Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (34)

redakce, 24.09.2014 0:01

Deníky o hudbě (15)

Duben 1977. Soukromá nahrávka
Theophil Richter: Kvartet F dur. Oleg Kagan, Alexander Grizevič, Jurij Jurov, Natalia Gutmanová
Mladí hudebníci, vedení Natašou a Olegem, zahráli tatínkův Kvartet F dur a natočili ho, ale pokus se nepovedl. Vtiskli skladbě špatný charakter, je to Wagner se Straussem místo Brahmse a Griega. Proto není výsledek přesvědčivý. Měl jsem u toho být od začátku a přivést je na správnou cestu.

2. 5. Nahrávka
Hugo Wolf: Osm písní na Mörikeho. Dietrich Fischer-Dieskau, S. R.
To je skutečně dobrá nahrávka z koncertu v Innsbrucku, během kterého někomu v publiku upadla hůl (ale to pochopitelně vystřihli). Tehdy jsme asi vystihli pravého ducha Wolfových písní; měli jsme dostatek zkoušek a oba jsme k sobě cítili vzájemnou důvěru a přátelství.

6. 5. Nahrávka
Bach: Koncert č. 3 D dur. Zoltán Kocsis, dirigent Albert Simon
Tuto vynikající Kocsisovu nahrávku jsem sledoval zvlášť pozorně. Chtěl jsem ten koncert slyšet, protože mám v úmyslu ho hrát. Slyšel jsem už dřív jeho verzi pro housle (o tón výš; se svýma ušima teď slyším i na klavíru E dur…). Je to jasný, laskavý koncert, který člověku zvedne náladu, a jsem si jist, že se i dobře hraje.

7. 5. ráno
Bach: Koncert č. 4 A dur. Zoltán Kocsis, dirigent Albert Simon
Ráno Koncert A dur. Když slyším Kocsise, jsem vždycky spokojen, a ani se mi nechce nic dodávat. Musí se brát takový, jaký je.

8. 5.
Bach: Koncert č. 5 f moll. Zoltán Kocsis, dirigent Albert Simon
Tohle ale není zvlášť „laskavý“ koncert. I když je krátký, trochu kouše. Poprvé jsem ho hrál při Fêtes musicales v Touraine a hrál jsem ho strašně. Ale opakoval jsem ho jako přídavek, a to už velmi dobře.

9. 5. ráno
Bach: Koncert č. 7 g moll. Zoltán Kocsis, dirigent Albert Simon
Člověk ho má samozřejmě v uchu na housle, ale je dobře vědět, že se dá hrát i na klavír. Zařadil jsem ho do svých studijních plánů.

9.5. Nahrávka. Vzpomínka na Benjamina Brittena
Britten: Curlew river s Peterem Pearsem
Poprvé jsem tohle Brittenovo mistrovské dílo slyšel při jeho druhém provedení v Oxfordu (v Suffolku) a smrtelně jsem se do něj zamiloval. Ale teprve když jsem v Tokiu viděl představení divadla No, mi bylo jasné, kde vzal skladatel Britten k tomuto mystériu podnět. Najde takové dílo časem větší publikum? Bylo by to tolik žádoucí…13. 5.
Theophil Richter: Pět písní. Alla Alaberdijevová, S. R.
Ninina žačka Alla Alaberdijevová se tyhle tatínkovy písně naučila a moc hezky je zazpívala. Všem přítomným se moc líbily. Ty písně jsou obrovsky čisté, jsou jisté ve formě (v rámci staré vídeňské školy: tatínek studoval u Fuchse a Fischoffa) a svědčí o nepochybném talentu. A je v nich svěžest a svébytnost. Díky!

24. 6. Tours, Grange de Meslay
Schubert: Kvartet d moll D 810 (Smrt a dívka), Kvintet C dur D 956. Kvarteto Melos a Klaus Storck (violoncello)
Schubertův Kvartet d moll je považován za jedno z jeho nejlepších děl, a já souhlasím. Kvintet C dur je mi ale ještě sympatičtější, protože mě stále víc přitahují durové tóniny, i když jsou skladby v dur vždycky mnohem těžší.

25. 6. Grange de Meslay
Schubert: Sonáta a moll op. 143 D 784, Fantazie C dur „Poutník“ op. 15, Sonáta A dur op. posth. D 959. Maurizio Pollini
Začátek Sonáty a moll byl skvělý a šel tak pod kůži, že jsem se připravil na hudební hostinu. Ale od druhé věty bylo všechno skoro stejné; totéž platí pro Fantazii „Poutník“ i pro Sonátu A dur. Pollini hraje Schubertovy skladby, jakoby byly od Prokofjeva nebo nějakého jiného skladatele 20. století.

