Johann Sebastian Bach

Johann Sebastian Bach (* 31. března 1685, Eisenach, † 28. července 1750, Lipsko), německý hudební skladatel a hráč na klávesové nástroje. Je jedním z předních představitelů a dovršitelů hudebního baroka a patří mezi nejvýznamnější a nejhranější hudební skladatele klasické hudby vůbec.

Život

Mládí – Eisenach, Ohrdruf a Lüneburg

Johann Sebastian Bach se narodil 31. března 1685 v durynském Eisenachu v rodině Johanna Ambrosia Bacha (1645–1695) a Marie Elisabeth, rozené Lämmerhirtové († 1694). Johann Ambrosius zde působil jako dvorní trumpetista a hudební skladatel. Po brzké smrti rodičů Johanna Sebastiana vychovával jeho nejstarší bratr Johann Christoph (1671–1721) , jenž byl od roku 1690 varhaníkem v kostele sv. Michaela v Ohrdrufu. V Eisenachu a Ohrdrufu získal malý Bach základy svého vzdělání, ovšem s ohledem na neutěšenou finanční situaci rodiny musel odejít do Lüneburgu, kde se živil jako sopranista a dokončil zde také svoje vzdělání.

Arnstadt a Mühlhausen

První zaměstnání získal roku 1703, kdy nastoupil na místo varhaníka v arnstadtském Novém kostele (dnes zvaným Bachkirche). V říjnu 1705 odcestoval do Lübecku, kde působil proslulý varhaník Dietrich Buxtehude (1637?–1707).

Původní třítýdenní dovolenou si Bach prodloužil na tři měsíce, kvůli čemuž se dostal do konfliktu s konsistoří, s níž však měl spory i kolem podoby a délky provozované varhanní hudby, či kvůli přístupu „cizí dívky“ na kůr. Dne 15. července 1707 proto Arnstadt opustil a stal se varhaníkem v Mühlhausenu. Téhož roku, 17. října 1707, se také oženil se svou první ženou Marií Barbarou (1684–1720), svou vzdálenou sestřenicí.

Výmar

Již v roce 1708 vstoupil do služeb vévody Wilhelma Ernsta von Sachsen-Weimar (1662–1728). Hudební život na jeho dvoře ve Výmaru byl mnohem bohatší a Bach se zde tedy mohl uplatnit nepoměrně šířeji. Nejprve zde zastával pozici dvorního varhaníka a komorního hudebníka, roku 1714 byl pak jmenován koncertním mistrem a získal nejvyšší plat ze všech hudebníků výmarského dvora. Právě zde také začal s tvorbou kantát, neboť mezi jeho povinnostmi bylo jednou měsíčně zajistit kantátu pro bohoslužbu.

Jeho zdejší působení však skončilo konfliktem. V roce 1717 totiž přijal místo kapelníka na dvoře vévody Leopolda von Anhalt-Köthen (1694–1728), aniž by však předem požádal o uvolnění ze služby ve Výmaru. Vznikl tak konflikt, který vyústil v několika týdenní vězení, po němž byl Bach 2. prosince 1717 propuštěn v nemilosti.

Köthen

V Köthenu byl Bach jmenován dvorním kapelníkem a ředitelem komorní hudby, jeho postavení však posilovalo zejména osobní přátelství s knížetem Leopoldem, jenž byl sám velkým podporovatelem hudby. Na dvoře tak v té době působil kvalitní ansámbl o sedmnácti hráčích a nemalé investice směřovaly i do nástrojového vybavení. V roce 1720 např. Bach cestoval za účelem koupě nového cembala do Berlína, kde se seznámil s markrabětem Christianem Ludwigem Braniborským (1677–1734), pro něhož zkomponoval sbírku šesti tzv. Braniborských koncertů.

Když roku 1720 pobýval s knížecím dvorem v Karlových Varech, zemřela v Köthenu jeho manželka Marie Barbara. Následujícího roku se pak Bach podruhé oženil s Annou Magdalenou (1701–1760), dcerou dvorního trumpetisty Johanna Caspara Wilckeho, která se mu stala jak manželkou a matkou dalších dětí, tak i blízkou spolupracovnicí.

Lipsko

V roce 1723 získal místo kantora v lipském kostele sv. Tomáše a městského hudebního ředitele v Lipsku, které mu bylo uděleno až napotřetí, když nenastoupili dříve vybraní uchazeči Georg Philipp Telemann (1681–1767) a Johann Christoph Graupner (1683–1760). I nadále však zůstal v kontaktu s dvorem v Köthenu a i jako titulární kapelník pro něj dál zajišťoval kompozice pro různé slavnostní příležitosti.

Důvody jeho odchodu z Köthenu nejsou zcela zřejmé, mohlo však jít o důsledek finančních problémů dvora, jehož stále rostoucí výdaje na reprezentaci malé knížectví velmi zatěžovaly.

Od května 1723 bylo hlavní Bachovou povinností zajišťovat hudební provoz ve čtyřech městských kostelích a připravovat skladby jak pro bohoslužby, tak i pro různé slavnostní události ve městě.

Součástí kantorského působení bylo též zajišťování výuky na latinské škole při kostele sv. Tomáše, při níž se však Bach nechával často zastupovat. To způsobovalo třenice s městskou radou, které později vyústily v to, že Bach získal pozici titulárního dvorního skladatele u kurfiřtského dvora v Drážďanech, čímž získal vlivnou oporu. Později se však významně angažoval i v cyklu veřejných koncertů v lipské kavárně Zimmermann, kde účinkovalo proslulé Collegium musicum.

Jako hudebník a organizátor se řadu let podílel na jeho produkcích a na mnohých z nich také uvedl své kompozice. Mimo to také vyučoval mnohé žáky, mezi které patřili pozdější význační hudebníci. Svými současníky byl oceňován jako vynikající varhaníka a znalec varhan, takže býval zván na přezkoušení nově postavených nástrojů.

V roce 1747 byl pozván ke dvoru hudbymilovného pruského krále Fridricha Velikého (1712–1786), kde jako cembalista působil Bachův syn Carl Philipp Emanuel (1714–1788). Na téma, které mu král zadal k improvizaci, později zkomponoval cyklus Hudební obětina, BWV 1079.

Koncem roku 1749 přišel Bach o zrak a následujícího roku zemřel.

Děti a rodina

Ze dvou Bachových manželství se narodilo dvacet dětí, z nichž deset zemřelo v dětském věku. Někteří jeho synové se stali uznávanými hudebníky a skladateli, zejména Wilhelm Friedemann (1710–1784), Carl Philipp Emanuel, Johann Christoph Friedrich (1732–1795) a Johann Christian (1735–1782).

Tvorba

Bachovo rozsáhlé dílo je velmi obsáhlé a počet skladeb se odhaduje asi na 1400. Jejich část se dodnes bohužel nedochovala, ale dodnes dochovaná díla přesahují číslo 1100.

Bach byl především vynikající kontrapunktik a v zásadě dovršil kompoziční vývoj pozdně barokní fugy.

Skladby pro klávesové nástroje

Tvorba určená klávesovým nástrojům představuje významnou část Bachova díla. Početné varhanní skladby sestávají z mnoha preludií, fantazií, fug, toccat, chorálních předeher či parafrází, passacaglií, nebo varhanních a triových sonát. Řadu těch nejslavnějších zkomponoval v době, kdy působil jako varhaník v Arnstadtu a v Mühlhausenu.

Neméně podstatná jsou však též jeho díla pro cembalo. Mezi nimi zaujímá čestné místo Dobře temperovaný klavír 1 a 2, dva cykly o 24 preludiích a fugách ve všech tóninách řazené vždy chromaticky. Z dalších cyklů jsou pak často uváděny Anglické a Francouzské suity, Partity, nebo Goldbergovy variace.

Další instrumentální skladby

Zejména během svého působení v Köthenu a v Lipsku se Bach zaměřoval na instrumentální hudbu pro další nástroje, protože měl k dispozici podmínky pro její uplatnění. Využíval přitom nejrůznějších možností. Jednomu sólovému nástroji jsou určeny Sonáty a partity pro housle, nebo Šest suit pro violoncello.

Vedle toho zkomponoval také řadu sonát pro housle, violu da gamba či flétnu s obligátním cembalem nebo bassem continuem, několik triových sonát, čtyři orchestrální suity a řadu koncertů. Mezi nimi vyniká jak již zmíněná sbírka šesti Braniborských koncertů s proměnlivým concertinem, tak i početné koncerty pro jedno až čtyři cembala. Pomyslným epilogem Bachovy tvorby jsou pak sbírky Hudební obětina a nedokončené Umění fugy, které představují vrcholnou ukázku pozdně barokního kontrapunktu.

Vokální tvorba

Těžištěm Bachovy vokální tvorby jsou zejména skladby duchovní. Největší část představují duchovní kantáty, které vnikaly pro potřeby evangelických bohoslužeb. Během svého působení v Lipsku zkomponoval čtyři kompletní ročníky kantát, které vždy pokrývaly celý liturgický rok.

