Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (7)

S Ninou Dorliacovou jsem koncem války začal hodně vystupovat. Když jsem přišel roku 1937 na konzervatoř, zemřel právě jeden klarinetista. Neměl církevní pohřeb, ale byl uspořádán vzpomínkový koncert na jeho památku, na kterém jsem byl. Nakonec zpívala jedna zpěvačka Griegovu Solvejžinu píseň. Až se mi zatajil dech, jak ta zpěvačka byla krásná, skutečně výjimečně, pravá princezna. Ptal jsem se lidí kolem: „Kdo to je? Kdo ji zná?“ Řekli mi to. Byla to Nina Dorliacová a při podobných příležitostech zpívala často. Sama to komentovala: „Já jsem něco jako bába plačka.“Otec Niny Lvovny Dorliacové se narodil v Rusku, po dědečkovi z jeho strany ale v sobě měla francouzskou krev. Přišel do Ruska z Toulouse a usadil se tu. Už nevím za jakých okolností, protože Nina o tom nerada mluvila. Byla to jedna z těch věcí, kterými se člověk nechlubí; bylo nebezpečné se o nich zmiňovat. Zemřel každopádně před revolucí. „Zaplať Bůh,“ řekla Nina, protože by si to s ním jistě vyřídili. 

Matka Xenia Nikolajevna byla svého času velkou wagnerovskou zpěvačkou. Když jsem se s ní seznámil, vedla vynikající třídu na moskevské konzervatoři. Ona sama měla předky francouzské a německé. Na Nině jsou francouzské kořeny znát, i když trvá na tom, že je Ruska, protože je právě tak umíněná jako má sklon k nacionalismu. A přirozeně miluje Sankt Petěrburg – který já nenávidím. Narodila se tam a Glazunov tam objevil její čistý hlas. Dostala dobrou školu své matky a stala se skutečně výtečnou zpěvačkou.

Dirigent Nikolaj Anosov – byl to otec Gennadije Rožděstvenského – mě přivedl k tomu, abych ji doprovázel a od roku 1945 jsme tedy spolu vystupovali. Až do roku 1961, kdy zpívat přestala, jsme uskutečnili nespočetné koncerty. Prováděli jsme přirozeně ruskou hudbu, ale také Debussyho a Ravela, které zpívala bezvadnou francouzštinou, a spoustu německých písní, které bylo zakázáno zpívat v originále a v Sovětském svazu byly prakticky neznámé. Hugo Wolf byl dokonce úplně ignorován, a když ho Nina Lvovna poprvé dala na program jednoho recitalu v Moskvě, přišlo jen málo lidí.

Ani Schubert se moc nehrál a nezpíval, skromné místo zaujímal jen v repertoáru klavíristů. Rádi hráli jeho impromptus a eventuálně fantazii Poutník, ale například sonáty pravděpodobně nikdo z nich ani neslyšel. Ale to se stávalo i na západě, například Arthur Schnabel také Schuberta ignoroval. Byl jsem v Sovětském svazu první, kdo jeho sonáty hrál, a když jsem s nimi začal, považovali mě za blázna. Starší profesoři říkali: „Proč hrajete toho Schuberta? Co je to za nápad? Něco tak nudného. Když už, tak hrajte radši Schumanna.“

Já ale nehraju pro publikum. Hraju pro sebe, a jsem-li spokojen já, je spokojeno také publikum. Když hraju, jsou všechny mé smysly upnuty k dílu, na publikum nebo úspěch nemyslím. Pokud s ním navážu kontakt, tak jedině prostřednictvím díla. Otevřeně a trochu hrubě řečeno – publikum mě nezajímá. Nemusí se kvůli tomu urážet. Aby mi nebylo špatně rozuměno; znamená to jen, že publikum nepotřebuju. Je to, jakoby mezi ním a mnou stála zeď. A čím ho vnímám, tím lépe hraju.

Můj první schubertovský koncert měl opravdu velký ohlas. Nejen v Moskvě, ale také později v Paříži. Koncert se konal v paláci de Chaillot a pořadatelé se báli, že na takový program moc lidí nepřijde. Mýlili se, bylo to výborné. Nechtěl jsem nic jiného, než hrát dobrou hudbu.

S Ninou jsme tehdy dávali Schuberta, Schumanna a Brahmse často. Ale měl jsem také příležitost objevit svět ruské písně. Roku 1946 jsem se k ní nastěhoval, protože jsem pořád ještě neměl vlastní byt. Nina měla dvě maličké místnůstky v obecním bytě, kde ještě žil další pár a tříčlenná rodina. Roku 1948 byl vydán absurdní dekret proti soudobé hudbě, proti Šostakovičovi a Prokofjevovi. Já noviny nikdy nečtu, podle mého názoru mají ten jediný efekt, že si od nich člověk ušpiní prsty. Dozvídám se tedy věci se zpožděním. Proto jsem ani nečetl proslulý Ždanovův dekret a nezajímalo mě to. Věděl jsem však, že to mělo oba skladatele umlčet. Samozřejmě neexistoval formální zákaz je veřejně uvádět, nikdo nic takového nevyslovil, ale bylo to téměř totéž. Oistrach chtěl uvést Šostakovičovův Houslový koncert, který mu byl věnován, ale musel se toho vzdát – až do roku 1955. Bylo to pobuřující. To mě teprve povzbudilo, abych hrál právě ty, kteří měli být odstaveni. Na dekret jsme nic nedali. Uvedli jsme s Ninou Dorliacovou koncert, kde byl v první části programu Rimskij-Korsakov a v druhé Prokofjev; byla to pěkná kombinace. A prošlo to. Asi si nevšimli plakátu.

