La Bayadère

La Bayadère (Bajadéra) je jedním z nejhranějších klasických baletů světové taneční scény. Autorem původní choreografie je Marius Petipa na hudbu Ludwiga Minkuse. Autory libreta jsou Marius Petipa a Sergej Chuděkov. Dílo mělo premiéru 4. února 1877 v Carském velkém kamenném divadle v Petrohradu.

Dílo a jeho vznik

Balet z prostředí starověké Indie La Bayadère (v ruském originále Bajadérka) vznikl v roce 1877 v Petrohradě. Choreografem a většinovým autorem libreta se stal francouzský choreograf, tanečník a první baletní mistr carských divadel Marius Petipa.

Inspiračním zdrojem se autorům po stránce námětu stal opera-balet Bůh a bajadéra Daniela Aubera v choreografii Filippa Taglioniho z roku 1830 a rovněž Sacountala Petipova staršího bratra Luciena z roku 1858 s hudbou Ernesta Reyera.

Balet byl vytvořen pro benefici tanečnice Jekatěriny Vazem, která se ujala role chrámové tanečnice Nikie. Petipa balet tvořil téměř půl roku mimo jiné i kvůli tomu, že během zkoušek docházelo k četným osobním i uměleckým střetům s hvězdnou balerínou. Premiéra však nakonec proběhla velice úspěšně, nejvíce zaujal začátek třetího dějství Království stínů, v němž se na scéně postupně objevilo dvaatřicet tanečnic představujících snové stíny.

Petipa titul inscenoval znovu v roce 1900 a na jevišti petrohradských carských divadel byl uváděn až do roku 1916. Po revoluci v roce 1917 se inscenační tradice ujal Alexandr Gorskij. Nejvýraznější změnou v baletu bylo v průběhu 20. let jeho zkrácení o poslední čtvrté dějství, v němž docházelo ke zhroucení chrámu kvůli rozhněvaným bohům. Takovýto konec byl zcela v nesouladu s novou politickou garniturou a celospolečenským nastavením, nadto ve byly v roce 1924 vyplaveny sklady kulis v Mariinském divadle a vytvořit nové by bylo velmi finančně náročné. Rovněž logistika divadelního efektu představovala příliš velkou inscenační výzvu.

Další provedení baletu v Rusku

Tzv. kanonickou verzi baletu v bývalém Sovětském svazu vytvořila dvojice choreografů Vladimir Ponomarjov a Vachtang Čabukiani v roce 1941. Čabukiani tanečně výrazně rozvinul scénu mezi Nikií a Solorem, která byla původně plně pantomimická, z dalších změn došlo rovněž k definitivnímu přesunu Grand Pas d’action z původního 4. jednání do jednání druhého na zásnubní oslavu Gamzatti a Solora.

Největší změny v choreografii Nikie (zejména ve 3. jednání) jsou připisovány Agrippině Vaganovové a její inscenaci ze 30. let.

První choreografkou, která se pokusila uvést kompletní balet, se v roce 1980 stala Natalia Makarova, která uvedla pro American Ballet Theatre první Bajadéru ve své kompletní podobě na Západě. Hudební partituru pro ni zpracoval a orchestroval na základě dostupných pramenů John Lanchberry.

Světová provedení blaetu

Na Západě byla Bajadéra prezentována po dlouhá desetiletí pouze původním 3. jednáním Království stínů. Ve 20. letech bylo uvedeno v pařížské Opeře s Olgou Spesivcevou v hlavní roli, v roce 1930 Nikolaj Sergejev uvedl krátký balet Rádžův sen (The Rajah’s Dream), který v zásadě vycházel z děje Království stínů.

V roce 1961 s Královstvím stínů hostoval v Paříži souboru tehdejšího petrohradského Kirovova divadla, v němž jako Solor zářil Rudolf Nurejev. Ten poté tuto scénu s velkým úspěchem uvedl v Královském baletu v Londýně o dva roky později, kde si zatančil po boku Nikie Margot Fonteyn

Svou inscenaci celovečerní La Bayadère uvedl Nurejev v roce 1992 se souborem pařížské Opery. Inscenace byla pouze tříaktová (tedy končí Královstvím stínů), byť původně choreograf počítal se všemi čtyřmi dějstvími, nicméně se mu do cesty postavil jednak nedostatek financí, jednak rychle se zhoršující zdravotní stav. Tanečník zemřel pouhého půl roku po premiéře. V hlavních rolích se na premiéře představili Isabelle Guérin (Nikie), Laurent Hilaire (Solor) a Elisabeth Platel (Gamzatti).

V roce 2002 se souborem Mariinského divadla pracoval choreograf Sergej Vicharev, který jako první uvedl historickou rekonstrukci baletu za pomoci pramenů a zápisů v choreografické Stěpanovově notaci, které vznikly na přelomu 19. a 20. století, a jež jsou dnes uloženy v tzv. Sergeyev Collection v Divadelním oddělení Houghton Library na Harvardově univerzitě. Roku 2018 uvedl svou rekonstrukci Alexej Ratmanskij v Berlíně. Oba autoři do 4. jednání vrátili tzv. Tanec lotosových květů pro sbor čtyřiadvacet studentek, Ratmanskij na rozdíl od Vichareva rovněž do tance zařadil Nikii, která byla dle pramenů jeho součástí.

První české provedení

První provedení Bajadéry v Česku proběhlo teprve v roce 2003. Inscenaci s choreografií Jaroslava Slavického podle Petipy uvedlo Národní divadlo Brno.

Děj baletu

Příběh Bajadéry je dělen do čtyř jednání.

První se odehrává v okolí chrámu, kde tančí Nikie s dalšími dívkami a kde jí nad posvátným ohněm válečník Solor slibuje věčnou lásku.

Druhé dějství nás přenáší do rádžova paláce, kde je Solor konfrontován s vladařovým požadavkem oženit se s jeho dcerou Gamzatti (původně Hamsatti, nicméně postupně bylo první písmeno změněno, aby bylo kompatibilní s ruskou abecedou, jež absentuje písmeno H), proti čemuž mladík marně bojuje. Velekněz, sám zamilovaný do Nikie, rádžu varuje, že sňatek Solora s Gamzatti nebude možný, jelikož zmíněný ženich svou lásku slíbil jiné a porušením přísahy by si rozhněval bohy, rádža však o změně svých plánů nechce nic slyšet.

Jeho dcera, zaslechnuvši výměnu názorů obou mužů, si nechá do paláce zavolat Nikii v naději, že dívku přemluví, či vyplatí a ona se pak Solora a jakýchkoli nároků na něj vzdá. To se však neděje, Nikie je ochotna za svou lásku bojovat, v jednu chvíli se na Gamzatti vrhá s dýkou v ruce a nevědomky si tak zpečetí svůj osud. Následuje velkolepá oslava v rádžově paláci, kde je i Nikie svým tancem a hrou nucena bavit společnost. Gamzattina služebná jí v jedné chvíli podává košík s květinami, ve kterém je ukryta jedovatá zmije. Po jejím uštknutí umírající Nikii velekněz nabízí protijed, nicméně tanečnice jej po jediném pohledu do Solorových očí odmítá a v následné chvíli padá bez života k zemi.

V úvodu třetího jednání za výčitkami sužovaným Solorem přichází jeho nastávající Gamzatti, mladík jí slibuje manželský svazek a následně se, přemožen výpary opia, propadá do snového království stínů, v němž se opět shledává s milovanou Nikií. Závěrečné dějství představuje svatbu Gamzatti a Solora, který mezi hosty stále vidí unikající stín Nikie. Ve chvíli, kdy velekněz spojí ruce nastávajících novomanželů, naplní se jeho slova o hněvu bohů. Země se zatřese, chrám hroutí a pohřbívá všechny ve svých sutinách, Solorova duše je však vyzvednuta z prachu Nikií a nešťastní milenci jsou konečně spojeni ve světě věčném.

Hudba

Autorem partitury je Ludwig Minkus, v poslední třetině 19. století hlavní skladatel carských divadel.

V průběhu 20. století byl balet několikrát doplněn o další hudební vstupy, které jsou sice z valné většiny rovněž z Minkusova pera, ale pocházejí z jiných jeho baletů – jako např. variace zlatého bůžka ze 40. let, jehož hudba vznikla původně jako přídavek do baletu Le Papillon nebo Solorova variace v Grand Pas d’action s hudbou ze stejného díla.

V roce 1954 Konstantin Sergejev vytvořil nové pas de deux pro Nikii a otroka (pro tanečnici Natalii Dudinskou). Hudba pochází z baletu Esmeralda Césare Pugniho, jedná se o adagio z Pas des fleurs.

V 80. letech vznikla nově sestavená a reorchestrovaná verze partitury Johna Lanchberryho pro inscenaci Natalii Makarovové. Téměř veškerá čísla z Grand divertissements ze 2. jednání byla vyňata, zato byla uvedena nová podobě čtvrtého jednání.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Nikia, chrámová tanečnice – Jekatěrina Vazem
Solor, indický válečník – Lev Ivanov
Hamsatti, rádžova dcera – Maria Goršenkova
velký brahmán – Nikolaj Goltz
rádža – Christian Johansson

Notový materiál

Klavírní výtah partitury na IMSLP.

Durata

Balet trvá cca 150 minut.

Ikonická ztvárnění rolí

Nikia

Chrámovou tanečnici Nikiu ztvárnila Jekatěrina Vazem, Matilda Kšešinská, Gabriela Komleva či Viktoria Těrjoškina.

Hamzatti

Ikonickými představitelkami Rádžovy dcery Hamzatti byly zejména Olga Preobraženská, Taťána Těrechova, Elisabeth Platel, Marianela Nuñez či Maria Alexandrova.

Solor

Válečníka Solora představoval mimo jinými např. Rudolf Nurejev, Michail Baryšnikov, Nikolaj Ciskaridze či Kimin Kim.

Významná zpracování

1877, 1900 – choreografie Marius Petipa
1904, 1917, 1923 – choreografie Alexandr Gorskij podle Petipy
1932 – choreografie Agrippina Vaganova podle Petipy
1941 – choreografie Vladimir Ponomarjov a Vachtang Čabukiani podle Petipy
1980 – choreografie Natalia Makarova podle Petipy
1992 – choreografie Rudolf Nurejev podle Petipy
1999 – choreografie Vladimir Malachov podle Petipy
2002 – choreografie Sergej Vicharev, rekonstrukce podle Petipy
2018 – choreografie Alexej Ratmanskij, rekonstrukce podle Petipy
2019 – choreografie Nacho Duato podle Petipy

 

 (Autorkou textu je Zuzana Rafajová.)