Současná doba skutečně moderní opeře na velkých scénách nepřeje?

Malé zamyšlení nad současnou operní tvorbou na světových operních scénách 

Nadpis k tomuto malému zamyšlení jsem si vypůjčil z rozhovoru Veroniky Vejvodové s Milošem Štědroněm, který byl zveřejněn na portále Opera Plus 3. června (rozhovor najdete zde).

Protože se moderní operou v posledních letech intenzívně zabývám, troufám si tvrdit, že tato věta je lživá a usvědčuje její autorku z neznalosti současné opery. Přitom přístup k informacím je v dnešní době tak snadný.Většina velkých světových operních scén naopak novou tvorbu podporuje. Nové opery vznikají většinou jako tvůrčí objednávka divadla u skladatele či skladatelky, kteří již mají nějaké renomé, vytvořené ostatní tvorbou. Vedení těchto divadel správně usuzují, že má-li opera dále existovat i v jednadvacátém století, musí vznikat nová díla (s deformujícími interpretacemi klasických oper se dlouho nevydrží). Nová díla naopak většinou vznikají v úzké spolupráci divadla, jeho dramaturgie, se skladatelem a libretistou. Témata jsou různá, od stále živých antických námětů, přes Shakespeara a literární a dramatické klasiky minulých staletí až k námětům naprosto současným. Mnoho dnešních operních děl bylo také napsáno na základě nějakého úspěšného filmu. S námětem, který je vybrán pro dnešního diváka, úzce souvisí i jeho zhudebnění, libreto a hudba existují v těsné spojitosti.

Hudební řeč dnešních skladatelů je velice bohatá a různorodá. Podíváme-li se na hrací plány velkých divadel, jasně vidíme, že pro většinu z nich neexistuje opera od Mozarta po Pucciniho, ale že se uvádějí i opery od Monteverdiho a dalších barokních mistrů a dále i díla dvacátého století. Ta pro naše divadla a naše publikum představují žhavou modernu, divadla se je bojí hrát, publikum na ně moc nechodí. To je u nás případ i už tak klasických oper Janáčkových nebo Martinů. S potěšením sleduji, jak Janáček patří k samozřejmým autorům operního repertoáru dvacátého století, a že i operní tvorba Bohuslava Martinů si začíná hledat cestu na současná jeviště (Curych, Frankfurt, Essen, Brémy, Graz, Berlín). Uvádění oper Bergových, Schönbergových, Korngoldových, Šostakovičových, Prokofjevových, Poulencových, Brittenových či Bartókova jediného díla je naprostou samozřejmostí. Dokonce se pravidelně do repertoáru vracejí i opery, které byly napsány před čtyřiceti lety (Reimannův Lear nebo veleúspěšná opera Wolfganga Rihma Jakob Lenz).

U nás také v druhé polovině dvacátého století vznikla řada pozoruhodných děl, která se ale dnes nehrají (opery Jana Hanuše – teď by se dožil sta let, J. F. Fischera, Ilji Hurníka, Otmara Máchy, Jiřího Pauera a dalších).

Samozřejmě se s publikem musí umět pracovat, musí se vychovávat, z uvedení nové opery udělat záležitost (jako to uměli v Londýně, když před roky premiérovali operu Anna Nicole, která se hraje dosud) a novinky uvádět pravidelně.

Pak je publikum vezme jako nedílnou součást operního repertoáru. Zažil jsem v Bavorské státní opeře v Mnichově beznadějně vyprodaná představení Henzeho Bassaridek, Messiaenova Svatého Františka z Assisi, Zimmermannových Vojáků, Eötvösovy Tragédie ďábla, Benjaminovy opery Psáno na kůži, o Vojckovi a podobných operách ani nemluvě. Soudobou operu ovšem neuvádějí jen velké scény, ale i divadla střední i malá.

Podíváme-li se na hrací plány velkých operních scén, najdeme tam spoustu současných oper. Mnohé ve světové premiéře, jiné v koprodukci s jiným operním domem. Mnoho nových původních oper je napsáno také pro děti, protože si vedení divadel správně uvědomují, že s Humperdinckovou operou Hänsel  und Gretel, přestože se stále často uvádí, mnoho dětí jednadvacátého století asi neosloví.

Ale buďme konkrétní a podívejme se, co z moderních oper nám přední světové scény v této sezoně přinesly, či co chystají v sezoně následující. Tak například v Paříži je na repertoáru opera anglické skladatelky Joany Lee Vol retour, hraje se i Reimannův Lear.

