Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (50)

Deníky o hudbě (31)

24. 1. a 25. 1. 1993 Palermo, Villa Igea, nahrávka z koncertu v Benventu
Bach: Sonáta č. 5 d moll; Beethoven: Sonáta F dur op. 54; Chopin: Polonéza d moll op. posth., Tři etudy op. posth; Skrjabin: Sonáta-fantazie op. 19 č. 2 gis moll; Debussy: L‘île joyeuse, S. R.
V Benventu jsem hrál v takové ruině bývalého divadla (má se rekonstruovat) pro studenty místní hudební školy. To znamenalo hrát vlastně pod širým nebem a v ledovém průvanu. Byla to zajímavá zkušenost a hrál jsem s radostí, i když jsem se pořád sám sebe ptal, jak to udělat, abych nenastydl. Myslím, že se mi podařilo vyvolat dobrou náladu.
Bach: Skoro tak, jak to má být.
Beethoven: Jen druhá věta. Pomalé pasáže mají málo výrazu nebo jsou manýrovité. Nelíbí se mi, jak to dělám.
Chopin: Polonéza skoro (tohle věčné skoro) dobrá. Ale Tři etudy op. posth. ne.
Skrjabin: Atmosféra odpovídá, ale není to čisté a je tam moc pedálu.
Debussy: Ano… (…?…)
Mrzí mě, že musím tomu, kdo tu nahrávku dělal, působit starosti.

12. 2. divadlo Politeana
Stravinskij: Oidipus Rex, dirigent Karl Martin
Už jsem viděl hodně operních představení, a tak jsem si pochopitelně od Oidipa moc nesliboval. Ale přesto jsem tak trochu doufal. A hned to začalo; nejdřív mě ohlušil sbor, pak unavil dotěrným zpíváním Oidipus, ač měl krásný hlas. A orchestr byl někde jinde a znělo to jako kaše. Hráli zkrátka špatně, ve srovnání s vynikajícím sborem. Ale pak přišla Iocasta; zpívala svou scénu tak přesvědčivě; její zpěv, její pohyby, kostým, všechno skvělé. O Tirersiovi raději pomlčím, ten byl něco jako děda Mráz, který právě přijel s vánočním stromkem. A ještě tu byl samozřejmě plastický doplněk: čtyři mladí, skoro nazí muži, vysvětlovali tanečně obsah tragédie. Vypadalo to jako reklama na plavky. Škoda…
Honegger: Antigona, dirigent Karl Martin
Honeggerova Antigona se mi vůbec nelíbila, i když to bylo mnohem lepší než Oidipus. Hudba se hnala plnou rychlostí, v permanentním Tempo prestissimo accelerando. Skoro jsem si připadal jako při přespolním běhu (kde zůstal Sofokles?…) Zpěváci evidentně hodně zkoušeli a svědomitě se toho přespolního běhu účastnili. Ale jaký je důvod k takovému úprku? Že by francouzština? Odcházím s pocitem fyzické i estetické špíny.

14. 2. videonahrávka, Novoroční koncert z Vídně
Johann Strauss otec a Johann Strauss syn; Vídeňští filharmonikové, dirigent Carlos Kleiber
Byl jsem velmi unavený a tohle předávkování optimismem, veselím a frivolitou mě úplně vyřídilo. Brilantní divadlo: úžasná hudba, bezvadně zahraná pod nesčetnými zlatými lustry sálu Hudebního spolku, a konečně, král večera, který strhne už jen svým pouhým příchodem. O jeho dirigentském umění si člověk neodváží ani nic říct, je tak prostý, přirozený, neobyčejně elegantní…
Byla to čirá nádhera a vídeňské publikum u toho ztrácí hlavu. Dá se to pochopit, protože kdo jinak cítí tak hluboce podstatu hudby? Kdo dokáže posluchače Straussovým tříčtvrtečním taktem tak pevně spoutat?
P. S. Ale dneska je 14. únor, a ne novoroční dopoledne. Dvě hodiny se třepetat v dur, to je extrémně těžké. A já mám bohužel špatnou náladu.
P. P. S. Z celé té orgie brilantních kousků se mi stejně nejvíc líbily Hlasy jara.

