Soudobá hudba by na koncertech měla být samozřejmostí, říká skladatel Matoušek

V šedesátých letech jsme na vaše koncerty Ars cameralis jezdívali na Křivoklát. Tehdy nebyl ještě tento typ hudby u našeho publika tak “v kurzu,” jak se říká. Vaše profesní zaujetí středověkou hudbou a organologií přetrvává celý život. Jak jste se k tomu tehdy dostal?
Soubor Ars cameralis jsme zakládali spolu se svojí budoucí ženou Zuzanou ještě jako studenti 2. ročníku Konzervatoře v Praze. Chtěli jsme provozovat vokálně instrumentální hudbu, tu historickou i současnou. Vzpomínám si, že na prvním koncertu v květnu 1963 zazněla vedle několika skladeb z období klasicismu i premiéra mé dodekafonické skladby Letokruhy a dva z pěti kánonů op. 16 Antona Weberna. Ještě během studií na Konzervatoři jsme se v provozování historické hudby postupně „propadali“ od romantismu přes klasicismus, baroko a renesanci až ke středověku. A ten mne velmi zaujal. Vzbudila se ve mně nedůvěra k tehdy dostupným edicím, protože se v nich často tatáž skladba lišila, a tak jsem se začal zajímat o středověkou notaci a sám si skladby z původních pramenů přepisovat. A postupným pronikáním do tajů středověké hudby jsem objevil její dokonalost, která mě od té doby fascinuje. S velikou chutí hrajeme na koncertech hudbu středověkou (ponejvíce období ars nova a ars subtilior) se skladbami soudobými. A s tím souvisí i zájem o středověké hudební nástroje. Hodně mi v tomto směru dalo studium středověké hudba v Londýně v roce 1979 na stipendiu British Council.

Počítal jste už od počátku, že budete se souborem provozovat i současnou hudbu? 
Určitě ano. Už od prvého koncertu. Za léta našeho působení vzniklo, nejvíc na naši objednávku, nejméně okolo padesáti nových skladeb nejen od českých skladatelů, ale i od autorů zahraničních. Patří mezi ně například Edison Denisov, Akira Matsudaira, Luigi Dallapiccola (ten pro nás upravil jednu ze svých starších skladeb), Krzysztof Meyer, Vladas Švedas, Christfried Schmidt, Tadeáš Salva, Iris Szeghy, Ilija Iliev, z českých potom například Jaroslav Rybář, Jan Klusák, Miloš Štědroň, Petr Pokorný, Miloslav Ištvan, Alois Piňos, Hanuš Bartoň, Pavel Novák-Zemek a mnozí další.

Supraphon prodává vaše CD Hommage `a Machaut jako reediční titul letošního roku. 
Ani o tom nevím. To je velmi stará nahrávka, kterou jsme udělali v roce 1978 pro Panton, když původně tuto nabídku Supraphon odmítl!

Jsou na ní skladby jak Machautovy, tak současná česká tvorba. 
V té době jsem teprve intuitivně hledal správnou interpretaci středověké hudby a hodně z téhle nahrávky dneska považuji za překonané. Ovšem co se týká soudobé hudby související s Machautem na druhé straně původní LP desky, ta je v pořádku. Tam je moje instrumentace Machautova Hoquetu (to má sloužit jako přechod od středověku do současnosti), Galantní písně na texty Václava Lucemburského Václava Kučery a Mistr Machaut v Čechách Miloše Štědroně.

Je celá řada současných skladatelů, kteří obdivují Machautovo dílo. Čím inspiruje koncept středověké hudby Vás?
Hlubším studiem jsem objevil neuvěřitelnou dokonalost středověkých kompozic jak po stránce formální, tak v práci s tónovým materiálem. I když se často jedná o drobnější skladby, jejich stavba je srovnatelná s dokonalostí gotických katedrál. Možná, že toto tvrzení může někomu připadat nadsazené, ale ať se zkusí podívat podrobněji na Machautovy skladby a skladby jeho současníků. A když vezmeme v úvahu to, s čím vším se potýkali skladatelé vycházející z Machauta – autoři období ars subtilior – můžeme jejich tvorbu srovnat s tvorbou skladatelů 20. a 21. století. Ne nadarmo nazval toto období David Munrow avantgardou vrcholného středověku.

