Fidelio

Fidelio je opera (singspiel) o dvou dějstvích, hudbu složil Ludwig van Beethoven. Autory libreta jsou Josef Sonnleithner, Stephan von Breuning (2. verze) a Georg Friedrich Treitschke (3. verze). Předlohou díla je drama Léonore, ou l’amour conjugal (Leonora čili Manželská láska) z roku 1798, jehož autorem je Jean-Nicolas Bouilly.

Beethovenova opera vznikala mezi lety 1803–1814. Premiéra 1. verze (Fidelio oder Die eheliche Liebe) proběhla ve Vídni, Theater an der Wien, 20. listopadu 1805; 2. verze (Leonore oder Der Triumph der ehelichen Liebe) tamtéž 29. března 1806 a 3. definitivní verze (Fidelio) ve vídeňském Kärntnerortheater 23. května 1814.

Dílo a jeho vznik

Beethovenova jediná opera se rodila dlouho a těžce a byla postupně uvedena ve třech verzích s odlišnými názvy. Beethoven dílo několikrát přepracoval a pro každou verzi napsal i novou předehru. První dvě zpracování opery z let 1805 a 1806 kritika ani veřejnost nepřijala příliš pozitivně, až třetí přepracování bylo při premiéře v roce 1814 přijato bouřlivým potleskem.

Apoteóza manželské lásky a věrnosti a idea spravedlnosti a všelidského bratrství v dramatické předloze musely Beethovena okamžitě oslovit. Příběh velkého hrdinství, příběh o ženě, která pro záchranu svého manžela svede neohrožený boj se zlosynem a závěrečný triumf spravedlnosti nad zlem, to byla témata, která souzněla s tehdejší politickou situací a bojem za svobodu i s Beethovenovými životními názory. Toto poselství opery je hudebně vyjádřeno s takovým mistrovstvím, že dodnes oslovuje diváky a je i výzvou pro režiséry, dirigenty a interprety.

Zvláště v německy mluvících zemích se Fidelio těší značné popularitě a je často uváděn, mimo jiné i při různých slavnostních příležitostech.

Verze díla

První verze z roku 1805 byla tříaktová. Ve druhé verzi z roku 1806 Beethoven dílo zkrátil do verze o dvou dějstvích. V definitivní verzi z roku 1814 má opera také dvě dějství a obsahuje i mluvené dialogy (jde tedy o tzv. singspiel).

Předehry

Celkem existují čtyři předehry. První z nich pravděpodobně nebyla nikdy hrána. Byla zamýšlena pro představení v Praze, ke kterému však nedošlo. Druhá se hrála při premiéře první verze opery. Třetí předehra se jevila Beethovenovi jako příliš rozsáhlá. Na popud Gustava Mahlera bývá tato předehra hrána před posledním obrazem pro vyplnění pauzy před přechodem do finále. Naproti tomu dirigent Ferenc Fricsay ji nechával hrát až na konci opery, jako její dramatický závěr. Čtvrtou předehru napsal Beethoven pro konečnou verzi opery a uvádí se jí tedy dnešní Fidelio.

První tři předehry byly Beethovenem označeny jako Leonoren-Ouvertüren (Předehry k Leonoře). Die Leonoren-Ouvertüre Nr. 1, op. 138, vznikla 1806/1807 pro provedení druhé verze opery v Praze, plánované na rok 1808, které se však neuskutečnilo. Tiskem vyšla ve Vídni v roce 1838.

Die Leonoren-Ouvertüre Nr. 2, op. 72a, vznikla de facto jako první 1804/1805 pro původní premiéru opery. Byla vydána poprvé v Lipsku 1842/1843.

Die Leonoren-Ouvertüre Nr. 3, op. 72b – Beethoven ji napsal počátkem roku 1806 pro vídeňskou premiéru druhé verze opery. Tiskem vyšla v červenci 1810 a brzy se stala jedním z nejznámějších Beethovenových děl, často je hrána na koncertech; radikálně překonávala tehdejší hudební měřítka na operní předehry.

Pro konečnou verzi opery napsal Beethoven v roce 1814 krátkou, čtvrtou předehru Fidelio-Ouvertüre.

