět též odpovídá na otázku, proč je tato skladba nejhranějším opusem autora (na besedě mluvil celkově o pěti provedeních doma i v zahraničí).

V intencích stresu, který vyvolává u běžného člověka přibližující se válečné běsnění na Ukrajině, vynikla závěrečná skladba večera – Slobodova Nr.4 pro čtyři nástroje a harmonické plátno. Sekundový akord rozprostřený do kvartetu, staticky znějící sedmnáct minut, jehož tóny se glissandovým způsobem houpou, popřípadě se proměňují do svých chromatických variant, generuje místy představy výstražných sirén před náletem (a také Pendereckého Tren). Vynikající FAMA kvartet vydržel a naplnil požadavek na klidný průběh tónů, čímž připravil publiku nevšední zážitek, rozhodně však žádnou klidovou meditaci, jak ji sliboval jeho primárius David Danel v krátkém proslovu před provedením skladby.

Ľuboš Bernáth, dnes vyučující skladby na VŠMU, ve svých skladbách ještě částečně spoléhá na výrazový potenciál romantizujících kompozičních technik. Staví je však v duchu postmoderny do střetu s postupy využívajícími především barevné složky (o témbrovou hudbu postwebernovského typu však nejde, neboť stále je zde přítomný koncepční regulativ harmonické složky, který je u Webernových následovníků často na vedlejší koleji). Hodnotíme-li skladatelský jazyk autora podle představených skladeb, nejníže (v intencích pracovní náročnosti a v kvalitě kompozičního umu) stojí části založené na prodlevách či ostinatech. Snažím se to však vnímat v souvislostech provedených tektonických celků a nemohu ani jim takto upřít právo na existenci, neboť jsou zasazeny logicky do hudebního průběhu. Méně jich však bylo v Bernáthově Smyčcovém kvartetu č. 2 „Struktury a impulzy“, který hudebně vzpomíná na osobnost Bély Bartóka. Autor zde naznačuje jeho harmonické myšlení, rytmickou vynalézavost i sklony k impresionistickým barvám. Činí to v prostoru neotřelé struktury cyklu směřující od figurativnosti první věty k závěrečné fuze. Jsem přesvědčen, že si řečený kvartet zaslouží ještě další provedení. V podobných názorových paradigmatech lze mluvit také v souvislosti s Barnáthovou Sonatou fantasticou pro housle, klarinet, violoncello a klavír. Zde je více názvuků na slovenskou lidovou hudbu a její poetické vrstvy. V interpretaci skladby vynikl také klarinetista Jindřich Pavliš.

Slovenská hudební expozice 21. století je dramaturgickým počinem, na který je třeba navazovat nejenom v českém prostředí, ale i recipročním způsobem. Těším se na další koncerty tohoto zaměření.

Slovenská hudební expozice 21. století: Ľuboš Bernáth a Matej Sloboda
1. března 2022, 19:30 hodin
Experimentální prostor NoD

Program:
Matej Sloboda: Bagately pro smyčcový kvartet
Ľuboš Bernáth: Smyčcový kvartet č. 2 „Struktury a impulzy“
Matej Sloboda: Labyrint I. – Studie pro sólový nástroj a elektroniku
Ľuboš Bernáth: Sonata fantastica pro housle, klarinet, violoncello a klavír
Matej Sloboda: Nr. 4 pro čtyři nástroje a harmonické plátno

Účinkující:
Matej Sloboda – host
Daniel Havel – flétna
Martin Fila – klavír
Jindřich Pavliš – klarinet
FAMA Quartet