Soudobá hudba by na koncertech měla být samozřejmostí, říká skladatel Matoušek

  1. 1
  2. 2
Lukáš Matoušek se ve svých 77 letech rozhodně nenudí. Skládá, hraje se souborem Ars cameralis, vyučuje na HAMU, věnuje se hudební režii... Popovídali jsme si s ním mimo jiné o jeho lásce pro středověkou i současnou hudbu, o diskriminaci, kterou zažil v době normalizace, nebo o konzervativnosti českých orchestrů.

Lukáš Matoušek (archiv respondenta)

V šedesátých letech jsme na vaše koncerty Ars cameralis jezdívali na Křivoklát. Tehdy nebyl ještě tento typ hudby u našeho publika tak „v kurzu,“ jak se říká. Vaše profesní zaujetí středověkou hudbou a organologií přetrvává celý život. Jak jste se k tomu tehdy dostal?
Soubor Ars cameralis jsme zakládali spolu se svojí budoucí ženou Zuzanou ještě jako studenti 2. ročníku Konzervatoře v Praze. Chtěli jsme provozovat vokálně instrumentální hudbu, tu historickou i současnou. Vzpomínám si, že na prvním koncertu v květnu 1963 zazněla vedle několika skladeb z období klasicismu i premiéra mé dodekafonické skladby Letokruhy a dva z pěti kánonů op. 16 Antona Weberna. Ještě během studií na Konzervatoři jsme se v provozování historické hudby postupně „propadali“ od romantismu přes klasicismus, baroko a renesanci až ke středověku. A ten mne velmi zaujal. Vzbudila se ve mně nedůvěra k tehdy dostupným edicím, protože se v nich často tatáž skladba lišila, a tak jsem se začal zajímat o středověkou notaci a sám si skladby z původních pramenů přepisovat. A postupným pronikáním do tajů středověké hudby jsem objevil její dokonalost, která mě od té doby fascinuje. S velikou chutí hrajeme na koncertech hudbu středověkou (ponejvíce období ars nova a ars subtilior) se skladbami soudobými. A s tím souvisí i zájem o středověké hudební nástroje. Hodně mi v tomto směru dalo studium středověké hudba v Londýně v roce 1979 na stipendiu British Council.

Počítal jste už od počátku, že budete se souborem provozovat i současnou hudbu? 
Určitě ano. Už od prvého koncertu. Za léta našeho působení vzniklo, nejvíc na naši objednávku, nejméně okolo padesáti nových skladeb nejen od českých skladatelů, ale i od autorů zahraničních. Patří mezi ně například Edison Denisov, Akira Matsudaira, Luigi Dallapiccola (ten pro nás upravil jednu ze svých starších skladeb), Krzysztof Meyer, Vladas Švedas, Christfried Schmidt, Tadeáš Salva, Iris Szeghy, Ilija Iliev, z českých potom například Jaroslav Rybář, Jan Klusák, Miloš Štědroň, Petr Pokorný, Miloslav Ištvan, Alois Piňos, Hanuš Bartoň, Pavel Novák-Zemek a mnozí další.

Supraphon prodává vaše CD Hommage `a Machaut jako reediční titul letošního roku. 
Ani o tom nevím. To je velmi stará nahrávka, kterou jsme udělali v roce 1978 pro Panton, když původně tuto nabídku Supraphon odmítl!

Jsou na ní skladby jak Machautovy, tak současná česká tvorba. 
V té době jsem teprve intuitivně hledal správnou interpretaci středověké hudby a hodně z téhle nahrávky dneska považuji za překonané. Ovšem co se týká soudobé hudby související s Machautem na druhé straně původní LP desky, ta je v pořádku. Tam je moje instrumentace Machautova Hoquetu (to má sloužit jako přechod od středověku do současnosti), Galantní písně na texty Václava Lucemburského Václava Kučery a Mistr Machaut v Čechách Miloše Štědroně.

Je celá řada současných skladatelů, kteří obdivují Machautovo dílo. Čím inspiruje koncept středověké hudby Vás?
Hlubším studiem jsem objevil neuvěřitelnou dokonalost středověkých kompozic jak po stránce formální, tak v práci s tónovým materiálem. I když se často jedná o drobnější skladby, jejich stavba je srovnatelná s dokonalostí gotických katedrál. Možná, že toto tvrzení může někomu připadat nadsazené, ale ať se zkusí podívat podrobněji na Machautovy skladby a skladby jeho současníků. A když vezmeme v úvahu to, s čím vším se potýkali skladatelé vycházející z Machauta – autoři období ars subtilior – můžeme jejich tvorbu srovnat s tvorbou skladatelů 20. a 21. století. Ne nadarmo nazval toto období David Munrow avantgardou vrcholného středověku.

Na počátku kariéry jste studoval skladbu nejprve u Zdeňka Hůly, který podobně jako Karel Janeček byli zároveň i vlivnými teoretiky harmonie a kontrapunktu, poté jste bral soukromé hodiny u Miloslava Kabeláče, později studium u Ctirada Kohoutka… Jak hodnotíte přínos vašeho studia dnes?
Ke Zdeňkovi Hůlovi jsem začal chodit na skladbu na Konzervatoři v době, kdy jsem už jako samouk začal komponovat. Na samém začátku 60. let jsem poznal dodekafonii a začal jsem v tomto duchu komponovat ještě před studiem u něj. Mými vzory tehdy byli autoři 2. vídeňské školy, Jan Klusák a Igor Stravinskij. Zdeněk Hůla mi dal celoživotní lásku k polyfonii. Řada let u Miloslava Kabeláče mne přivedla ke koncentraci v dosud velmi „rozptýlené“ kompozici. Studium na JAMU u Ctirada Kohoutka, ale i v dalších předmětech u Miloslava Ištvana a Aloise Piňose byla vedena víceméně konzultační formou. Dnes vidím, že mi veškeré podněty mých pedagogů byly prospěšné. Nutno ovšem poznamenat, že dalším vlastním zdrojem mých studií byla hudba Witolda Lutosławského, György Ligetiho nebo Luciana Beria.

Vaše skladby prozrazují širší zájem o umění, kulturu a politiku, která se už od 60. let neomezovala na „doporučení“ Svazu skladatelů. Po roce 1969 se to projevilo na omezení Vaší domácí i mezinárodní kariéry skladatele. Co si o tom myslíte dnes?
Lenko, máte pravdu v tom, že se v mých skladbách objevují vedle vlivů ostatních umění i reakce na politický život. Už na Konzervatoři jsem napsal skladbu In memoriam J. F. Kennedy (která se směla provozovat pouze se zkráceným názvem In memoriam). Reakce na okupaci v roce 1968 se objevila v řadě mých skladeb. Bezprostředně to byla Kantáta na text Pláče Jeremiášova, která byla krátce před provedením zakázána (Pavel Kühn ji měl již z větší části nastudovanou). Následovala po roce Pečeť mlčení (která začíná slovy „pominulo léto, dokonala se žeň a my nejsme vyproštěni…”). Ještě v roce 1978 je závěrečná část mých Aztéků, zobrazující Cortézův příchod z východu a následné zničení Aztécké říše paralelou Sovětů, kteří nás napadli rovněž z východu. Je to i v některých mých dalších skladbách – nechci zde více zdržovat.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments