Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (12)

redakce, 11.08.2012 0:00

Temná stránka

V naší zemi se o tom nemluvilo; není těžké uhodnout, proč. Nikdy se nikdo neodvážil popsat osud mého otce tak, jak se skutečně odehrál. O jeho popravě se mlčelo. Než přišli roku 1941 do Oděsy Němci, Sověti ho zastřelili. Pravdu jsem se dozvěděl až o dvacet let později. Stalo se to na začátku války a já byl v Oděse naposledy několik týdnů předtím. Žil jsem v Moskvě a s rodiči jsem neměl spojení. Je to temná stránka mého života.Na začátku třicátých let jsem jako mladík v Oděse bral hodiny teorie u soukromého učitele hudby, který byl tak nudný, že mi úplně vzal chuť komponovat. Byl to velmi vzdělaný muž, absolvent tří univerzitních oborů – práv, geologie a hudby, a také studoval u Tanějeva v Sankt Petěrburgu. Určitě nebyl bez nadání, ale já ho nemohl vystát a když mluvil, měl jsem jen jediné přání: spát. Sergej Kondratěv – tak se tehdy jmenoval – sehrál v mém životě osudovou roli. Jak a proč, k tomu se ještě dostanu.

Vcelku vzato, byl jsem příčinou všeho já. S Kondratěvem jsem se seznámil prostřednictvím jakéhosi Borise Dmitrijeviče Ťunějeva. Ťunějev byl vážený oděský hudební vědec. Byl to milý stařík, kultivovaný, zvědavý a trochu podivínský. Se svým plnovousem vypadal tak trochu jako Ivan Hrozný. V obličeji měl tik, následek děsivých zážitků během revoluce, strachu, který ho pronásledoval od té doby, co byl obviněn ze špionáže.

Tento Ťunějev mě jednoho dne přivedl ke Kondratěvovi. Radil mi, abych k němu chodil na hodiny. Kondratěv učil skladbu a k jeho žákům dokonce patřil velice nadaný žák s řeckými předky, Vova Femelidi, skladatel baletu La Carmagnola. Jeho hudba byla velmi ukázněná a každopádně mnohem lepší než mnohých jiných v té době. Byla tam místa, za která by se nemusel stydět ani Prokofjev. Mám v hlavě ještě celou partituru. Psal ten balet pod Kondratěvovým vedením a premiéra v Oděse byla opravdovým zážitkem.

Jednou jsme s Ťunějevem přišli ke Kondratěvovi neohlášeni, nepovažovali jsme to za nutné, protože z domu nikdy nevycházel. Bylo otevřeno, ale v bytě byla tma. Vešli jsme dovnitř a našli jsme Kondratěva s vyplazeným jazykem. Oběsil se. Ťunějev chtěl co nejrychleji zmizet. Autoritou svých patnácti let jsem ho zadržel a zalarmoval sousedy, aby nešťastníkovi pomohli. Podařilo se ho oživit.Později jsem tu epizodu často spojoval s Hamletovou tragédií, protože kdybych tam toho dne nebyl, nelpěla by na mě vina jeho záchrany. Kondratěv, který se měl později stát zdrojem mého neštěstí a neštěstí mého otce, by odešel na onen svět dřív, než mohl napáchat zlo.

Byl to syn vysokého carského úředníka. Měl německý původ a jeho pravé jméno bylo německé. Po revoluci se musel skrývat a to si změnil jméno poprvé. Pak utekl z Moskvy do Oděsy v naději, že si zachrání kůži. Jeho přítel dirigent Nikolaj Golovanov mu pomohl utajit jeho identitu, zorganizoval jeho odjezd z Moskvy a pokusil se ho protlačit na oděskou konzervatoř.

Přestože měl nové jméno, zřejmě se Kondratěv necítil v bezpečí. Měl neustále strach, že ho zavřou, kurzů na konzervatoři se brzy vzdal a spokojil se tím, že nenápadně vyučoval doma. Obklopovala ho zvláštní aura a mladí lidé se o kurzy u něj prali. Nebyl to špatný pedagog, ale tak trochu maniak. Neustále mluvil a určitě je to jeho vina, že já sám jsem spíš nemluva.

Tvrdil, že má tuberkulózu kostí a dvacet let se nehnul z postele. Vstal z ní, až když přišli Němci. Byl to simulant, a vydržel to dvacet let!

