Premiéry vážně i nevážně (3): Tady hlasová schránka Země, zanechte prosím zprávu
Na scéně, která je již obvyklým způsobem koncipovaná jako dvouřadá aréna, zastihneme tři mladé tanečníky (Jana Maroušková, Anna Kroupová, Jan Štrachal) s jednoduchými kostýmy a upevněnými reproduktory, v soustředěném a vážném přecházení a koncentraci. Připomínají vědce či zaměřovače, bedlivě sledující a hledající, zřejmě čekající na zachycení signálu – z amplionů se však nese jen šum, neurčitá prázdnota ticha. Ponurý dojem samoty zvýrazňuje i to, že spolu sice koexistují v prostoru, ale jako by o své přítomnosti ane neděli, jaksi paralyzovaní svým vlastním vnitřním napětím. Postavy se opatrně dotýkají země, ale jako by se jí v něčem bály, nesměle si kleknou či vzepřou o ruce, ale vyhýbají se těsnějšímu kontaktu.
Výchozí bod se podařilo vytvořit jako metaforu odcizené civilizace o třech lidech.
Reproduktory zůstávají na statických místech v rozích scény a v pohybu tanečníků nastává dynamický obrat, více vzruchu a švihu. Začnou se opakovat dva vzorce, jeden motiv vycházející z přirozeného pohybu v přírodě, nad zemí (asi je to náhoda, ale znám jednu vysloveně cvičebně-sportovní metodu vycházející z těchto prvků, trošku připomíná tanec, ale především navozuje dojem plížení zvířete v porostu), druhý vypadá jako fouetté s pokrčenou nohou a vychýleným těžištěm. Ale přesná podoba asi není tak důležitá jako repetitivnost materiálu. V choreografii jako celku se střídají a rozdílnou atmosféru vyvolávají okamžiky dynamické rozvolněnosti a radosti z pohybu a chvíle, kdy mechanické opakování libovolného motivu začíná indikovat stres.
A tak se v inscenaci také opakují situace uvolněné naděje a staccatové deprese.
Když se reproduktory poprvé rozezvučí, je to impulz k dynamičtějšímu pohybu, jako kdyby zachycení prvního signálu a odpovědi z neznáma vyburcovalo tanečníky z letargie. Avšak neklidné a trhavé pohyby svědčí spíše o obavách. Nestane se ale nic hrozného, scénu naopak zalévá rovné kontra teplé světlo, jako kdyby svítalo nebo zapadalo slunce, v jehož paprscích se postavy koupou. Výrazná změna v hudebním podkresu evokuje zvuk z hlubin země. Probudila se? Vzduch rezonuje údery tlakových vln, tu urputnost však vystřídá melodický ženský hlas.
Tanečníci se konečně setkávají a komunikují.
Hudba zní jako zástup elektronických cvrčků, jako zpívající dráty. Performeři obracejí svou pozornost na povrch, jako by se do něj snažili otisknout stopy svých dlaní, jako by se snažili nehybnou strukturu rozkmitat tak, že by se rozevřela, jako by se snažili pohnout s tektonickými deskami. Snaha připomínající marné tlučení do zavřených dveří. V rychlém sledu pak v ústřední části probíhají změny nálad a dynamiky hudby i pohybů, výjimečně energetická, ale krátká je pasáž, v níž si tanečníci předávají téměř jako impulzy přehazují energii.
V měsíčním světle pukají ledové kry.
Možná. Alespoň světlo je studené a udělala se tma, kterou rozsvítí jediný jehlan záře. Tanečníci začnou rozlévat energii po povrchu země v poklidném zastavení spící krajiny. Situace se opět zrychlují a v módu opakovaných pohybů a třesu se vrací prvotní nejistota a strach. Před západem slunce se přivírají oči. Tanečníci se stmelí ve společnou hmotu.
Reproduktory zachytily nový signál. Je někdo doma?
Praskavé zvuky jako z elektrických výbojů se mění ve vlny, které dál rozvádí ozvěna. Země možná skutečně na volání lidské přítomnosti odpověděla, ale její hlas může člověku vzít rovnováhu a podtrhnout nohy. Zvuk se vrací a utichá, sílí rytmy, které se přerývají jako kulometná palba. Vlastně ale nevíme, jaké signály jsme to zachytili, slyšeli, s kým kdo komunikoval.
Teď zas trochu méně té lyriky.
Pohybový materiál není na choreografii tím nejpodstatnějším, ačkoliv má vlastní charakter, důraz je tu položen především na koncepci, jíž je vzájemná komunikace pohybu a zvuku. Nejde jen o pouhé reagování na zvuk (David Herzig), ale i jeho spoluutváření, alespoň v těch částech, kde tanečníci sami manipulují reproduktory, přenášejí je a mohou tak v prostoru ovlivnit, kde se setkají jejich vlny. Světelný design Judity Mejstříkové je neopomenutelnou složkou inscenace, ten vytváří změny prostředí i denní doby, iluzi západu slunce, měsíčního svitu, zvláštní světelný kužel nasvěcující jeviště před koncem představení. Inscenace má dynamiku, která je určena zvukovou složkou a její atmosféru dotváří právě světlo, je celkově klidná až meditativní. Soudržnost jí nechybí. Jen je možná až příliš zadumaná na to, o jak závažném tématu pojednává.
