Snil leknín, že je motýlem?

V městečku Giverny kvetou na jezírku lekníny. Jaké to je, být květem plujícím na hladině, hluboce kořenit, a přece se vznášet, být inspirací malířům a potěšením chodcům, rozevírat okvětní plátky a koupat se ve slunci – takovou inspiraci nese sólová choreografie Ley Švejdové, která patří k uzavírajícímu se výročí pražského Duncan centra a oslavující svobodný niterný přístup k choreografii.

Nerozkvetla celá hladina, jen jeden květ. A pohybuje se prostorem tak, jako kdyby neplul, ale létal, jako leknín, který sní o tom, že je motýlem čerstvě vyklubaným z kukly a nabírajícím vzduch do křídel. Tanečnice v kostýmu Nory Sopkové, poloprůsvitné gáze v odstínech narůžovělé a fialové barvy, se křehce třepotá. Vypíná se na špičky v hledání cesty vzhůru k pomyslné hladině, krouží jako ve vzpomínce na Loïe Fullerovou, chvílemi víří jako kolibřík, chvílemi se plaše zastavuje, nebo rozevírá pomyslná křídla – či okvětní plátky – abychom se mohli na okamžik podívat na vysoustruhované tělo v korzetu. Možná že více nej leknín připomíná látka i pohyb tanečnice spíš okvětí máku, těsně předtím, než jeho plátky začne rozfoukávat vítr.

Je to čistá imprese jako v Monetově obrazu, ale přenesená z jásavé přírody do přítmí divadla. Citlivé diagonální kontra svícení laděné do stejných červánkových barev prohlubuje celý prostor kolem vznášející se postavy. Nerozplyne se? Ne, jen se postupně z rozmachu zklidní, udýchaný květ poskládá své plátky a v posledním gestu vztyčené paže bude čekat, až jej pohltí vodní hladina. Pokud bychom měli tu potřebu (ale není nijak vtíravá), mohli bychom v choreografii najít příběh květu od vypučení k opadání, letmé připomenutí pomíjivosti, byť zastřené čistě estetickým zážitkem. Navíc lotos, tolik svými květy podobný leknínu, je zase symbolem koloběhu a znovuzrození.

Jádrem choreografie o leknínu, který snad vypráví příběhy, nebo sní o tom, že létá, je práce s materiálem kostýmu, který lze během pohybu variovat díky četným otvorům, postava je tedy v procesu permanentní metamorfózy. Celá pohybová miniatura má vyloženě výtvarný charakter a sděluje náladu a pocit, v souladu s oněmi uklidňujícími barvami light designu Františka Fabiána. Na úrovni zrcadlových neuronů dovoluje divákovi fyzické zakoušení lehkosti a odpočinku. Choreografie je jistě zafixovaná, ale civilností a lehkostí budí zdání improvizace. Je zobrazením přirozeného pohybu a prodloužené linie, zdůrazňuje vertikálu a její rovnováhu, místo konkrétního gesta je důležitá barevná plocha jako silný tah štětcem. Žádné srdcervoucí existenciální nebo politické téma, jen čistá dráha a čistá barevná paleta.

Dílčí obrazy doprovází hudba zatím ze záznamu, osciluje od melodických ploch k opernímu hlasu a ke zvukům přírody vyluzovaným na neviditelné nástroje. Choreografie přechází přes blackout do živého koncertu skupiny Fahrzavö, která na krátký čas opanuje prostor namísto tanečnice, jež zatím jako utržená květina odpočívá. Jde o soudobou hudbu, která ale nezapírá inspiraci moderním jazzem, a nápodobu zvuků přírody, hlasy ptáků a vábniček ptáčníků, ty ovšem známe z renesance. Nejde o jednoduchý poslech, protože hudebníci v čele s cimbalistkou Janou Vöröšovou, nepracují s melodickými celky, ale s jednotlivými motivy, navozujícími spíše dojem jamm session než zkomponovaných skladeb. Často však vyniká hladivý zvuk příčné flétny Kristyny Farag, zatímco cimbál neevokuje tuzemský folklór, ale spíše středomořskou exotiku.

Tematicky zde propojení koncertu s předchozí choreografií příliš nevidím, není však nutné, protože Lea nepokračuje v tanci a během koncertu se nenápadně vytrácí do zákulisí. Program navozuje dojem přátelského setkání umělců, kteří se rozhodli strávit spolu čas a diváci jsou přizváni jako hosté této události. Vždyť i vstupné bylo avizováno jako dobrovolné.

A tímto komorním přátelským večerem končí oslavy 30 let konzervatoře Duncan centre, jehož je Lea Švejdová jednou z prvních absolventek a vůbec celý tvůrčí tým se rekrutuje z tohoto okruhu. Značka Pulsar, pod níž projekt vznikl, je ostatně pokračováním souboru NANOHACH, který v letech 2004–2016 představoval právě silnou tvůrčí generaci Duncan centra, akorát formou produkčního zázemí, a nikoli konkrétní skupiny. Je v rukou další generace, jestli další generace (Dočasná Company? SPOLK?) vytvoří stejně silný kolektiv a zanechá stejnou stopu v této dekádě.

---

Duncan slavil 30 – přečtěte si další články:

Rozhovor s Petrem Tycem: Dáváme studentům svobodu najít svou vlastní cestu

Reportáž ze zářijových oslav: Tanec jako životní styl

Vystoupení studentů a absolventů v divadle Ponec: Bez pověr a manýr: Duncan oslavil 30 let své existence

---

Být tak v Giverny
Choreografie a interpretace: Lea Švejdová
Hudba: Jana Vöröšová
Koncert – Fahrzavö: Kristyna Farag, Michal Hrubý, Zdeněk Závodný, Jana Vöröšová
Kostýmy: Nora Sopková
Light design: František Fabián
Umělecká spolupráce: Honza Malík, Tereza Krčálová, Nora Sopková
Spolupráce na námětu: Radka Denemarková
Realizace kostýmu: Šárka Slavíková a studio Artes design
Kurátor, realizace a produkce projektu: Honza Malík & Pulsar z. s.

Psáno z pražského uvedení 28. 11. 2022, divadlo Duncan centre.