26. 6. Grange de Meslay
Schubert: Spanilá mlynářka. Peter Schreier, Irvin Gage
Schreier toho večera zpíval výtečně. S jeho schubertovským stylem a citem jsem byl úplně spokojen. Přesto mě „Mlynář a potok“ a poslední ukolébavky nepřesvědčily. Odpovědi potoka byly poněkud příliš lidské, to musí být ale všechno ireálné, cizí a jako proniknuto smrtelným chladem. Nicoletta Le Chevallier zvolala tak hlasitě, že to mohli všichni slyšet: „To není žádný Schubert. Pollini je pravý Schubert!“ Typická francouzská idiotka, která by chtěla být originální.

3. 7. Grange de Meslay
Schubert, písně. Elisabeth Söderström – zpěv, Paul Hamburger – klavír
„Vítejte ve stodole“, těmito slovy pozdravila zpěvačka (která vystupovala v Touraine poprvé) publikum. Pořádně nechápu, proč měla k schubertovskému programu šaty s obrovským motýlem na zádech. Ať udělala cokoli, vůbec se to nehodilo a zpívala mizerně. Skutečná katastrofa. Říkali, že po koncertě plakala. A pokud jde o klavíristu, měl by raději prodávat na ulici párky nebo hamburgery. O přestávce jsme s udivenou tetou Mary („Svjetíku, ty myslíš, že nebyla dobrá?“) a s Ninou odešli.

9. 7. Lucern, hotel Continental
Grieg: Koncert a moll. S. R., dirigent Paavo Berglund
Ještě pořád mám Griegův koncert rád. Miluju ho pro jeho drsný, mužný, studený způsob; vane z něj studený severní vítr a na konci klavírního partu 2. věty by člověk věřil, že slyší na vysoké jedli zpívat ptáka. Miluji ho také proto, že vůbec není sentimentální, a pro jeho svébytnost.

14. – 15. 7. Mur (Švýcarsko) u Lulu Lombardové. Poslech rozhlasu
Ferruccio Busoni: Námluvy pro symfonický orchestr. Rachmaninov: Koncert č. 2 c moll. S. R., dirigent Stanisław Wislocki
Busoniho symfonická báseň je plná zajímavé hudby; upřímně řečeno, to jsem nečekal. Přece jen je to samostatný skladatel úrovně srovnatelné, řekněme, s Corneliem, Humperdinckem, Medtnerem, Poulenkem – aniž by samozřejmě mezi těmito hudebníky existovala nějaká podobnost – a zaslouží si úctu. Svého Rachmaninova jsem si zase poslechl s potěšením; je v tom opravdu hodně dobrého a interpretace přiměřená dílu… I pokud jde o virtuozitu, přibližně to odpovídá. Tak je to, když člověk starší nahrávku delší dobu neslyší.27. 7. Mnichov, Národní divadlo
Richard Strauss: Arabella. Julia Varady, Dietrich Fischer-Dieskau, Lucia Popp, dirigent Wolfgang Sawallisch
Výkon orchestru, režie, zpěváci, to všechno přispělo k fantastickému úspěchu velmi populární Straussovy opery. Julia Varady znatelně vyzrála; stala se z ní velká zpěvačka. Fischer-Dieskau je prostě úžasný. Nic lepšího si nelze přát. Ale… Tu operu rád nemám, ani námět (s tou absurdní sklenicí vody na konci), ani hudbu, je upovídaná a tak málo svébytná… Je to všechno strašně maloměšťácké a pro vkus filistrů.

30. 7. Mnichov, Rezidenční divadlo
Mozart: Idomeneo, dirigent Wolfgang Sawallisch
Silný hudební dojem – se Salcburkem se to nedá srovnat. Je jasné, jak jsou všechny detaily režie i hudby promyšleny. Sawallisch se ukázal v nejlepším světle. Scéna s mořskými bohy tritóny nad jevištěm je působivá. A ta opera! V odvaze a síle nezaostává za Donem Giovannim… Je to tak novátorské.

Červenec. Salcburk, kino
Mozart: Kouzelná flétna. Film Ingmara Bergmana
Nijak na mě ten film nezapůsobil. Zpěváci zůstávají mnohé dlužni. Styl inscenace mi navíc vůbec nic neříká – není to nic originálního, ale chce se to tak tvářit. Ale nejhorší je předehra; člověk slyší geniální slavnostní hudbu, a co k tomu vidí? Obličeje diváků, nezajímavé a občas i odpudivé. K čemu to? Odporné!

