Starý dobrý Lohengrin je sice starý, ale dobrý

Čtenáři Opery Plus blogují

Zdá se, že vedení Národního divadla se pod palbou nepříznivých kritik na většinu svých novějších inscenací snaží najít cestu, kterou by operu dostalo zpět do „lepšího světla“. Na pomoc při hledání této cesty byla přivolána Katharina Wagner, pravnučka Richarda Wagnera, jejíž Lohengrin odehrávající se kdesi v bazéně měl být zlatým hřebem právě končící sezony. Těžko říct, zda by s tímto nápadem zabodovala (mám pocit, že podobných vymožeností – i když sem tam dávají smysl – je pražský divák již poněkud přesycen), ovšem kvůli technické nerealizovatelnosti z plánované „bazénové“ produkce sešlo a Katharina Wagner „pouze“ přivezla bayreuthskou inscenaci svého otce (Wolfganga Wagnera) z roku 1967. Ta odpovídá době svého vzniku, kdy se od opery zřejmě očekávalo něco trochu jiného než dnes, produkce z dnešního pohledu působily možná trochu „nudně“, ovšem zároveň byly na rozdíl od většiny těch současných připravovány se zjevnou zodpovědností vůči dílu samotnému, jeho vyznění, půvabu a atmosféře. Což platí i o tomto vzkříšeném Lohengrinovi, jenž je v poušti předělávek a aktualizací, na něž Opera Národního divadla poslední léta sází, doslova oázou. Je to sice statické, nepříliš vynalézavé, režijní výklad nenabízí tisíc dalších filozofických rovin, ale je to zkrátka a jednoduše krásné. Nic víc, nic míň. A když se tak zamyslíme – neměla by být náhodou ve světě umění – a opery zvlášť – krása na prvním místě?

R. Wagner: Lohengrin – Aleš Briscein (Lohengrin) – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Za ne zcela dotažený považuji světelný design (Marc Löhrer), který by v případě větší propracovanosti mohl být tím správným mostem nenásilně spojujícím „historickou“ inscenaci s divadelním jazykem jednadvacátého století. Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik Löhrer vycházel z původní inscenace. Další slabinou, tentokrát z jiného soudku, je přestavba kulis během mezihry ve třetím dějství – rámus linoucí se zpoza opony působí neprofesionálně a prostě ruší. Což (i přes nedlouhou délku přestavby) zamrzí, protože Orchestr Národního divadla podává naprosto ohromující výkon! Hraje čistě, s citem, hostující dirigent Constantin Trinks volí příjemná tempa a daří se mu od začátku do konce udržovat soustředěnost, napětí. Orchestr má navíc ve všech sekcích (skvělé žestě!) i jako celek překrásný zvuk, nechybí mu wagnerovská důstojnost ani velkolepost, ale zároveň se nestane, že by jím byli překryti sólisté. To by ostatně byla velká škoda, neboť i pěvecké výkony jsou tentokrát opravdovým zážitkem.

Tenor Aleše Brisceina (Lohengrin) se nedá označit přímo za wagnerovský, v úvodu působil možná až příliš opatrně, ale druhé a především třetí dějství potvrdilo, že síly byly rozloženy zcela správně a závěrečná árie byla jedním z vrcholů. Podobně by se dal charakterizovat i výkon Dany Burešové v úloze Elsy – přestože roli uchopila trochu „po smetanovsku“ a ze začátku jako by tomu snad možná i cosi chybělo, její výkon postupně gradoval a už na konci druhého dějství nebylo o čem pochybovat.

R. Wagner: Lohengrin – Dana Burešová (Elsa von Brabant), Aleš Briscein (Lohengrin), Olafur Sigurdarson (Friedrich von Telramund), Eliška Weissová (Ortruda) – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Skvělý dojem zanechal i Peter Mikuláš (Král) a rovněž Islanďan Olafur Sigurdarson, jehož tmavší, ovšem nesmírně příjemně zbarvený baryton je pro roli Telramunda v podstatě ideální. Ortruda v podání kritikami vyzdvihované Elišky Weissové byla neméně skvělá, možná bych při dalších reprízách doporučil více se přizpůsobit velikosti a akustice sálu Národního divadla – některá forte byla trochu „přes čáru“. Role Královského hlasatele není příliš obsáhlá ani klíčová pro děj, ovšem po předehře (nádherně přednesené) vlastně celou operu otevírá, tudíž by člověk očekával (i vzhledem k charakteru role) nějaký královsky velkolepý, plně znějící hlas. Vladimír Chmelo, ačkoli jeho výkon byl, technicky vzato, v pořádku, tuto představu při mnou zhlédnuté repríze bohužel zcela naplnit nedokázal.

Sbor Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk) a Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) dobře posloužil celku; kromě evidentně pečlivého nastudování je třeba ocenit i fyzickou výdrž všech členek a členů, kteří značnou část pětihodinového představení tráví ve vzpřímeném nehybném postoji.

R. Wagner: Lohengrin – Dana Burešová (Elsa von Brabant), Aleš Briscein (Lohengrin) – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Staronový Lohengrin v Národním divadle sice není bez chyby (může živé představení vůbec být?), ale mezi ostatními pražskými inscenacemi v mnoha ohledech příjemně vyniká. Zní to možná absurdně, ale za snad největší klad lze považovat skutečnost, že kdo se do Národního divadla na Lohengrina vydá, uvidí (a uslyší) opravdu Lohengrina. Navíc hodně slušně obsazeného.

Poznámka autora: Tento text vychází z čistě subjektivního názoru jeho pisatele.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: info@operaplus.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Lohengrin (ND Praha 2017)

[Celkem: 62    Průměr: 3.5/5]

Napsat komentář