Bachovo zhudebnění latinského textu je pro něj samotného jistým vybočením z německé protestantské tradice. A neví se jistě, co přesně ke kompozici vedlo – vždyť i své největší Kyrie a Gloria, ze kterých později vznikla Mše h moll, poslal do katolických Drážďan, aby předvedl, že umí komponovat i pro tuto tradici. Katolík Zelenka v Drážďanech tu je naopak v samém jádru své životní filosofie a možná na konci své životní cesty.
Koncert je součástí Hudebního mostu Praha-Drážďany a v saské metropoli se konal o den dříve. Možná i to přispělo k tomu, že provedení působilo tak vyrovnaně, přirozeně a s velkým společným cítěním. Všechny důležité orchestrální pasáže měly příjemně homogenní zvuk i potřebnou barevnost – a zatímco v Bach zněl v dobrém slova smyslu profesionálně, v Zelenkovi pak ještě hráči přidali na expresivitě.
Bachovo zhudebnění dvou částí Mše v tónině g moll není zcela původní, dovedně použil hudbu tří starších kantát BWV 187, 102 a 72, jak se dalo vyčíst z programu. Ruka mistra se ovšem nezapře ani zde. Tmavou a plnou barvou zaujala árie na text Domine Fili v podání Anety Petrasové a velmi lyrický výraz měl Václav Čížek v krátké tenorové árii na text Qui tollis, navíc s doprovodem hobojového sóla. Bach měl na tomto koncertu ovšem být pouze předehrou.
Zelenkova Missa Omnium Sanctorum totiž poutala od počátku výrazem i kompozičním řešením. Hned po začátku tenorovou lamentací na slova Christe eleison, další sopránovou lamentací Aleksandry Lewandowské na slova Qui tollis a pak velmi kontrastní proměnou na slova Quoniam tu Solus Sanctus. Vůbec nejoriginálnější je pak Credo, které není děleno do jednotlivých čísel, ale je zhudebněno v jednom kompaktním celku, kdy jedním z vrcholů je mysticky ztišené Et incarnatus. Celé Credo je přitom svěřeno sboru a člověk si nemůže nevzpomenout na pozdější Beethovenovo úsilí pojmout Credo jako sevřené a prokomponované jádro celé mše. Sborové, i když opět jinak řešené, bylo také Sanctus a hlavní sólo v Agnus Dei měl bas Michała Dembińského.
Zajímavých detailů tu jsou desítky a posluchač tentokrát obzvlášť ocenil podrobně vypracované průvodní slovo v programu, který pro českou verzi psal Václav Kapsa, pro německou Gerhard Poppe. Zasadit obě skladby do kontextu života a díla obou autorů je totiž mimořádně důležité.
Takto postavený program byl velmi atraktivní, ovšem zároveň také trochu klamavý. Když se zvolí jedno z konvenčnějších Bachových děl a vedle něj se postaví jedno z nejoriginálnějších děl Zelenkových, nutně z toho vyjde Zelenka jako ten zajímavější, a dokonce možná hlubší. Přes všechno vlastenecké či objevitelské nadšení pro Zelenku je ale dobré tento dojem příliš nezobecňovat. Zelenkovu zajímavost nikdo nepopírá, ale nepomůžeme mu tím, že z něj budeme chtít dělat „českého Bacha“. Vždyť stejným postupem se dá udělat z Myslivečka český Mozart a z Voříška český Beethoven. Dramaturgicky to v rámci jednoho koncertu může vyjít dobře – když postavíme vedle sebe Voříškovu jedinou Symfonii a Beethovenovu První symfonii, také bude Voříšek zajímavější. Ale v celkovém pohledu je dobré si trochu všimnout, že Beethoven těch symfonií složil ještě osm, a ne jenom symfonií… A v principu podobně bychom měli postupovat i při srovnávání Bacha se Zelenkou.
Missa Omnium Sanctorum
Aleksandra Lewandowska (soprán)
Aneta Petrasová (alt)
Václav Čížek (tenor)
Jaromír Nosek (bas)
Michał Dembiński (bas)
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
3. října 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Johann Sebastian Bach: Missa in g BWV 235
Jan Dismas Zelenka: Missa Omnium Sanctorum ZWV 21