1. 8. Lucern, Dům umění
Mahler: 6. symfonie. Berlínští filharmonikové, dirigent Herbert von Karajan
Po celou symfonii jsem se ani jedinkrát nezachvěl. Provedení bylo také bez jakéhokoli pocitu tragična. Chlad, chlad, a ještě jednou chlad. Orchestr hrál bezvadně, lepší to ani nejde, ale přesto, nic… Najednou přijde koda v a moll a závěrečný akord ve fortissimu. Byl to tak mocný efekt, až měl člověk pocit, že se musí zřítit sál. A úspěch byl zaručen: posledním taktem.

Říjen Moskva, televizní přenos
Chopin: Fantazie-Polonéza, Dva valčíky (F dur, Des dur), Čtyři mazurky (cis moll, C dur, F dur, a moll), Etuda cis moll op. 25, Scherzo E dur č. 4. S. R.
Program s Chopinovými skladbami byl vysílán pod názvem „Richterova Chopiniana“. Mně to připadá příšerně banální. Ale takové banality jsou u nás obvyklé! Zvuk (na obraz je lepší se nedívat) je vcelku vzato docela slušný, bez nápadných chyb, a tu a tam jsou tam dokonce šťastná místa, takže nemám právní důvod k protestu. „Ale je to opravdu krásné?“

Listopad. Paříž (Večer na paměť Marie Callas a Reného Marteaua). Nahrávka
Bellini: „Casta diva“ z Normy. Verdi: duet a árie z prvního dějství Rigoletta
Nahrávku jsme poslouchali v Reného bytě s nádherným výhledem na Invalidovnu. Slovy se nedá popsat dojem, jaký zanechává nesrovnatelné umění Callas. Dá se jen říci, že to hraničí se zázrakem a že je u ní všechno neočekávané; já jsem od ní například nečekal takovouhle Gildu. Mnoho lidí říká, že to byla její nejlepší role. Díky technice může dneska člověk slyšet tuhle divu a pohodlně přitom sedět na židli a usrkávat whisky. Je to vlastně zvláštní.

Listopad. U Reného Marteaua. Nahrávka
Dvořák: Klavírní koncert g moll. S. R. a Carlos Kleiber
Zase napůl zklamání. Ne, není to to, co to mělo být. Carlos byl puntičkářský a já byl křečovitě stažený. Schází šarm a prostota, pro Dvořáka tak typické. Vzpomínám si na tu spoustu času, kterou jsem studiu toho koncertu věnoval (skoro tři roky). Druhého Bartóka jsem se naučil ve dvou měsících a nedělal mi zvláštní potíže. Učil jsem se ho v naší dřevěné chatě na břehu řeky. Obklopen nejkrásnější ruskou přírodou, jakou znám.

16. 12. Štrasburk (udělení doktorátu na univerzitě)
Jacques Martin Hotteterre (1680–1761): Suita f moll. Pierre Philidor (1681–1731): Suita g moll. Händel: Sonáta d moll
Musel jsem se podvolit rituálu a obléci se do taláru, nejdřív jít několik kroků jedním směrem, pak jiným, a vyslechnout proslovy v cizích jazycích. V takové situaci je těžké vnímat hudbu. Nezůstala mi v paměti, i když se zdálo, že ji hráli dobře. Potom přišly gratulace; bylo potřeba se patřičně usmívat. Připadal jsem si jako totální idiot. Jaká úleva, procházet se pak po jasně osvětlených štrasburských ulicích!Prosinec. Moskva, oslava Vánoc. Návštěva Francise van der Veldeho. Nahrávka
Dvořák: Klavírní koncert g moll. S. R. a Carlos Kleiber. Potom projekce diapozitivů z Moskvy, Kuzkova, Tours a Benátek.
Večírek k poctě našeho hosta. Zase jednou Dvořákův koncert s Kleiberem (skutečně rozporný požitek, aspoň pro mě). Je to škoda, taková dobrá hudba, tak zdařilé detaily, a v celku je to „nic“. Proč taková nespravedlnost, z jakého důvodu: Kvůli okamžité náladě? Nedostatečné přípravě? Nebo ještě kvůli něčemu jinému? Je to záhada uměleckých úspěchů a proher. Nedají se předvídat. Jsme v rukou… osudu, který se schovává za notami a notovými pulty.