Synopse opery

První dějství

Na nádvoří státní věznice poblíž Sevilly se před bytem žalářníkovým hašteří hezká dcera žalářníkova Marcellina s vrátným Jaquinem. Dříve ho měla ráda, ale od té doby, co nastoupil do služby u žalářníka Rocca mladý Fidelio, nechce o něm už vědět. Fidelio se jí líbí, je mladý, hezký, ochotný a poslušný. Proto si získal i přízeň Rocca, který je ochoten dát mu Marcellinu za manželku. Jenže Fidelio z toho nemá vůbec radost. Vyprošuje si jen svolení, aby mohl místo Rocca donášet stravu vězňům.

Rocco, starý a unavený, chce napřed požádat guvernéra věznice dona Pizarra o dovolení. Guvernér má ale na starosti důležitější věci. Dostal varovný dopis, že na prohlídku věznice přijede státní ministr. Pizarro neoprávněně již dva roky vězní v nejhlubší cele svého osobního nepřítele Florestana, o kterém se ministr domnívá, že je dávno mrtev. Nyní musí tedy dojít k rychlému odstranění nepohodlného vězně vraždou. Pizarro se při tom neobejde bez Roccovy pomoci, marně se ale snaží Rocca k hanebnému činu přemluvit i uplatit. Přikazuje mu tedy alespoň vykopat hrob přímo ve Florestanově cele v místě staré cisterny. Vraždu pak provede sám.

Smlouvání Pizarra s Roccem vyslechl tajně Fidelio a velkým vzrušeným monologem, v němž prozradí, že pátrá po jednom z vězňů, odsuzuje Pizarrovo bídáctví. Na to vyprosí u Rocca pro vězně malé ulehčení – alespoň krátký pobyt na vzduchu, pod jasným sluncem. Vězňové vyjdou na vězeňský dvůr, ale po chvíli, jakmile je zahlédne Pizarro, musí být zahnáni zpět. Fidelio může Roccovi pomoci s vykopáním hrobu. Fidelio je rozrušen; mezi vězni nepoznal žádnou známou tvář. Bude snad tajemný vězeň z nejhlubší kobky, nyní odsouzený k smrti, ten, jehož hledá?

Druhé dějství

V úplné tmě a vlhku hluboké kobky naříká jakýsi stín – vězeň Florestan – na své utrpení. Zmožen hladem usne, právě když vchází Rocco s Fideliem. Oba začnou kopat hrob a Fidelio postupně poznává, že vězeň je skutečně onen muž, po němž pátrá. Vyprošuje mu od Rocca trochu vína a kousek chleba. Vděčný Florestan vzkazuje své pozdravy do Sevilly své choti Leonoře.

Konečně je hrob vykopán a Rocco dává znamení Pizarrovi, aby vstoupil. Pizarro, zahalen do pláště, zuřivý nenávistí k tomu, kdo chtěl kdysi odhalit jeho bídácké činy, odkrývá svou tvář. Florestan před ním ale necouvá ani teď a Pizarro tasí svou dýku. Vtom však zadrží Pizarrovu ruku dosud skrytý Fidelio, který se prohlásí za Leonoru, Florestanovu choť.

V okamžiku největšího napětí zazní hlahol trub na znamení, že do pevnosti dorazil ministr don Fernando. Florestan s Leonorou osamějí v kobce ve chvíli horoucího štěstí.

Proměna: Jasné slunce září na zámecké náměstí, kde lid očekává vězně propuštěné na ministrův rozkaz z vězení. Přichází i Florestan s Leonorou a ministr s dojetím vítá známého bojovníka za pravdu i statečnou Leonoru. Přikáže spoutat Pizarra. Leonora sama sejme Florestanovi pouta a spojí ruce Marcelliny a Jaquina. Pak se oddává svému štěstí po boku Florestana, uprostřed jásajícího lidu.

Hudba

Charakter opery je označován za symfonický a Beethovenův přístup k lidskému hlasu za instrumentální. Partitura představuje jakýsi smíšený operní žánr. Opera začíná jako typický singspiel, lehčí formou hudebního dramatu s mluvenými dialogy a komickými prvky. Tento její charakter je obzvláště patrný v prvních scénách, kdy je popisován svět žalářníka Rocca. Rozhovory však bývají v moderním nastudování často zkráceny.