Jak mluvit se zemí a krajinou (na divadle)
Inscenace nabízí další otázky, již v nadstavbě nad reálným děním, který můžeme analyzovat: Uslyšíme Zemi mluvit nebo zpívat, když se budeme snažit zachytit její hlas skrze námi vyrobené zařízení? Není právě to ten největší omyl v pýše Antropocénu, a navíc i protimluv z podstaty? Jenže jak jinak to volání zachytit, když civilizovaný člověk ohluchl, a to kolikrát ne v metaforickém slova smyslu, ale reálně. Není třeba se uchylovat do hájemství mytologie, abychom si uvědomili, že člověk dnes, pokud není třeba zarytým zahrádkářem, už nesleduje příliš vědomě proměny ročních dob, nerozezná vzduch, který voní přicházejícím deštěm, neví, jaký druh větru signalizuje bouřku, a který naopak mraky trhá. I zvuky z hlubin země slyší a rozeznávají první zvířata, která poznají blížící se změny a nebezpečí.
Pokud se bavíme o tom, že mluvíme se Zemí, tak je to obvykle myšleno jako metafora nebo symbolika, samozřejmě. Ale schopnost naslouchat a rozumět tomu, co se děje v přírodě, to už metafora není, i když pro to používáme úplně stejných slov, to už je praktická znalost, kterou ovšem často obětujeme bohu civilizačního pokroku. Neplatí to ve všem, všude, úplně a pro každého, samozřejmě. Ale zvyšující se závislost na technologiích je prostě pro většinu lidstva již typická.
Umělci mohou udělat dvě věci. Vlastně tři… Zaprvé upozorňovat na problém, jako to dělá třeba tento mladý kolektiv. Jako diváci sledujeme situaci, jejímiž aktéry jsou tanečníci, jsme přizváni pozorovat jejich dobrodružství, ohraničené prostorem a časem představení, otevřít se vlastním reakcím a myšlenkám v návaznost na to, jak dalece jsme s to se s nimi ztotožnit a jak dalece se snažíme vtělit do jejich pocitů. Účelem, kromě estetického uspokojení z tance a skvělého světelného designu, je přimět diváka, aby si kladl otázky a aby o problému začal přemýšlet. Obdobný způsob je pracovat na scéně s torzem přírody jako s partnerem, a tak vytvářet dialog jiného typu, stále ještě v prostředí a hierarchii divadla, jako to dělá Věrka Ondrašíková ve Witness. A pak je ještě další cesta, skrze performativní události, jejichž je divák sám účastníkem, kde přestane být divákem, jemuž se něco předvádí, ale stane se kolečkem v celém mechanismu události, jejíž je součástí, někdy i předmětem manipulace, zpracovává pak svůj vlastní, osobní zážitek a prožitek. To je příklad . tektoparty, procházky v krajině a s krajinou, kterou pořádají performeři z Ostružiny.
Myslím, že je zapotřebí všech tří typů performativních událostí. Některé jsou univerzální a přístupné, jiné potřebují diváka uvolněného a připraveného, aby byl vůbec schopen svůj zážitek zpracovat. V inscenaci Callin’ Gaia se myslím daří navodit otázky nenásilně a velmi nevtíravým způsobem, podobně jako v předchozích Lidech Antropocénu (reflektovali jsme zde). Není tu obraz apokalypsy, který by měl diváky vyburcovat (s tím víc rezonuje Piece of Pleasure, byť tato inscenace nemá primárně environmentální téma), spíš se tančí o vnitřním rozpoložení aktérů. Konec konců je to inscenace o navazování komunikace, o hledání řešení, o snaze zkontaktovat a domluvit se. Otázkou je, jestli když se skutečně Zemi dovoláme, bude s námi vůbec mluvit, nebo si zapne hlasovou schránku…
Callin’ Gaia
Koncept, choreografie: Natálie Vacková
koncept, dramaturgie: Jana Stárková
Scénografický výzkum a konzultace: Daria Gosteva
Kostýmy: Josefína Holcová
Světelný design, scénografie: Judita Mejstříková
Zvuk: Oliver Torr, David Herzig
Zvukový technik: David Herzig
Tvorba a interpretace: Jan Štrachal, Jana Maroušková a Anna Kroupová
Produkce: Natálie Vacková, Dočasná Company, z. s.
koprodukce: Tanec Praha z.ú. / PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 30. 10. 2023, divadlo PONEC
Psáno z reprízy 25. 1. 2024
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
