Smetana i Wenzig by v Aussigu měli nejspíš radost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Finále Smetanovy Libuše v ústeckém divadle, Eliška Weissová a Richard Haan (foto Petr Berounský)

Po Libuších v Národních divadlech v Brně a Praze uctilo stoleté výročí české státnosti touto operou Bedřicha Smetany také Severočeské divadlo v Ústí nad Labem. Každá je úplně jiná. V Brně režisér Jiří Heřman implementoval ve výtvarně vytříbeném divadelním tvaru do Libuše všech jedenáct dosavadních prezidentů od vzniku samostatného Československa v roce 1918 s až násilnou adorací T. G. Masaryka a Václava Havla a dirigent Robert Kružík nedokázal ovládnout akusticky komplikovaný prostor Pavilonu P na brněnském výstavišti. V Praze dynamické hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka v nicotné statické režii Jana Buriana „nakopl“ Daniel Dvořák scénografickými schválnostmi včetně diodové světelné show překrývající proroctví. Ústecká inscenace v hudebním nastudování Milana Kaňáka a v režii Andrey Hlinkové na scéně a v kostýmech Josefa Jelínka se až úzkostlivě držela Wenziga a Smetany s koncepcí Libuše jako slavnostního tableau, určeného pro mimořádné příležitosti. Smetana i libretista Josef Wenzig by z takového přístupu měli nejspíš radost.

Historické kontexty ústeckého nastudování

Smetanova Libuše už dávno není jen „výsadou“ pražské zlaté kapličky. Po roce 1945 ji s výjimkou Opavy nastudovala, a to i opakovaně, všechna naše divadla s operními soubory. Žádnou vlnu zájmu o Libuši přitom nevyvolal rok 1989, třebaže jako významný zvrat české historie mohl být onou Smetanou zamýšlenou mimořádnou slavnostní příležitostí. Divadelní příspěvkové organizace se celkově od české klasiky v sebezáchovném boji o diváka v nových tržních podmínkách přeorientovaly na operu italskou. A od té doby až do letošních stoletých oslav české státnosti Národní divadlo v Praze vyměnilo v roce 1995 letitou Libuši dirigenta Zdeňka Košlera a režiséra Karla Jerneka, uvedenou v roce 1983 k 100. výročí znovuotevření Národního divadla, novým nastudováním Olivera Dohnányiho a režiséra Petra Novotného. „Žezlo“ české kněžny tehdy převzala Eva Urbanová, která této roli v ND „vládla“ až do derniéry 8. května 2017 a jen na čtyři představení přepustila „panování“ Daně Burešové, Libuši současné pražské inscenace. A Libuší v hudebním nastudování Olivera Dohnányiho a režijního tandemu Martina Otavy a Tomáše Pilaře přispělo Divadlo J. K. Tyla v roce 2015 k akcím Plzně jako Evropského hlavního města kultury a stala se první inscenaci nastudovanou na rok předtím dokončené Nové scéně se snahou o využití jejích jevištních technologií.

Ústecká opery ve své novodobé historii uctila 8. května 1955 premiérou Libuše desáté výročí konce druhé světové války v hudebním nastudování Josefa Bartla a v režii Ludmily se sólistkou Národního divadla Alenou Míkovou v titulní roli. K obnovenému uvedení této inscenace o pět let později byla přizvána Naděžda Kniplová, která pak v Národním divadle od roku 1969 vytvořila další interpretační tradici role Libuše. Další inscenací s premiérou 21. června 1968 ještě dirigent František Vajnar a režisér Norbert Snítil stihli posílit naději na změnu poměrů, když ústeckou heroinu Jarmilu Krásovou provázel Přemysl Václava Zítka. Libuši pak ještě v roce 1976 nastudovali dirigent Petr Vronský a režisér Bohumil Zoul, opět s Jarmilou Krásovou jako Libuší. V kontextu nynějšího ústeckého nastudování uveďme, že v tehdejší inscenaci před více než čtyřiceti lety zpíval ještě ani ne třicetiletý Richard Haan Radovana.

Eva Urbanová, Severočeské divadlo v Ústí (foto Petr Berounský)

Scénická podoba Libuše nedotčená novým miléniem

Současná ústecká inscenace zůstává „vzorně“ pohroužená do dávnověku, jak ho Wenzig a Smetana vnímali skrze rukopisy, nedotčená novým miléniem. Základní princip zůstává jen s nepatrnými obměnami stále týž: Postavy na jevišti důstojně nakráčejí, aby vytvořily malebná seskupení, z nichž sólisté chodí odzpívat své árie většinou na forbínu. Až se nechce věřit, že režisérkou inscenace je Andrea Hlinková, která byla pár let po absolutoriu operní režie na VŠMU při nominacích na slovenskou divadelní cenu Dosky považovaná v roce 2008 za objev roku. Ale možná dobře, že se v případě Libuše držela aranžmá věrně ilustrujících scénické poznámky a do žádných experimentů se nepouštěla. Ty jí v minulosti v Olomouci ani v Ústí příliš nevycházely, když připomenu její neobratnou inscenaci Oněgina jako nahromadění nesourodých řešení (Olomouc 2011), dva Rigoletty, z nichž ten ústecký (2015) tonul v nezvládnutém zmatku a ten olomoucký se o rok později topil v neoprénu. Ve Falstaffovi sice zpočátku dokázala z hudby „vyposlouchat“ řadu vtipných gagů, ale tempo nápadů postupně sláblo, až vymizely (Olomouc 2013).

Určující podobu tak vtiskl ústecké inscenaci autor scény i kostýmů Josef Jelínek se svým rukopisem, který za svou dlouhou kariéru uplatnil téměř devětsetkrát a který je na hony vzdálený současné touze inscenátorů šokovat. Prázdné jeviště vzadu uzavírá malovaný prospekt s vlnami, který v různobarevném měkkém nasvícení evokoval namodralou Vltavu za Vyšehradem, ale i temně šedou kamennou hrobku nebo kopce v žluto-hnědém odpoledním slunci za Přemyslovými Stadicemi.  Jelínkova scénografie s opakováním aplikace zlatistého lipového listu i na Libušinu a Přemyslovu korunu je jinak střídmě jednoduchá a svou nenáročností na přestavby umožňuje plynulé proměny. Základem je vlastně jen víceúčelový mobilní čtvercový piedestal, na který vedou z různých stran tři schody. Slouží jako podstavec pro Libušin trůn, který ve scénách na Vyšehradě doplňují v souladu s libretem nádoby s ohněm a s vodou, a je soklem pro zhruba pětimetrovou kašírovanou kamennou pohanskou mohylu. Po tazích sjíždějí malované ploché kulisy líp nebo stěny z kůlů.

Pro popis jevištní podoby inscenace lze použít citace ze scénických poznámek nebo textu libreta téměř doslova.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na