Kromě tradiční kantátové formy Bach napsal také řadu tzv. chorálních kantát, jejichž základem byly tradiční evangelické písně. Uceleným kantátovým kompletem je také Vánoční oratorium, což je navzdory ustálenému názvu soubor šesti kantát pro bohoslužby vánočního období od 25. prosince až do svátku Zjevení Páně (Tří králů).

Mezi další duchovní díla patří řada motet, zpracování duchovních písní atp. Pro velkopáteční slavnosti vzniklo několik oratorií, k nimž se Bach často opakovaně vracel a přepracovával je. Janovy pašije vznikly v roce 1723 a byly jedním z prvních Bachových děl určených pro Lipsko. Právě Janovy a také Matoušovy pašije patří mezi velmi často uváděné skladby. Markovy pašije se dodnes dochovaly jen jako torzo, v různých edicích však vznikly různé rekonstrukce.

Nepočetnou, ale rozhodně též důležitou částí Bachova díla, jsou mešní ordinaria. Slavná Mše h moll je jediným dílem, kde skladatel zpracoval kompletní latinský mešní text, pro jehož ztvárnění použil velkolepou koncepci. Vznikla postupně mezi lety 1724 až 1749. Původní podobu tzv. krátké mše (missa brevis), sestávající z Kyrie a Gloria, tak postupně doplnily další oddíly, jež částečně vznikly přepracováním Bachovy starší kantátové hudby. Vedle toho Bach pro potřeby lipských bohoslužeb napsal ještě čtyři další krátké mše, jež byly určeny pro luterské bohoslužby v latině, které se sloužily zejména pro univerzitní obec.

Vedle duchovních děl se dochovaly také světské vokální skladby. Často se jednalo o kantáty a slavnostní hudbu pro konkrétní příležitosti (narozeniny, svatby atp.) a většina těchto skladeb vznikla v Köthenu či v Lipsku. Jejich určení pro konkrétní příležitost je bohužel také důvodem, proč se řada z nich nedochovala. Ovšem Bach si byl vědom hodnoty vlastní hudby a v mnoha případech ji později přepracoval a použil ve své tvorbě duchovní.

Bach a Česko

Vyjma letního dvouměsíčního pobytu v Čechách, kdy Bach cestoval s köthenským dvorem do Karlových Varů, není znám nějaký další skladatelův pobyt v našich zemích. Pobyt ve významném lázeňském letovisku byl výtečnou příležitostí k navázání osobních kontaktů s řadou hudbymilovných mecenášů z českých zemí. Přímé kontakty jsou známy například s hrabaty Janem Adamem z Questenbergu či s Františkem Antonínem Sporckem, kteří patřili mezi přední podporovatele umění v první polovině 18. století u nás.

Při svých cestách do Drážďan se pravděpodobně seznámil také s Janem Dismasem Zelenkou, jehož hudbu oceňoval a měl možnost ji také v Lipsku provést.

Zajímavosti

Některá dobová vyobrazení prozrazují Bachovu korpulentní postavu. Jeden doklad o tom, že šlo o vděčného strávníka, se dochoval v podobě účtu hostinského z Halle z roku 1713. Bach zde pobýval 1. až 15. prosince, nejprve jako člen komise, která posuzovala nově postavené varhany, ovšem následně byl požádán, aby se zúčastnil konkurzu na místo zdejšího kantora, jež se uvolnilo po smrti Friedricha Wilhelma Zachowa, někdejšího učitele Georga Friedricha Händela.

Na městské náklady byl Bach ubytován na prominentní adrese v hostinci U zlatého prstenu, který se nacházel hned na náměstí proti kostelu Panny Marie. Celkový účet za jeho pobyt činil sedm tolarů a dva krejcary, z toho dva tolary a 16 grošů činila strava, 18 grošů pivo, osm grošů pálenka a čtyři groše tabák (zbytek připadal na vlastní ubytování, vytápění a světlo). Částka osmnácti grošů za pivo odpovídá asi třiceti litrům piva. Ačkoliv Bach nakonec nabídnuté místo v Halle nepřijal, zůstal po něm v městských účtech alespoň tento unikátní doklad.

Galerie

: Johann Sebastian Bach (portrét Elias Gottlob Haussmann)

: Wilhelm His / Karl Seffner: Rekostrukce tváře J. S. Bacha (Lipsko 1895)

: Johann Sebastian Bach (zdroj commons.wikimedia.org / foto © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS)

: Portrét Johanna Sebastiana Bacha sedícího u varhan (zdroj commons.wikimedia.org/British Museum)

: Pohled do lodi kostela sv. Tomáše v Lipsku. Vlevo na hlavním kůru romantické varhany firmy Sauer a vpravo na postranním kůru novodobé varhany firmy Woehl určené pro interpretaci Bachovy hudby (foto Jaroslav Tůma)