Na počátku kariéry jste studoval skladbu nejprve u Zdeňka Hůly, který podobně jako Karel Janeček byli zároveň i vlivnými teoretiky harmonie a kontrapunktu, poté jste bral soukromé hodiny u Miloslava Kabeláče, později studium u Ctirada Kohoutka… Jak hodnotíte přínos vašeho studia dnes?
Ke Zdeňkovi Hůlovi jsem začal chodit na skladbu na Konzervatoři v době, kdy jsem už jako samouk začal komponovat. Na samém začátku 60. let jsem poznal dodekafonii a začal jsem v tomto duchu komponovat ještě před studiem u něj. Mými vzory tehdy byli autoři 2. vídeňské školy, Jan Klusák a Igor Stravinskij. Zdeněk Hůla mi dal celoživotní lásku k polyfonii. Řada let u Miloslava Kabeláče mne přivedla ke koncentraci v dosud velmi „rozptýlené“ kompozici. Studium na JAMU u Ctirada Kohoutka, ale i v dalších předmětech u Miloslava Ištvana a Aloise Piňose byla vedena víceméně konzultační formou. Dnes vidím, že mi veškeré podněty mých pedagogů byly prospěšné. Nutno ovšem poznamenat, že dalším vlastním zdrojem mých studií byla hudba Witolda Lutosławského, György Ligetiho nebo Luciana Beria.

Vaše skladby prozrazují širší zájem o umění, kulturu a politiku, která se už od 60. let neomezovala na “doporučení” Svazu skladatelů. Po roce 1969 se to projevilo na omezení Vaší domácí i mezinárodní kariéry skladatele. Co si o tom myslíte dnes?
Lenko, máte pravdu v tom, že se v mých skladbách objevují vedle vlivů ostatních umění i reakce na politický život. Už na Konzervatoři jsem napsal skladbu In memoriam J. F. Kennedy (která se směla provozovat pouze se zkráceným názvem In memoriam). Reakce na okupaci v roce 1968 se objevila v řadě mých skladeb. Bezprostředně to byla Kantáta na text Pláče Jeremiášova, která byla krátce před provedením zakázána (Pavel Kühn ji měl již z větší části nastudovanou). Následovala po roce Pečeť mlčení (která začíná slovy „pominulo léto, dokonala se žeň a my nejsme vyproštěni…”). Ještě v roce 1978 je závěrečná část mých Aztéků, zobrazující Cortézův příchod z východu a následné zničení Aztécké říše paralelou Sovětů, kteří nás napadli rovněž z východu. Je to i v některých mých dalších skladbách – nechci zde více zdržovat.

Po revoluci jste založil vlastní vydavatelství Studio Matouš. Byla to svého druhu svépomoc, aby se dostala Vaše hudba a hudba Ars cameralis mezi lidi?
Ne, to tak nebylo. Studio Matouš založil můj brácha Šimon a já jsem mu tam pomáhal jako hudební režisér a dramaturg. Měl jsem dobré zkušenosti ze svého předchozího působení v rozhlase, kde jsem pracoval jako hudební režisér a redaktor s mladými hudebníky a tak jsme začali právě s těmito mladými hudebníky natáčet CD. Svá první CD v bráchově vydavatelství natočili klavíristé Adam Skoumal, Petr Jiříkovský, Daniel Wiesner, houslisté Hana Kotková nebo František Novotný, soubor Musica Florea s Magdalenou Koženou, Capella regia s Robertem Hugem, ale i Bernarda Fink. A my jsme také natočili s Ars cameralis několik CD se středověkou hudbou. Brácha vydával i CD se soudobou hudbou. Z českých skladatelů to byli Jaroslav Rybář, Milan Slavický, Miloslav Ištvan, Viktor Ullmann, Vítězslava Kaprálová, taky Leoš Janáček a Bohuslav Martinů a také jedno CD s mojí hudbou.

Jak se Vám žije jako skladateli starší generace současné hudby dnes? 
„Skladatelství“ mi na obživu nestačí. Musím samozřejmě dělat i jiné práce. Naštěstí mne koncertování s Ars cameralis, občasná hudební režie různých nahrávek nebo výuka na HAMU baví, takže se to dá k jakési obživě poskládat. Jinak je škoda, že se obecně soudobá hudba hraje málo na běžných koncertech. Zdůrazňuji na běžných koncertech. Mám dobrou zkušenost jak z koncertů Ars cameralis, tak z doby mého působení dramaturga FOK, že když se soudobá hudba zařazuje do programů vedle ostatních skladeb z různých historických období, publikum ji přijímá naprosto bez problémů. Samozřejmě, že na specializované koncerty soudobé hudby chodí jen určitý typ posluchačů, zatímco „běžné“ publikum se těmto koncertům vyhýbá. Pokud by se ale soudobá hudba stala samozřejmostí ve všech koncertech, i „běžné“ publikum by si na ni zvyklo a nebyl by problém. Brzdou v tomto směru nejsou návštěvníci koncertů, ale jejich pořadatelé a dramaturgové.

Máte nějaký komentář ke spolkovým koncertům – fungování Umělecké besedy, kontaktu s interprety, studenty, médii, orchestry, zahraničními festivaly, Youtube…?
Jako člen Umělecké besedy (od roku 1969 do 1972, kdy UB komunisté zrušili a znovu od roku 1990 po jejím znovuobnovení) se snažím pracovat i pro její zdárný chod. V letech 1994-2008 jsem byl předsedou Hudebního odboru UB a v letech 2008-2016 starostou UB. Za tu dobu jsem pomáhal organizovat koncerty UB – známé Úterky. V nich samozřejmě převažuje soudobá hudba, mnohdy skladby členů UB. Zapojil jsem do těchto koncertů i vstupy hostů z výtvarného a literárního odboru UB, aby nejen členové UB, ale i návštěvníci koncertů poznávali Uměleckou besedu v celé její šíři. Snažím se iniciovat i vstup mladých interpretů a skladatelů do řad UB, protože je nutná mezigenerační spolupráce. V Umělecké besedě to za jejího dlouhého (více než jeden a půl století) trvání tak vždy bylo. Na HAMU, kde přednáším, se snažím rozšiřovat znalosti soudobé hudby mezi studenty, protože jen tak je naděje, že mladí interpreti budou hrát nejen osvědčený romantický repertoár, ale i nově vznikající díla.

Když mluvíme o mladších interpretech, ta vaše klavírní sonáta hraná Barborou Sejákovou na youtube je úžasná.
Moc děkuji. Jsem rád, že se vám to líbí.

Po roce 2000 jste byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Orchestry jsou často kritizovány za velmi konzervativní repertoár. Když porovnáme provozování symfonické a operní hudby s divadlem a tancem, tak je skutečně u nás nejkonzervativnějším druhem umění, zejména v tom, jakou hudbu uvádíme v zahraničí. 
V té konzervativnosti orchestrů máte pravdu. Ale záleží na dramaturgovi, často na řediteli a samozřejmě na dirigentech a sólistech. Tam je ten hlavní problém. Nikoli v publiku, na které se špatní ředitelé a špatní dramaturgové často vymlouvají.

Jaké jsou Vaše zkušenosti se zaváděním děl 20. století a premiér do repertoáru orchestru?
Za pět let mého působení ve FOKu se mi podařilo do programů zařadit postupně hodně soudobých skladeb, ale i hudbu klasiků 20. století (Webern, Stravinský apod.), která se bohužel u nás hrává velmi zřídka. Už si na všechno nepamatuji, ale jen namátkou jmenuji: z českých autorů to byla premiéra Jana Klusáka Axis temporum, dále jeho Concerto grosso, Kavkovský triptych Františka Chauna (rovněž premiéra celku – nikdy to nebylo hráno pohromadě), Tajemný trubač Jana Hanuše, skladby Zdeňka Zahradníka, Petra Ebena, Ivany Loudové a další, ze zahraničních autorů to byli Witold Lutosławski, Luciano Berio, Jukka Tiensuu, Akira Matsudaira, Olivier Messiaen, Alfred Šnitke (píši jeho jméno záměrně přepisem z azbuky; když jsem s ním kdysi o tom mluvil, dával on sám tomuto přepisu přednost před německým). Už si to všechno nepamatuji, ale bylo toho dost. Když se to šikovně zařadí a doplní rozumným textem do programu, publikum to přijme dobře. Na jednom koncertu hrál Tadeusz Strugała v první polovině jen Lutosławského (Muzyku żalobnu a 3. Symfonii) a tento koncert měl mnohem větší ohlas u publika, než následující koncert, kde Sir Charles Mackerras hrál Dvořákovu 8. a 9. symfonii.

Dříve byl jistým inovátorem repertoáru i rozhlas, jeho nahrávky, dramaturgie SOČRu. Jak to vidíte s médii dnes?
Mluvíte o rozhlase. Ano, kdysi se v rozhlase opravdu hrálo mnohem víc soudobé hudby, SOČR toho také provedl na koncertech mnoho a mnoho i natočil. Sleduji stálou postupnou likvidaci soudobé hudby v programech Vltavy – tam už není skoro nic! Je to jednoznačně zodpovědnost vedení rozhlasu a stanice Vltava. Bohužel v poslední době se i na stanici D-dur hudba 20. a 21. století poněkud omezuje a trochu se stále dokola hrají stejní autoři.

Čím se zabýváte v současné době? Co vám (tak vůbec, nejen o hudbě) přichází na mysl?
Stále se snažím být aktivní a svou činností prospěšný i svému okolí. Vlny pandemie nás odřezávají od možností určitých činností, ale doufám, že se to zase uklidní a i kultura bude mít svůj prostor a své zájemce. Jen by národ neměl hloupnout a ve volbách by neměl dávat přednost lživým prospěchářům. Já jsem ve svém životě přežil éru Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Husáka a doufám, že přežijeme i dobu posledních dvou prezidentů. Rovněž doufám, že se ješitnost nepřenese na celý národ… Držme si palce!