Maminka mu četla z očí každé přání a otec o tom pochopitelně věděl. Když začala válka, nastěhoval se Kondratěv k nám. Když byli ještě Němci daleko, byla mým rodičům nabídnuta evakuace. Když už bylo ale všechno připraveno k odjezdu, maminka najednou váhala, protože „toho druhého“ nešlo vzít s sebou. Otce pak zavřeli a zastřelili, v červnu 1941.

Zlí jazykové tvrdili, že se tak stalo na základě Kondratěvova anonymního dopisu, protože prý doufal, že se tak mého otce zbaví. Tehdy bylo jednoduché někoho udat pod jakoukoli záminkou. Kondratěv byl pochybná postava, vzdor svému původu a vzdělání. Přesto je pro mě těžké v takový hanebný čin uvěřit.O tatínkově smrti jsem se dozvěděl teprve za mého prvního pobytu v Tbilisi roku 1943. Jak zemřel mi ale tehdy neřekli. Od jedné ženy, kterou jsem znal od dětství, jsem se jen dozvěděl, že je mrtvý. Přistoupila ke mně ma ulici a začala povídat. Byla mi nesympatická a v jakési spontánní sebeobraně jsem řekl: „Ano, já vím,“ i když jsem nic nevěděl. Nechtěl jsem to slyšet. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, co se skutečně odehrálo.

Má matka a Kondratěv opustili roku 1941 zemi, s Němci. Díky dávným kontaktům mého otce ke konzulátu se mohli jakž takž v Německu usadit. Vzali se tam. Kondratěv opět změnil jméno a stal se Richterem. Nikdy jsem nepochopil, jak to mohla matka dopustit. Všude vyprávěl, že je bratrem mého otce. Později, když jsem v Sovětském svazu dosáhl určitého věhlasu, ale jeho hranice jsem nikdy nepřekročil, měl tu šílenou drzost se za mého otce vydávat. Nebyl jsem pochopitelně u toho, abych to mohl dementovat a všichni tomu věřili. Jak bych neměl zlost, když jsem později na turné v Německu slýchal: „My známe vašeho otce.“ – „Váš otec! Váš otec!“ Svou matku jsem viděl až po devatenácti letech v Americe, kam se svým mužem přijela, aby se mnou prožila můj debut. To shledání mi radost nepřineslo. Později jsem ji navštívil v Německu, protože jsem ji chtěl vzít s sebou do Bayreuthu, to byl můj dávný sen. Když jsem přišel k domu, viděl jsem na vizitce „S. Richter“. „Co tu dělám?“ ptal jsem se sám sebe, dokud mi nedošlo, že se jmenuje Sergej.

Matka se úplně změnila – svou maniackou žvanivostí ji uhranul, nenechal ji ani na okamžik samotnou, nepustil ji ke slovu ani když jsem u toho byl já a místo aby mluvila ona, neustále kejhal on. Kvůli jeho chorobnému žvanění se s ním nebylo možné normálně bavit. Při večírku na rozloučenou na konci mého prvního amerického turné přišli všichni příbuzní z rodiny Moskaljovových, lidé, kteří s hudbou neměli nic společného. A on u stolu celý večer vykládal nauku o harmonii podle Rimského-Korsakova. Absolutně nikoho to nezajímalo, ale nebylo možné ho zastavit. Když jsem pak navštívil Německo krátce před matčinou smrtí, byla v nemocnici. Byl jsem ji navštívit a pak jsem potřeboval někde přespat. Jel jsem tedy k nim, bydleli blízko Stuttgartu. Přijel jsem z Paříže a musel jsem druhého dne brzy ráno zpátky, protože jsem tam měl další koncerty. Maminka mu řekla: „Prosím tě, Sergeji, nemluv pořád. Slib mi, že může jít Serjoža nejpozději za půldruhé hodiny spát.“ Ale on brebentil až do šesti do rána. Ležel jsem na zádech a dávno ho neposlouchal, ale on mlel a mlel. Pořád ten stejný nesmysl, jaký už jsem slyšel tisíckrát. Muzika, různé epizodky, a tohle a tamto… Zkrátka maniak.

Nejhorší byl můj první recital ve Vídni. Přijel jsem z Itálie po vystoupení na festivalu Maggio Fiorentino v předvečer koncertu a byl jsem ve špatném rozpoložení. A právě v den koncertu mě vyhledal. „Má žena umírá.“ Takhle mi to říci! Bez okolků!

Ještě nikdy jsem ve Vídni nehrál. Ten recital byl katastrofa a kritici to dobře vystihli: „Rozloučení s legendou.“

Byla to pravda, hrál jsem pod psa.