16. 2. Teatro Golden
Eliso Virsaladze; Schumann: Arabeska C dur op. 18, Fantazie C dur op. 17; Chopin: 24 preludií op. 28; přídavky: Berceuse Des dur, Mazurka b moll
Je možné si představit krásnějšího Schumanna než toho, kterým nás dnes obdarovala Virsaladze? Od dob Neuhause jsem takového Schumanna neslyšel. Ten klavírní večer je skutečné zjevení. Virsaladze hraje ještě líp než dřív.
Jen Chopin se jí pořád tak úplně nedaří. Usilovně se mu pokouší porozumět, a přitom by v jejím případě stačilo, kdyby věřila tomu, co hraje – tak, jak jí to Bůh vnukl, jinými slovy, kdyby trochu improvizovala. Soudě podle Berceuse, mohlo by se jí to dařit. Má úžasně perfektní techniku (Preludia); měřítko pro ostatní klavíristy.

23. 2. Teatro Golden
Gustav Leonhardt – cembalo; Girolamo Frescobaldi: 3 toccaty, 3 capriccia, 5 gagliard; Michelangelo Rossi: Toccata; Johann Kaspar Kerll: 2 toccaty
Ach, to se dá těžko snést, přestože provedení bylo kvalitní. V tak velkém sále je cembalo sotva slyšet a hudbu člověk kolikrát nechápe. Kdyby to bylo aspoň v nějakém salonu, potěšilo by mě to jistě víc. Cembalo samo bylo moc krásné a hrál na ně osvědčený mistr, ale… zvuk nebyl nijak zajímavý a rychle se to rozlaďovalo. O přestávce se muselo ladit. Před druhou půlkou jsme odešli. Určitě bych tuhle krásnou starodávnou hudbu oceňoval víc, kdybych ji víc znal. Samozřejmě že se má hrát, ale možná ne celý večer na takovém sotva slyšitelném nástroji. Škoda tak pozoruhodného (jak se mi zdá) interpreta.

25. 2. Teatro Metropolitan
Dezsö Ranki: Haydn: Sonáta c moll č. 33; Schubert: Sonáta c moll (op. posth.); Debussy: Estampes; Ravel: Sonatina; Liszt: Mefistův valčík č. 1; přídavek: Liszt: Čardáš
Ať žije mládí! Pokud mohu soudit podle dnešního večera, jsou zástupci mladé generace technicky mnohem zdatnější než klavíristé minulosti…
Velmi se mi líbil Haydn, ačkoli tempo první věty nebylo moderato, a interpretace se velmi lišila od mého pojetí. Ale přesto se dá poznat živoucí přání přiblížit se stylu 18. století, a výsledek je mimořádně přesvědčivý.
Schubert: Velký formát, zajímavé na poslech. Občas trochu rozmazané pedálem. Brilantní provedení příšerně těžké finální věty. Ale něco tomu scházelo.
Debussy a Ravel: Takhle ne. Hraje je romanticky a brilantně. Podstatu nerozpoznal.
Mefistův valčík: V každém ohledu skvělé. Fenomenální technika.
Čardáš: Ohromující dojem.
Vcelku vzato, trochu moc poslušný umělec, který chce všechno dělat správně, ale od hudby si zachovává jaksi odstup.
Milena vpadla po koncertě do jeho šatny. Ten mladík (je mu 42) byl úplně sám, unavený a tak nějak ztracený.

26. 2. Teatro Politeama Garibaldi
Donizetti: Lucia di Lammermoor; Lucia – Maria Devia, Edgard – Ramon Vargas, Raimund – Michele Pertussi, dirigent Stefano Ranzani, režie Filippo Grivelli
Znal jsem už Dona Pasquala, Nápoj lásky, Favoritku, ale Lucii jsem ještě nikdy neslyšel. Vím, že Donizetti vždycky upřednostňoval dur před moll, dokonce i v tragických úsecích, a proto jsem žasl nad předehrou, chmurnou jako skotské mlhy a v moll. Ale sotva se zvedne opona, je zase všecko durové. Je to opera z jednoho odlitku a velmi pěkná. Donizetti poskytne zpěvákům příležitost ukázat veškerý pěvecký potenciál, všecko, co dokážou. Dokonce si myslím, že to je jeho hlavní snaha (viz duet Lucie a Edgarda na konci prvního jednání, scénu šílené Lucie a finále s árií umírajícího Edgarda). Ale má také jiné nápady, jako harfové sólo před Luciiným výstupem. Představení se mi moc líbilo (ale ne od začátku). Odpovídá dobré italské tradici. Inscenace je tradiční a veskrze přijatelná. V neuvěřitelné scéně šílenství předvádí zpěvačka ohromující techniku koloratury. Ramon Vargas je rovněž vynikající. Zpívá velmi působivě a perfektně cítí rytmus. Také sbor a orchestr potěšily.
Velký úspěch, publikum v Palermu bouřilo. Úplně právem.

