Teatro dell’Opera di Roma: Tosca do Říma patří odjakživa!

Na otázku, kde je Tosca v rámci hudebně-historických souvislostí skutečně doma, napadne ať již erudovaného muzikologa či operního nadšence okamžitá odpověď – v Římě, a to hned z několika důvodů. Opera zde měla počátkem roku 1900 svoji světovou premiéru za přítomnosti skladatele samotného (v tehdejším Teatro Costanzi). Její děj se navíc odehrává, byť ještě o sto let dříve, také v kolébce starověku a v dnešním hlavním městě Itálie. I proto jsme v poslední večer před návratem z poroty italské pěvecké soutěže zašli do Teatro dell’Opera di Roma zjistit, zda je Tosca stále tím představením, na které mohou být Římané právem hrdí.

Jedněmi opěvovaná prokomponovaná forma s uhrančivou instrumentací, čerpající inspiraci ve wagnerovských leitmotivech, druhými zavrhovaný povrchní melodram se zmateným dějem a násilně naroubovaným veristickým klišé. Tak či tak, Tosca je tady s námi po více než století a ve světě patří mezi nejuváděnější opery vůbec. Nenechte se mýlit! V případě našeho dovětku o četnosti uvádění se ani my nechceme uchylovat ke klišé, nýbrž tvrzení si lze jednoduše demonstrovat na aktuálních statistikách serveru Operabase. V sezoně 2018/2019 byl Giacomo Puccini třetím nejhranějším skladatelem na světě s celkovým počtem 2306 představení, přičemž Tosce patří s 553 uvedeními ve světových žebříčcích nejhranějších oper páté místo (v předešlých letech je tomu velmi podobně).

Není tajemstvím, že italské publikum patří spíš ke konzervativně smýšlejícím návštěvníkům a nevidí příliš rádo, když jejich operní klenoty dostávají nový háv a získávají „nutný punc originality“. V oblasti režijního uchopení jde Tosca ruku v ruce s tradicí ve většině v současnosti uváděných inscenací na území Itálie (Neapol, Brescia, Cremona, Genova, Verona, Parma). Tradičního nastudování se drží rovněž mladý režisér rodištěm z Johannesburgu Alessandro Talevi a dokonce nejen to! Talevi operu navrátil do doby jejího prvního uvedení v tzv. historicky poučené rekonstrukci, což nás přirozeně zajímalo o to intenzivněji (nedávno jsme o podobném dobovém transferu psali v souvislosti s pražským uvedením bayreuthského Lohengrina – čtěte ZDE). Původní scénu a kostýmy známého malíře a výtvarníka Adolfa Hohensteina na podkladu historických pramenů vystavěli Carlo Savi spolu s Annou Biagiotti. Opět jsme se vrátili v čase, a i nyní nás inscenace přesvědčila, že operní návraty formou těchto rekonstruovaných vzpomínek svůj smysl zkrátka mají.

Orchestro e Coro dell Teatro dell’Opera di Roma za spolupráce s operním studiem Scuola di Canto Corale dell Teatro dell’Opera di Roma tohoto večera od taktovky řídil s velkým entusiasmem Jordi Bernàcer. Vše jsme pozorně sledovali ze čtvrté řady a naprosté oddání své práci ze španělského dirigenta prýštilo všemi směry. Jeho komunikace s přítomnými hudebníky během produkce byla příkladná a orchestr splňoval kvality provozu těch největších evropských divadel. V průběhu večera se objevovaly jisté nepřesnosti v rytmické jednotě, nicméně co tělesu nelze upřít je obrovské nasazení, díky němuž lze tyto marginální výtky snadno a s klidem na duši přejít. V emocionálně vypjatých situacích Bernàcer s kapelou doslova dýchal (jeho hluboké nádechy byly skutečně dost slyšitelné), naopak v religiózně laděných chvílích byl schopen patřičného vnitřního klidu. Ten dopřál přátelským úsměvem v úvodu třetího dějství („Io de’ sospiri“) nervózně vyhlížejícímu pasáčkovi, resp. pasačce, jelikož v roli běžně určené chlapeckému sopránu se představila mladičká Carola Finotti, a nutno říci, že její projev byl andělského znění; nicméně pojďme se ohlédnout za rolemi největšími.

Při pohledu na obsazení ústřední trojice Monica Zanettin – Diego Cavazzin – Gevorg Hakobyan se nelze ubránit drobnému hudebně-historickému vzpomenutí. V hlavě máme památnou nahrávku (dnes již také její precizní remaster) dramatického trojúhelníku nejvyšších pěveckých kvalit: Maria Callas – Giuseppe Di Stefano – Tito Gobbi. Zmíněná trojice udala na mnoho let směr, jímž se cesty této opery v oblasti interpretace ubíraly. Nehledě na to, že Callas nastolila trend, kterého se dramatické sopranistky drží dosud (teď narážíme samozřejmě na výraznou aktivaci hrudního registru v nižší hlasové poloze v dramaticky vypjatých scénách).

Postavy zpěvačky Florie Tosky se zhostila italská sopranistka Monica Zanettin. Co její hlasový projev charakterizuje směrem k dramatickému zpívání, je především tmavá zakulacená barva s výraznějším vibratem s upřednostněním vokálů nad dikcí. V dynamicky exponovaných pasážích bohužel její hlas místy zanikal i v předních řadách. Většinu držených vysokých tónů nasazovala ukázkově s lehkostí, bohužel i tam, kde je předepsáno forte. Přesto má roli velmi dobře zažitou, vždyť s ní momentálně vystupuje ve většině italských divadel i na jiných místech Evropy.

Její milostný protějšek Mario Cavaradossi v podání Diega Cavazzina byl od příchodu až příliš pohledem upoután k dirigentově taktovce, nicméně jeho projev od f¹ směrem nahoru byl excelentní a vysoká hlasová poloha mu seděla nejvíc. U první árie „Recondita armonia“ přesvědčil diváky v sále, že i když nepřichází s herectvím nejvyšších kvalit, výměnou publiku nabízí prvotřídní zpívání. Vše zpečetil, čekajíc na svoji popravu v Andělském hradě, provedením árie „E lucevan le stelle“. Závěr sice vrcholí „pouhým“ a¹, ovšem tento tón pěveckým formantem připomínal kostelní zvon.

Turistických exkurzí je v Římě nespočet, avšak jediný zájezd s výhledem na nejtemnější stránky lidské mysli tento večer pořádal až děsivě démonický Scarpia Gevorga Hakobyana. Arménský pěvec byl vůbec největším zážitkem, který si z tohoto večera odnášíme. Jeho „Va, Tosca!“ ukázkově mísila všudypřítomný příval negativní energie s božskou svátostí, přičemž jeho výkon směrem k základním principům divadelního dramatu neustále narůstal. V tomto případě se označení „dramatický baryton světových kvalit“ vůbec nebojíme a je zde zcela namístě. Z menších rolí považujeme za nutné zmínit buffo postavu Sagrestana, v níž diváky bavil Domenico Colaianni; také pěvecký výkon Luciana Leoniho v roli Angelottiho byl velmi vydařený a jeho hlas se bezpečně nesl divadlem do všech stran.

Suma sumárum, Tosca v Římě není přehlídkou moderních hereckých kreací. Je pojímána především staticky, plna teatrálních gest a divadelního patosu. Na jevišti i v hledišti je znát, že stěžejním hodnotícím kritériem, vedoucím ke spokojenosti přítomných diváků, je prvotřídní pěvecký projev sólistů. Náročná očekávání protagonisté v průběhu večera postupně plnili, což diváci téměř naplněného divadla náležitě ocenili. Návštěvu Teatro dell’Opera di Roma v náš poslední večer v Římě rozhodně vnímáme jako správnou volbu. Poněkud symbolicky jsme při odchodu z divadla zahlédli skupinu horečně diskutujících kněží (taktéž návštěvníků představení) nad provedením postavy Cavaradossiho, což nás přivádí k pokojnému konstatování, že Tosca je zde stále doma ve všech kruzích, od zpěváka po diváka, a že do Říma zkrátka patří odjakživa!

Hodnocení autora recenze 90 %