Citace o díle

Anna Hostomská:

Beethoven „ve své jediné opeře sice užil tradiční formu s uzavřenými čísly a mluvenými dialogy, přesto však obsáhl tak mohutnou škálu dramatických výrazů jako nikdo před ním. Od disonantních zvuků Pizarrovy hudby, přes tísnivost dramatických situací ve vězení a drobné měšťanské žánry Marcelliny a Jaquina, stupňuje Beethoven svůj výraz ve scénách Leonory i ve velkých chorálních partiích, z nichž sbor vězňů v prvním finále a jejich zpěv po osvobození v závěru patří k nejvznešenějšímu, co operní jeviště vůbec přineslo.“

Dirigent Wilhelm Furtwängler (1948)

„Manželská láska Leonory se jeví modernímu člověku, vyzbrojenému realismem a psychologií, nenapravitelně abstraktní a teoretickou… Jistě, Fidelio není operou v tom smyslu, jak jsme na ni zvyklí, a ani Beethoven není skladatelem hudby pro divadlo nebo dramaturgem. On je o hodně víc, je komplexním hudebníkem a nadto i světcem a vizionářem.

To, co nás znepokojuje, není fyzický dopad, ani skutečnost uvěznění. Každý film by mohl vytvořit stejný efekt. Ne, tady je to hudba, je to samotný Beethoven. Právě tato nostalgie po svobodě je to, co nás přivádí k slzám. Jeho Fidelio je víc mší než operou. City, které vyjadřuje, pocházejí ze sféry posvátné a hlásají náboženství humanity, které nám nikdy nepřipadalo tak krásné a potřebné, jako právě dnes, po tom všem co jsme prožili. Právě toto je podstatou nevšední síly této jedinečné opery…

Bez ohledu na jakýkoli historický kontext… horoucí poselství Fidelia se nás hluboce dotýká. Uvědomujeme si, že pro nás Evropany, i pro všechny ostatní, bude tato hudba provždy zosobněním apelu na naše svědomí.“

Recepce díla

Premiéry prvních verzí

Po premiérách prvních dvou verzí opery v letech 1805 a 1806 ve Vídni v Divadle na Vídeňce (dirigent Ignaz von Seyfried), které nebyly úspěšné, byla s nadšením přijata až definitivní verze opery, která byla poprvé uvedena v roce 1814 ve Vídni v Divadle u Korutanské brány (dirigent Michael Umlauf). Zajímavostí je, že při premiérách všech tří verzí zpívala titulní roli vždy sopranistka Anna Milder-Hauptmann.

Další provedení

První představení Fidelia mimo Vídeň se uskutečnilo v listopadu 1814 v Praze ve Stavovském divadle, kde dílo nastudoval Carl Maria von Weber.

Ve Vídni byl Fidelio znovu uveden 3. listopadu 1822. Dále následovaly Riga (1818), Petrohrad (1819), Paříž (1829), Londýn (1832), Moskva (1842), Marseille 1844), New York (1856), Řím (1886), Turín (1927), Madrid (1893), Katalánsko (1921), Milán (1927). Ve dvouaktové verzi byla opera představena v Londýně 18. května 1832 v Divadle Jejího Veličenstva a v New Yorku 9. září 1839 v divadle Park Theatre.

Významným datem je inscenace Gustava Mahlera ve Vídeňské dvorní opeře v roce 1904; Mahler založil tradici, podle níž se hraje předehra číslo tři před posledním obrazem opery pro vyplnění pauzy před přechodem do finále.

Dne 5. listopadu 1955 byla po desetileté poválečné rekonstrukci slavnostně otevřena Vídeňská státní opera a na programu byla právě „osvobozovací“ opera Fidelio; dirigoval Karl Böhm. Rakouská státní televize ORF vysílala toto zahajovací představení jako jeden ze svých prvních přímých přenosů.

Významná provedení v Česku

Po českém překladu a rukopisných úpravách uvedl Fidelia Bedřich Smetana 21. ledna 1870 v Prozatímním divadle v Praze. V Národním divadle se opera poprvé objevila 2. prosince 1887 pod taktovkou Adolfa Čecha. Následovala řada dalších nastudování (naposledy v roce 2018 ve Stavovském divadle). V Novém německém divadle v Praze se opera hrála poprvé v roce 1888.

V Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě byl Fidelio poprvé uveden v roce 1925 a v Národním divadle Brno poprvé v roce 1927.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

(obsazení premiéry 1. verze 1805 / obsazení 3. definitivní verze 1814)

Florestan, vězeň (tenor) – Carl Demmer / Julius Radichi

Leonora, jeho choť, vystupující pod jménem Fidelio (soprán) – Anna Milder / Anna Milder-Hauptmann

Rocco, žalářník (bas) – Joseph Rothe / Carl Weinmüller

Marcellina, jeho dcera (soprán) – Louise Müller / Anna Bondra

Jaquino, vrátný (tenor) – Joseph Caché / Joseph Frühwald

Don Pizarro, guvernér státního vězení (baryton) – Sebastian Mayer / Johann Michael Vogl

Don Fernando, ministr (baryton) – Johann Michael Weinkopf  / Ignaz Saal

Vojáci, stráže, vězňové, občané města.

(Obsazení při premiéře 2. verze 1806 bylo stejné jako při 1. verzi 1805, pouze roli Florestana ztělesnil Joseph August Röckel.)

Noty a libreto

Partitura Fidelia na IMSLP
Faksimile libreta na webu Kramerius.

Durata

Opera trvá cca 125 minut.

Slavní interpreti

K nejznámějším pěvkyním v roli Fidelia/Leonory patří Ema Destinnová, Lotte Lehmann, Kirsten Flagstad, Martha Mödl, Birgit Nilsson, Leonie Rysanek, Anja Silja, Galina Višněvskaja, Elisabeth Söderström, Sena Jurinac, Christa Ludwig, Gwyneth Jones, Helga Dernesch, Teresa Kubiak, Gundula Janowitz, Hildegard Behrens, Edda Moser, Jeannine Altmeyer, Jessye Norman, Gabriele Schnaut, Chartotte Margiano, Deborah Voigt, Gabriela Beňačková, Inga Nielsen, Waltraud Meier, Angela Denoke, Christine Brewer, Nina Stemme, Karita Mattila, Melanie Diener, Růžena Maturová, Marie Podvalová, Ludmila Dvořáková, Naděžda Kniplová, Alena Míková, Eva Děpoltová, Magdaléna Hajóssyová.

Florestana zpívali například Julius Patzak, Wolfgang Windgassen, Hans Hopf, Jon Vickers, James King, René Kollo, Peter Hofmann, Siegfried Jerusalem, Reiner Goldberg, Peter Seiffert, Ben Heppner, Anthony Rolfe Johnson, Gösta Winbergh, Plácido Domingo, Thomas Moser, Jon Villars, Jonas Kaufmann, Karel Burian, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Beno Blachut, Ivo Žídek, Vilém Přibyl.

Nahrávky

K nejznámějším nahrávkám patří následující tituly:

Po roce 1950

EMI, 1953, dirigent: Wilhelm Furtwängler, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Martha Mödl, Wolfgang Windgassen, Otto Edelmann, Gottlob Frick, Sena Jurinac.

Opera d’Oro, 1956, dirigent: Erich Kleiber, WDR Symphony Orchestra Cologne, WDR Rundfunkchor Köln, hlavní role: Birgit Nilsson, Hans Hopf, Paul Schöffler, Gottlob Frick, Ingeborg Wenglor.

Deutsche Grammophon, 1957, dirigent: Ferenc Fricsay, Bavarian State Opera orchestra & chorus, hlavní role: Leonie Rysanek, Ernst Haefliger, Dietrich Fischer-Dieskau, Gottlob Frick, Irmgard Seefried.

Po roce 1960

EMI, 1962, dirigent: Otto Klemperer, Philharmonia Orchestra, Philharmonia Chorus, hlavní role: Christa Ludwig, Jon Vickers, Walter Berry, Gottlob Frick, Ingeborg Hallstein.

Deutsche Grammophon, 1962, dirigent: Herbert von Karajan, Vienna State Opera orchestra & chorus, hlavní role: Christa Ludwig, Jon Vickers, Walter Berry, Walter Kreppel, Gundula Janowitz.

Canyon Classics, 1963, dirigent: Karl Böhm, Deutsche Oper Berlin orchestra & chorus, hlavní role: Christa Ludwig, James King, Gustav Neidlinger, Josef Greindl, Lisa Otto.

Decca, 1964, dirigent: Lorin Maazel, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Birgit Nilsson, James McCracken, Tom Krause, Kurt Böhme, Graziella Sciutti.

Opera d’Oro, 1969, dirigent: Karl Böhm, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Christa Ludwig, James King, Ingvar Wixell, Franz Crass, Edith Mathis.

Deutsche Grammophon, 1969, dirigent: Karl Böhm, Staatskapelle Dresden orchestra & chorus, hlavní role: Gwyneth Jones, James King, Theo Adam, Franz Crass, Edith Mathis.

Po roce 1970

Opera Depot, 1970, dirigent: Leonard Bernstein, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Gwyneth Jones, James King, Theo Adam, Franz Crass, Lucia Popp.

EMI, 1970, dirigent: Herbert von Karajan, Berlin Philharmonic, Deutsche Oper Berlin chorus, hlavní role: Helga Dernesch, Jon Vickers, Zoltan Kelemen, Karl Ridderbusch, Helen Donath. Deutsche Grammophon, 1978, dirigent: Leonard Bernstein, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Gundula Janowitz, René Kollo, Hans Sotin, Manfred Jungwirth, Lucia Popp.

Premiere Opera, 1970, dirigent: Karl Böhm, Bavarian State Opera orchestra & chorus, hlavní role: Hildegard Behrens, James King, Donald McIntyre, Kurt Moll, Lucia Popp.

Decca, 1979, dirigent: Sir Georg Solti, Chicago Symphony Orchestra & chorus, hlavní role: Hildegard Behrens, Peter Hofmann, Theo Adam, Hans Sotin, Sonia Ghazarian.

1980 až 1999

Eurodisc, 1982, dirigent: Kurt Masur, Leipzig Gewandhaus Orchestra & chorus, hlavní role: Jeannine Altmeyer, Siegfried Jerusalem, Siegmund Nimsgern, Peter Meven, Carola Nossek. Philips, 1989, dirigent: Bernard Haitink, Staatskapelle Dresden orchestra & chorus, hlavní role: Jessye Norman, Reiner Goldberg, Ekkehard Wlaschiha, Kurt Moll, Pamela Coburn.

Decca, 1990, dirigent: Christoph von Dohnányi, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Gabriele Schnaut, Josef Protschka, Hartmut Welker, Kurt Rydl, Ruth Ziesak.

Teldec, 1994, dirigent: Nikolaus Harnoncourt, Chamber Orchestra of Europe, Arnold Schoenberg Choir, hlavní role: Chartotte Margiano, Peter Seiffert, Sergei Leiferkus, László Polgár, Barbara Bonney.

BMG-RCA Victor, 1995, dirigent: Sir Colin Davis, Bavarian Radio Symphony Orchestra & chorus, hlavní role: Deborah Voigt, Ben Heppner, Günter von Kannen, Matthias Hölle, Elisabeth Norberg-Schulz.

Telarc, 1997, dirigent: Sir Charles Mackerras, Scottish Chamber Orchestra, Edinburgh Festival chorus, hlavní role: Gabriela Beňačková, Anthony Rolfe Johnson, Franz-Josef Kapellmann, Siegfried Vogel, Ildiko Vogel.

Teldec, 1999, dirigent: Daniel Barenboim, Staatskapelle Berlin orchestra, Deutsche Oper Berlin chorus, hlavní role: Waltraud Meier, Plácido Domingo, Falk Struckmann, René Pape, Soile Isokoski.

Po roce 2000

EMI, 2003, dirigent: Sir Simon Rattle, Berlin Philharmonic orchestra, Arnold Schoenberg choir, hlavní role: Angela Denoke, Jon Villars, Alan Held, László Polgár, Juliane Banse

LSO Live, 2006, Sir Colin Davis, London Symphony Orchestra & chorus , hlavní role: Christine Brewer, John MacMaster, Juha Uusitalo, Kristinn Sigmundsson, Sally Matthews.

Decca, 2011, dirigent: Claudio Abbado, Lucerne Festival orchestra, Arnold Schoenberg choir, hlavní role: Nina Stemme, Jonas Kaufmann, Falk Struckmann, Christof Fischesser, Rachel Harnisch.

Nahrávky verze z roku 1805

Berlin Classics, 1976, dirigent: Herbert Blomstedt, Staatskapelle Dresden, Leipzig Radio chorus, hlavní role: Edda Moser, Richard Cassilly, Karl Ridderbusch, Theo Adam, Helen Donath.

Archiv, 1997, dirigent: John Eliot Gardiner, Orchestre Révolutionnaire et Romantique, Monteverdi Choir, hlavní role: Hillevi Martinpelto, Kim Begley, Matthew Best, Franz Hawlata, Christiane Oelze.

Odkazy

Fidelio na YouTube. (Leonard Bernstein, Wiener Philharmoniker, Wiener Staatsoper 1978)

 

(autorem textu je MILAN VALDEN)