13. 4. videonahrávka z Mnichova
Johann Strauss: Netopýr; dirigent Carlos Kleiber
Nedokážu si představit lepší provedení téhle výjimečné operety. Všechno tu souhlasí: hudba, jeviště, vídeňská atmosféra! A kdo za to může? V první řadě přirozeně Carlos, ale také vynikající zpěváci a režisér Otto Schenk.
Subaraši! [japonsky „výtečně“]

20. 4. Vídeň, Státní opera
Verdi: Maškarní ples, dirigent Jan Latham-König
I když je vídeňská Státní opera slavná, své pověsti nedostojí pokaždé. Tentokrát je výborný dirigent (temperamentem i vkusem), Renato (Leo Nucci) je skvělý, Oskar (Elisabeth Norberg-Schulz) dobrá; zbylé obsazení (včetně Amelie, kterou zpívala Zampieri) prvotřídní, ale něco tomu přece chybí. Myslím, že tahle opera byla velký Verdiho úspěch, ale trpí jednou věcí, která se nedá potlačit, a to je nepřípustná směs umění a politiky (především tím trpí libreto). Role Oskara, napůl sekretáře, napůl králova špiona, mě například rozčilovala vždycky. A právě tak to „ha, ha, ha“ sboru spiklenců v noční scéně s Ulrikou… Inscenace je to tradiční, ale nevkusná a příliš dekorativní.

6. 5. U Lízy Leonské, kazeta
Gershwin: Klavírní koncert F dur; Philippe Entremont, dirigent Eugene Ormandy
Ajajaj! Může se to vůbec takhle hrát? Honem, honem, nepořádně, bez rytmu… Jsem zdrcen a zklamán, nejen klavíristou, ale také Ormandym. Zkazilo mi to náladu.

16. 5. Musikverein, Vídeň
Mozart: Symfonie B dur KV 319; Richard Strauss: Život hrdinův; dirigent Carlos Kleiber
Zlato ve vyprodaném, čekáním se chvějícím sále vídeňského Hudebního spolku. Hrdina dne přichází na pódium, krásný a elegantní, jak ho známe, přistupuje k pultu. Mozartova symfonie (kterou jsem dosud neznal) je zahrána brilantně a prostě. Jen mě trápí, že Kleiber vypouští repetice. V druhé půlce chytne člověka pod krkem nádherně odvážné dílo mladého Strausse, je to nabito energií, inspirací a mistrovstvím… Tohle je ten pravý titánský Strauss! Kolik fantazie měl, když byl mladý! Jaké jiskřivé nápady (houslové sólo, manželčin portrét, banda kritiků, rozhodující boj, korunovaný všemi těmi citáty z vlastních děl)! Ale se závěrem, zklidněným (i když chromatické pasáže naznačují nové bouře) a skoro – s prominutím – maloměšťáckým, s tím si nevím rady.

30. 5. Schwetzingen, zkouška v Rokokotheater
Ravel: Má matka husa; Stuttgartský orchestr, dirigent Christoph Eschenbach
Když jsem s Eschenbachem velmi dobře nazkoušel Gershwinův koncert a pátý koncert Saint-Saënsův, ještě jsem zůstal, abych si poslechl Ravela. Je zbytečné zpívat chvalozpěvy, on to nemá zapotřebí. Mám jen chuť popsat to blaho, jaké mi vždycky přichystá. Tyhle skvostné miniatury chutnají tak rafinovaně, a jak to všechno zní v orchestru!
Eschenbach je skvělý hudebník a absolutně na výši. Seděl jsem potmě v prázdném hledišti. Hudba byla rychle u konce. U Ravela netrvá nic dlouho a proto je člověku smutno, když se s ním musí rozloučit.