Nepřátelské výpady proti Prokofjevovi trvaly dlouho. Roku 1952 se diskutovalo o premiéře jeho Symfonického koncertu pro violoncello a orchestr, který měl hrát Rostropovič. Vědělo se, že je ministerstvo kultury proti a byly obavy, že si nikdo netroufne Prokofjevovu novou partituru dirigovat. Všichni oslovení dirigenti odřekli. Já jsem si tehdy zrovna zlomil prst; abych byl přesný, bylo to při rvačce. Vydal jsem se s přáteli na výlet do okolí Moskvy. Vymysleli jsme si trasu na jedenáct dní a chtěli jsme denně urazit 20 až 25 kilometrů. Na konci expedice jsme přišli na maličké nádraží, odkud jsme chtěli jet vlakem zpátky do Moskvy. Při čekání na vlak jsme se posilňovali v bufetu, kde se objevil mladý, úplně opilý námořník a začal se přít s pokladní. Vůbec se neovládal a kdeco tam rozmlátil. Zkoušel jsem ho zarazit a vyhodit ven, ale byl silný jako býk a tloukl kolem sebe. Přesto se mi podařilo ho vystrkat ze dveří. Chtěl se vrhnout pod vlak, a já do něj mluvil tak dlouho, až se uklidnil. Ráno jsem však měl silné bolesti a jeden prst pravé ruky krvácel. Na rentgenu se ukázala zlomenina. Hned jsem si pomyslel, že toho využiju a naučím se Ravelův Koncert pro levou ruku – o něco později jsem ho skutečně hrál. A vzhledem k vynucené redukci svých aktivit jsem také přemýšlel o Prokofjevově Symfonickém koncertu, který nikdo nechtěl. Dostal jsem chuť si zadirigovat. Možná bych se toho mohl odvážit, říkal jsem si, když to všichni odmítli. Úřady jsem maličko vydíral tím, že jsem tvrdil, že už možná nikdy nebudu moci hrát na klavír. Ta historka s prstem ve skutečnosti tak hrozná nebyla, byla to jen malá zlomenina, banalita. Lest se mi ale vydařila. Koncert se konal 18. února 1952.Musel jsem se naučit dirigovat za deset dní, hodiny mi dával Kondrašin. Musel jsem si osvojit aspoň trochu techniky, vždyť jsem žádnou neměl. Bylo to poprvé v životě, co jsem se pokusil vést orchestr. Skladba nebyla právě jednoduchá, a ještě k tomu jsme měli jen tři zkoušky, během nichž seděl Kondrašin za orchestrem, připraven mi poradit. Bylo to čiré dobrodružství! Bál jsem se, že nedám správně nástupy, a k tomu všemu se cellisté v orchestru chovali klackovitě; potlačovali smích, když slyšeli Rostropovičův part plný pasáží a neslýchaných novot. Splnil jsem nakonec svou roli docela slušně, takže mi Prokofjev řekl, „že konečně našel dirigenta svých skladeb.“

Symfonický koncert je určitě jedna z jeho nejlepších skladeb. Rostropovič ho hrál fantasticky, publikum ho přijalo s nadšením, ale na vyšších místech se tvářili kysele. V poslední větě je pasáž, kterou Prokofjev bohužel později na Rostropovičovo přání škrtl. Bylo to velmi zajímavé místo, kde hraje sólista trioly v duu se šestnáctinami koncertního mistra cellistů. Byla to úžasná pasáž, ale Rostropovič, kterému šlo o efekt, trval na tom, aby to Prokofjev změnil. Nikdy mu to neodpustím. Prosadil svou vůli, dostal novou verzi, která byla působivá, ale hudba na to přepracování doplatila a konec je teď trochu banální. Jestlipak někdy někdo původní verzi zrekonstruuje? Pochybuji.

Už jsem pak nikdy nedirigoval. Nenávidím dvě věci: analýzu a moc. Dirigent se ani jednomu nevyhne. A to pro mne není.

Po Prokofjevově smrti jsem napsal text, ve kterém tyto epizody vyprávím, a ještě další. Celý svět, včetně mých a jeho blízkých, se to bál číst. Měli strach z možných nepříjemností, které mohla má otevřenost způsobit. Pořád jsme ještě byli v padesátých letech a mnohé pasáže samozřejmě narazily na kritiku, například ty, kde jsem psal o jeho první ženě. Přijala to špatně. Napsal jsem tam docela nevinně, že byla „hezká, zajímavá žena s výrazem netrpělivosti ve tváři“. Když to četla, reagovala prudce: „Co mi to podsouvá? Že vyhledávám muže nebo co?“ Byla strašně nesympatická. Ale byla vězněná a strávila osm let v gulagu a to nikoho sympatickým neudělá. Prokofjev se mezitím znovu oženil. Vzal si Miru Mendelsohnovou, milou, ale nudnou ženu s nesnesitelným hlasem; napsala mu ale libreto k Vojně a míru.

Byl jsem nakonec ochoten některé pasáže škrtnout. A protože stačilo, abych otevřel ústa a už se myslelo, že řeknu něco protivládního, nebyl můj článek zveřejněn bez cenzurních zásahů. Mnohé, co bylo jen trochu vypointováno, neprošlo. Text tak ztratil z velké části svůj smysl.

Přeložila Vlasta Reittererová
(pokračování)