V Berlíně uvádí Komická opera Strašidlo cantervillské Maria Felixe Langeho, úspěšnou novinku z Vídně HK Grubera Povídky z Vídeňského lesa, Sněhovou královnu Pierangela Valtinoniho (jeho Pinocchia hrají v Mnichově), Sněhurku a 77 trpaslíků Eleny Kats-Chernin, operu českého skladatele Miloše Vacka Císařovy nové šaty. A když jsme u českých skladatelů, operu Miroslava Srnky South Pole uvede Bavorská státní opera v Mnichově, kde již hráli jeho komorní operu Make No Noise (jinou Srnkovu operu Jakub Flügelbunt hrála Semperova opera v Drážďanech). South Pole nastuduje sám šéf Kirill Petrenko, režii bude mít Hans Neuenfels a v hlavních rolích vystoupí Rolando Villazón, Thomas Hampson a Mojca Erdmann. Bude tedy svěřena významným umělcům. V berlínské Deutsche Oper hostovala Lotyšská národní opera s první operou Arturse Maskatse Valentina, v příští sezoně bude uvedena ještě opera Georga Friedricha Haase Morgen und Abend. Ve Staatsoper najdeme hned tři soudobé opery: Das tapfere Schneiderlein Wolfganga Mitterera, operu Matsukaze Toshio Hosokawy a Luci mie traditrici Salvatora Sciarrina.

Ve švýcarské Ženevě a Lausanne se hraje Malý princ Michaëla Levinase, v Lausanne ještě Solaris Dai Fujikury, uvedenou už v Paříži. V Curychu uvádějí Husopasku německé skladatelky Iris ter Schiphorst, Případy Oscara Strasnoye, Robina Hooda Franka Schwemmera a Červenou lucernu Christiana Josta, k nimž v příští sezoně přibude Začarované prasátko Jonathana Doveho a úspěšná Hamletmaschine Wolfganga Rihma.

Soudobé opeře se léta příkladně věnuje bruselské divadlo La Monnaie, kde se uvádí Shell Shock Nicholase Lense, Jakob Lenz Wolganga Rihma, s velkým úspěchem byla uvedena Penthesilea domácího skladatele Pascala Dusapina, jehož další opera To Be Sung se chystá v příští sezoně spolu s prvotinou Thomase Adèse Powder Her Face, a Frankensteinem Marka Greye.

V Amsterdamu se uskuteční premiéra nové opery finské skladatelky Kaiji Saariaho Only the sound remains a protože jedna soudobá opera je málo, nastudují ještě Theatre of the World Louise Andriessena. V Královské opeře Covent Garden v Londýně najdeme reprízy úspěšné novinky Mark-Anthonyho Turnage Anna Nicole (stala se kultovní inscenací v Londýně), dále The Trial Philipa Glasse, Glare Sørena Nilse Eichberga, operu Swanhunter Jonathana Doveho, Atthise Georga Friedricha Haase, The Virtues of Things Matta Rogerse, komorní opery Harrisona Birtwistla Thu Cure a The Corridor, Petra Pana Richarda Ayrese, Orphea Dominica Conwaye, The Last Hotel Donnacha Dennehyho, The Lighthouse Petera Maxwella Daviese, operu Morgen und Abend Georga Friedricha Haase, úspěšnou operu Geralda Barryho podle Oscara Wildeho The Importance of Being Earnest (Jak je důležité míti Filipa), novinku Marka Simpsona Pleasure, operu Philipa Venablese 4.48 Psychosis a novinku britského skladatele Iaina Bella In Parenthesis. Většinu novinek uvádí Covent Garden v Linbury Studio Theatre.

Soudobé opery najdeme i v dalších evropských divadlech, například úspěšnou operu George Benjamina Psáno na kůži uvede Gran Teatre del Liceu v Barceloně i Teatro Real v Madridu.V Barceloně se hraje ještě opera El Público Mauricia Sotela. Ve Stockholmu najdeme na hracím plánu Medeu Daniela Börtze.

A tak by se dalo pokračovat, tento namátkový výčet v žádném případě není kompletní. Koho tyto opery zajímají, musí si je sehnat ve zvukových či obrazových záznamech nebo se do jednotlivých divadel rozjet. Doba, kdy se několik měsíců po světové premiéře ve Vídni, v Mnichově, Miláně či jinde opery hrály i v Praze, skončila s druhou světovou válkou. Tehdy jsme ještě byli součástí kulturní Evropy, do níž se nám po více než sedmdesáti letech stále nepodařilo vrátit.A ještě dvě malé poznámky na závěr: Janáčkova opera v Brně ohlásila na příští sezonu uvedení opery Thomase Adèse Powder Her Face, což bude po letech skutečná česká premiéra významné soudobé světové opery, když mne předtím velice zaujala komorní opera Alice in bed Ivo Medka a Markéty Dvořákové. Že by Brno navázalo na odkaz skvělého dramaturga Václava Noska? A ta druhá poznámka je, že by mne celovečerní velká opera od Miloše Štědroně určitě zajímala!

Ilustrační foto Wilfried Hösl, archiv