4. 6. Paříž, hotel Majestic, kazeta
Čajkovskij: Úryvek z baletu Spící krasavice; dirigent Valerij Gergiev
Poslechnout si kazetu a rozhodnout, co se má hrát v Tours… Po nějakém tom rozvažování jsem vybral jeden z mých nejoblíbenějších úseků tohoto baletu: pas de six z prologu. Dirigent, kterému celý svět podkuřuje a ruský vzduch je jeho slávou doslova přesycen, se mi vůbec nelíbí. Orchestr hraje pod jeho taktovkou korektně, ale úplně bez výrazu…
Je to ubohé!

20. 6. Tours, Grange de Meslay
Mauricio Kagel: Větrná růžice; 24. 12. 1931; Schönberg-Ensemble, dirigent Mauricio Kagel
Ano, to je skladatel, pro kterého se lze nadchnout! Jeho hudba je působivá. Je nová, ale přístupná našim sluchovým zvyklostem. Je to hudba dobrodružství. Vynikající Schönberg Ensemble a skladatel nezůstali provedení nic dlužni. Větrná růžice je skladba, o jaké se dá říci, že je poetická. Hned se nám zalíbila. Druhá skladba programu s neuvěřitelně těžkým místem, které zpívala a deklamovala výtečná umělkyně, je pohled na extrémy naší doby.
Na konci posílily původnost díla vánoční zvonečky. Ještě existují v hudbě velké události.

25. 6. Grange de Meslay
Noc bláznů. Ensemble Micrologus (Itálie)
Všechno na historických nástrojích nebo zpěv a cappella; na začátku mniši, potom karnevalové masky. Převor čte text v překrásné francouzštině. Velké svíce osvětlují jeviště a vytvářejí iluzi, že jsme ve 13. nebo 14. století.
Byl to hodně zvláštní večer. Ve stodole je tma; postupně se rozsvěcují svíce. Vracíme se do dávno zašlých časů, do skutečného středověku, zatímco znějí archaické zpěvy a cappella a historické nástroje. Na začátku je to všechno vážné, ale pak vypukne karnevalové veselí. Všichni herci mají masky (většinou zvířecí), rozpustile tančí a divoce ječí. Pestré procesí se zformuje, projde stodolou a publikum má pocit, že se na všeobecném veselí podílí, že je součástí divadla, které připomíná Breughela. Nezapomenutelný večer. Inscenace, která předvedla, co umějí Italové. Ještě jsem nic takového neviděl ani neslyšel.

27. 6. Grange de Meslay (matiné)
Anne Queffelec, klavírní díla Erica Satieho; přídavek: Scarlatti
Myslím, že Francouzi pro Satieho horují. Nevím, jestli kvůli hudbě, nebo proto, že existují nahrávky, o nichž nevím. Výkon mladé a brilantní klavíristky nesmírně utrpěl nekonečnými komentáři, které měly skladby představit, ale trvaly déle než hudba sama. Když jsem všechno pozorně vyslechl, rozhodl jsem se, že „mi to pro zbytek mých dní bude stačit…“ (Shakespeare, 1. dějství Krále Leara a „mnoho povyku pro nic“). A najednou na konci jako přídavek Scarlattiho sonáta, geniální! Zapomeňme na Satieho!

16. a 17. července, Moskva, zkouška doma
Grieg: Sonáta pro housle a klavír g moll č. 2 op. 13, Klavírní sonáta e moll op. 7; Vadim Repin – housle, Alexander Melnikov – klavír
První zkouška. Přišli Repin a Saša, aby mi sonátu přehráli, a hrají ji velmi dobře. Saša se nespokojí jen s doprovodem a občas má tendenci se příliš prosazovat. Jinak je ale všechno živé a pěkné. Zato Sonáta e moll se mi vůbec nelíbí; Sašova interpretace je samolibá, manýrovitá a rytmicky rozkolísaná. Hned jsem postřehl vliv jeho učitele [Lva Naumova]. Řekl jsem tomu mladému klavíristovi, co si o tom myslím, a – ó, zázrak – na zkoušce dalšího dne ji hrál přesně tak, jak se patří, zkrátka výtečně (Bohudík). Myslím, že má mimořádný talent. Jejich koncert v Taruse měl velký úspěch, jak jsem se dozvěděl. Bohužel jsem u toho nemohl být. Byl jsem strašně unavený a musel jsem zůstat v hotelu uprostřed březového lesa, v posteli.

(pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová