Je to těžké. Velmi těžké, ale mimořádné. Katarina Karnéus zpívá v Brně Očekávání

Katarina Karnéus je jméno, které milovníkům opery sledujícím dění v zahraničí určitě nemohlo uniknout. Její mezinárodní kariéru odstartovalo vítězství v soutěži BBC Cardiff Singer of the World v roce 1995 a pak v rychlém sledu přišel debut v Metropolitní opeře, festival v Glyndebourne, National Opéra de Paris a další přední operní divadla. Brno ji může uvítat díky spolupráci Janáčkovy opery NdB s Operou Göteborg. Narozdíl od úspěšné Radokovy inscenace Věci Makropulos, která vznikla pro festival Janáček Brno 2014 a kdy se produkce přesunula z Brna do švédského Göteborgu, je teď postup opačný: Bartókův Modrovousův hrad a Schoenbergovo Očekávání měly premiéru ve Švédsku a inscenace se nyní připravuje k uvedení v Brně. A právě Katarina Karnéus ztvární v Očekávání postavu Ženy. Po intenzivních zkouškách nastala před premiérou chvíle volna, kdy si můžeme nad šálkem dobré kávy promluvit nejen o inscenaci Očekávání, ale o opeře a zpěvu vůbec.

Zpěv je moje terapie
Rozhovor se švédskou mezzosopranistkou Katarinou Karnéus před dnešní premiérou Schoenbergova Očekávání v brněnském Národním divadle

Kdy jste se rozhodla studovat zpěv? Jsou ve vaší rodině i další hudebníci?

Ano. Byla jsem operou fascinována už jako malá holčička. Dívali jsme se na televizi a zpívala Birgit Nilsson a já ji napodobovala a zpívala v koupelně, když jsem se koupala. Vždycky mě zajímalo napodobování zvuků, dokázala jsem svým hlasem vydat velmi hlasitý zvuk. A sestra mojí maminky, teta, byla operní zpěvačka v Londýně. Zpívala hodně operety, ale byla také členkou sboru v Covent Garden, zpívala na koncertech a podobně. A taky moje prateta, která žila na začátku dvacátého století. Mám program z roku 1916, který moje maminka schraňovala, s mojí pratetou zpívající mezzosoprán v D’Oyly Carte v Londýně – zpívala Gilbertovy a Sullivanovy operety.

Takže velká rodinná tradice…

Tak trochu. Začala jsem brát hodiny zpěvu ještě jako hodně mladá, spíš abych rozuměla tělu a hlasu. Bylo pro mě příliš brzy, abych začala zpívat operu, ale pokračovala jsem a v šestnácti jsem potkala úžasnou dámu. Byla to Peršanka, která žila ve Stockholmu, Isobel Ghasal-Öhman. Byla provdaná za v té době velmi slavného tenoristu Martina Öhmana z Královské opery ve Stockholmu. Inspirovala mě ke zpěvu, ale nebyla příliš dobrou učitelkou. Ale pak jsem našla učitelku, se kterou pracuji na svém hlase už dvacet osm let – Olu Bloom. Ola Bloom nebyla slavná, vždycky chtěla učit, protože se necítila dobře na scéně. Ale je to zpěvačka, která zpívala ty vysoké tóny v Kouzelné flétně Ingmara Bergmana, protože druhá pěvkyně ten den nemohla a ona přišla a zazpívala to. Trochu legrační…

Jste velmi všestranná zpěvačka, rozsah vašeho repertoáru sahá od Händela přes Wagnera až po Schoenberga… To není příliš časté.

Myslím, že to je díky tomu, že jsem se od své učitelky za těch osmadvacet let naučila velmi dobrou pěveckou techniku. Pracujeme hodně na nástroji a opoře, na tvorbě zvuku a masce, a nebojím se zpívat cokoliv. Cítím se jistá svým hlasem a sebou osobně a myslím, že díky ní se dokážu dobře vypořádat se svým zpěvem a dělat různé věci. Ale chce to mezi nimi mít čas. Pokud zpíváte Wagnera a pak romantický repertoár, potřebujete čas, musíte se přizpůsobit. Je to jen rozdílný způsob, jak používat stejnou techniku, ale zpíváte jiným způsobem a stylem.

Nakonec je mnoho skladatelů… Máte nějakého favorita?

To je těžké, protože jsem měla štěstí a zpívám operu, orchestrální hudbu a písně. A to je tolik krásné hudby. Vždycky jsem byla velký fanoušek Strausse, Mahlera a Wagnera. Taky mám velice ráda francouzský romantický písňový repertoár. Francouzský repertoár je mi vůbec velmi blízký.

Zpíváte často na koncertech a písňových recitálech. Je to pro vás jiné než zpívat operu? Je to relaxace od operního repertoáru?

Zpívat písňový recitál vyžaduje hodně času na učení a velmi blízký vztah ke každé písni. Jsou jako miniaturní opery. Ale je to taky velmi uspokojující, zábavné a rozmanité, protože každá píseň je jiná a každý pocit je jiný. A to velmi miluji. Když jste na jevišti, jste jiná osoba. Máte kostým, jste jiná… Tím chci říci, když zpívám píseň, jsem to já, kdo ji interpretuje. To je pro mě ten rozdíl.

Zpíváte v České republice poprvé?

Ne, zpívala jsem v Praze, Wagnerovy Wesendonck Lieder s Jiřím Bělohlávkem v Rudolfinu.

S Českou filharmonií?

Ano, s Českou filharmonií. A taky v rámci turné se San Francisco Symphony Orchestra s Michaelem Tilsonem Thomasem v Praze. Takže už jsem tu párkrát zpívala.

Produkce, kterou v Brně studujete, byla původně vytvořena pro Göteborg. Jsou to výjimečná a náročná díla – Bartókův Modrovousův hrad a Schoenbergovo Očekávání. Obzvlášť Schoenberg – dílo je z počátku jeho atonálního období a když jsem včera poslouchala zkoušku s orchestrem, uvědomila jsem si, jak těžké to pro zpěváka je, protože v orchestrálním doprovodu není příliš opory. Jak dlouho jste tuto roli studovala?

Studovala jsem to rok a na začátku jsem si říkala „Ó, můj bože, co jsem to udělala, vážně jsem na tohle řekla ano?” Začala jsem, seděla jsem v hudebním studiu a dívala se na dvě stránky, šla jsem po hodině na oběd, protože v tomto případě je hodina tak akorát, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že to vůbec nepoznávám. Je to jako probíjet se celou dobu proti větru. Musíte být tvrdohlaví a velmi trpěliví a pomalu, pomalu se učit tu cizí harmonii – není tu žádná harmonie, chci říct, je to atonální – a nemám vůbec žádnou pomoc od orchestru. Takže to musíte naprogramovat – moje linka musí být v mé hlavě naprogramovaná pomocí rytmu – a nevím jak, ale pracovala jsem, pracovala asi osm měsíců. Když jsem jela na dovolenou, říkala jsem si „Mám si to vzít s sebou nebo ne?” – a řekla jsem si ne, nech to být, jeď na dovolenou, odpočiň si, bav se, přijeď zpět. Vrátila jsem se několik měsíců před tím, než jsem to měla dělat v divadle, a zamkla jsem se do místnosti, na dva měsíce, a pak velmi krátkou dobu před tím, než jsme začali zkoušet, jsem byla poprvé schopná to zazpívat celé. To bylo vlastně po necelém roce. A tehdy jsem si řekla „Ano, zazpívám to.” Ale je to těžké. Velmi těžké, ale mimořádné, protože když jsem na scéně a představení začne, je to, jako bych byla na jiném místě, nedokážu to vysvětlit. Protože nikdy nepřestanu zpívat, jde to pořád dopředu. Nezdá se, že by toho bylo tolik, je to třicet minut, ale je to jako… A jste v takovém… Nevím… A Davidova režie je geniální, protože se ponořím do té osoby a jsem v ní půl hodiny a pak se vrátím a myslím si „Oh, udělala jsem to znovu a nevím jak.” Je to jako být přenesen na jiné místo. Velmi výjimečné.

Očekávání trvá třicet minut, což není délka tradiční opery, ale to množství emocí by dokázalo bez problémů zaplnit čtyřhodinovou grand opera. Jak se s tím vyrovnáváte? Jak rozkládáte síly do těch dlouhých třiceti minut?

Myslím, že to dílo je mi velmi blízké. Pocházím z rodiny, víte, někteří lidé jsou z rodin, které mají problémy s nemocemi, rakovinou nebo jiné problémy. A já pocházím z rodiny s psychickými problémy, takže to dílo je mi v tomto směru velmi blízké. Není to něco, co bylo pro mě těžké interpretovat, protože jsem v mé rodině viděla lidi se zlomenou duší, a tak je pro mě tento kus velmi snadný. Není „lehký“, protože je těžký, ale nějakým způsobem… Rozumím jí, té ženě, myslím, že docela dobře.

Inscenace byla původně určena pro švédské divadlo. Je pro vás brněnská verze jiná?

Je krásná. Je to opravdu krásné místo. Göteborgské divadlo je velké a museli jsme to trochu zmenšit, ale krásně to sem zapadne. Obojí, Modrovousův hrad i Očekávání. Líbí se mi tu akustika a celková atmosféra, všichni tu jsou velmi milí.

Je Očekávání vaše první pracovní setkání s Davidem Radokem?

Ne, měla jsem to štěstí s ním pracovat na několika produkcích, dělala jsem jeho Orfea a Eurydiku před několika lety. Krásná inscenace. A nebyla to vídeňská verze. Tato verze byla psaná speciálně pro festival v Parmě pro kastráta sopranistu, protože vídeňská verze je pro mě trochu nízko a chtěla jsem to dělat, proto se vybrala verze z Parmy. Takže jsem mohla zpívat o tercii výš.

Jak se vám s Davidem Radokem pracuje?

Je to úžasné. Není to vždycky jednoduché, je velký detailista a režisér ze staré školy, což velmi oceňuji. Protože když dáváte dohromady něco takového a zkoušky jsou snadné, nemyslím si, že to pak bude dobré. Musíte se ponořit do sebe a najít věci, které nejsou vždycky příjemné, ale on dokáže, že se cítíte dobře, když tyto věci najdete. Jeho smysl pro vizuálno na scéně je krásný. Detaily, malé detaily, ze kterých vám naskakuje husí kůže. Myslím, že je zázrak s ním pracovat. A doufám, že spolu budeme ještě něco dělat.

Inscenace Očekávání je součástí festivalu Janáček Brno 2016. Máte na repertoáru nějakou janáčkovskou roli?

Jednu. Zpívala jsem Varvaru v Kátě Kabanové. Byl to můj debut v Metropolitní opeře v New Yorku.

Chtěla byste v budoucnu nastudovat další?

Ano, velmi ráda. Jen mi to zatím nikdo nenabídl… Ale mám na repertoáru nějaké Szymanovského písně. Ráda je zpívám, je to zábava. A výzva. Ale myslím, že v mém věku, jak stárnu, možná přijdou role těch strašlivých matek…

Jako Kabanicha…

Jako Kabanicha, ta by to mohla jednoho dne být.

Janáček a Schoenberg byli skladatelé, kteří hledali nové cesty pro operu, a oba se snažili zkomprimovat emoce na jevišti. Je v jejich díle pro vás nějaký společný jmenovatel?

Myslím, že to je hodně o potlačování citů a o tom, že potlačujete svoje city a chcete něco říct, ale nemůžete. A pak se všechno zvrtne, protože jste nikdy neřekli, co jste skutečně měli, všechno je velmi drsné a… Řekla bych, že jsou si svým způsobem podobní. Byla to taky ta doba, začátek dvacátého století, kdy byla hodně na pořadu dne ženská hysterie a pokusy porozumět lidským citům, což se dřív nedělo. A můžeme se ptát sami sebe, proč byly ty ženy hysterické, a upřímně myslím, že tu bylo hodně důvodů.

Dobrých důvodů…

Dobrých důvodů, proč skončily v různých psychiatrických institucích. A Žena v Očekávání je svým způsobem jedna z těch hysterických žen. Halucinující nebo – myslím si, že jí její milenec tak strašně ublížil, že ho zabila, a teď se s tím musí vyrovnat. A trochu z toho blázní, ale on si to zasloužil.

To je na té opeře dobré, že tu není jednoznačné řešení. Vlastně se nikdy nedozvíte, jestli ho opravdu zabila ona…

Ne, nevíte to. Musíte si to sami vytvořit… To je to, co si odnášíte, lámete si hlavu, jestli to udělala nebo ne.

Nebo je na vás, to na jevišti skutečně ukázat…

Ano, ale cítíme, že to udělala. Je tam tolik krve.

To je pravda. Ale život není jen o práci. Co děláte, když si chcete odpočinout a zapomenout na operu a zpěv?

Jsem ráda doma s rodinou. Mám sedmnáctiletého syna. A manžela, letos v létě jsem se vdávala. Podruhé a doufám, že naposledy. Rádi vaříme a chodíme na procházky do lesa. Rádi jezdíme na lodi, hodně jsem v přírodě, kdykoliv můžeme. A lyžujeme. Když je čas. Ale krásné je prostě jen přijít domů, manžel přijde domů z práce, já pracuji ve svém hudebním studiu a vaříme společně pro rodinu. Jsme v kuchyni spolu skutečně dobří a užijeme si spoustu zábavy. Rodina je hodně důležitá.

Děkuji za rozhovor.

 

Vizitka:
Švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus (26. 11. 1965) je absolventkou Trinity College of Music v Londýně a National Opera Studio. V roce 1995 se stala vítězkou BBC Cardiff Singer of the World Competition. Účinkuje v předních světových operních domech (například Metropolitan Opera New York, Royal Opera House Covent Garden, Glyndebourne Festival Opera, Opéra National de Paris, Deutsche Staatsoper Berlin, Bayerische Staatsoper Munich, Netherlands Opera Amsterdam, La Monnaie Brussels, Geneva Opera, Frankfurt Opera), v rámci koncertů a písňových recitálů spolupracuje s vynikající mi dirigenty, jako jsou například Sir Simon Rattle, Sir Charles Mackerras, Sir Mark Elder, Sir Roger Norrington, Antonio Pappano, Michael Tilson-Thomas, Franz Welser-Möst, Donald Runnicles a Ivor Bolton. Její repertoár zahrnuje širokou škálu rolí od Händela, Mozarta, Rossiniho, Bizeta, Wagnera a Strausse. V minulé sezoně například zpívala Brangaenu v Glyndebourne, Stuttgartu a Göteborgu, titulní roli Ariane v Barbe-bleu v Paříži a Frankfurtu, Elisabettu v Donizettiho opeře Maria Stuarda v Berlíně, titulní roli v Händelově Sersovi ve Stockholm, Fricku v Barceloně a Očekávání v Göteborgu. Na koncertech pravidelně spolupracuje s předními světovými orchestry (například Berlínská filharmonie, Cleveland Orchestra – Růžová kavalír pod taktovkou Franze Welser-Mösta, NDR Symphony, Vídeňští filharmonici, San Francisco Symphony. Je také pravidelným hostem festivalů jako jsou BBC Proms, Edinburgh Festival a Salzburg Festspiele. Katarina Karnéus obdržela od švédského krále v roce 2015 vyznamenání Litteris et Artibus.
(zdroj Janáček Brno 2016)

 

Janáček Brno 2016
Béla Bartók:
Modrovousův hrad
Arnold Schoenberg:
Očekávání
Režie: David Radok
Dirigent: Marko Ivanović
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Zuzana Ježková
Světelný design: Torkel Blomkvist
Orchestr Národního divadla v Brně
(koprodukce Národní divadlo Brno / GöteborgsOperan Göteborg)
Premiéra 15. října 2016

Modrovousův hrad
Modrovous – Anders Lorentzson
Judita – Katarina Giotas

Očekávání
Žena – Katarina Karnéus

www.janacek-brno.cz
www.ndbrno.cz