Titán mezi českými sbormistry

Dlouholetý sbormistr Pražského filharmonického sboru by se 7. března dožil 105 let 

Přesně tato doba uplynula od narození absolutní špičky mezi českými sbormistry všech dob – Josefa Veselky. Sbormistra, který svými schopnostmi a vzděláním dovedl Pražský filharmonický sbor (do poloviny jeho éry, do roku 1969, se jmenoval Český pěvecký sbor) na evropskou špičku mezi profesionálními sborovými tělesy. Poučení zájemci o hudbu jistě dobře vědí, kdo byl Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Smetáček či Václav Neumann. Ale dle svých zkušeností bych odhadl, že jména jako Ferdinand Vach, Jan Šoupal, Jan Kühn nebo právě Josef Veselka, málokomu co řeknou. Nebyli a nejsou tolik na očích, neví se obecněji (pouze v užších odborných kruzích), že právě sbormistr je tvůrcem úrovně sboru. Od spolků společenských přes školní, dětské, univerzitní až po sbory profesionální. Sbormistr, v mnohem větší míře než symfonický dirigent, ovlivňuje technickou bázi sboru – intonaci, hlasovou kulturu, způsob frázování a členění frází, hlasovou techniku, spektrum dynamiky od nejjemnějšího pianissima po sourodé fortissimo. Teprve potom, když tato úskalí sbormistr se svým sborem překlene, když dosáhne pedagogicky vzácné zvukové vyrovnanosti celku ve všech dynamikách, přijde teprve ke slovu jeho skutečná dirigentská erudice, tedy podstatný výraz, vrcholy skladeb, styl.

Josefa Veselku jsem znal, nejen z veřejných produkcí a zkoušek. Zásluhou dirigenta Antonína Devátého, u něhož jsem studoval dirigování, jsem se díky doporučení pana Devátého ocitnul v roce 1980 právě u Josefa Veselky. Poznal jsem tudíž zblízka jeho mistrovství, neobyčejné vzdělání, ale také jeho temperament a pedagogické schopnosti. Byť mu tehdy bylo již sedmdesát let! Moc dobře jsem již v této době věděl, že znalosti, umělecké schopnosti i vysoký intelekt, nemusejí korespondovat se schopnostmi pedagogickými, to jest uměním předávat mnohost poznatků. Zejména u lidí vysoce fundovaných bývá nebezpečí, že zahrnou studenty mnoha znalostmi i zkušenostmi, ve kterých se jen těžko orientují. Takže se někdy ku vší ironii stane, že zejména základy oboru dá lépe poučený laik než veliký mistr svého oboru. V případě Josefa Veselky tomu tak nebylo. Byl to, dle mých pocitů, rozený pedagogický talent. Ovšem pro ty, kteří chtěli a měli potřebné oborové fandovství.Josef Veselka měl obrovskou míru vzdělání. Arcibiskupské a reálné gymnázium doby první republiky mělo neskutečně vysokou laťku – latina, řečtina, matematika do hloubky, o jaké se nám dnes ani nesní. To mi vždy velmi zdůrazňoval otec, sám bych to vědět jistě nemohl. Na univerzitě v Brně vystudoval nejen hudební vědu, ale také klasickou filologii a filozofii. Od roku 1935 působil jako profesor na gymnáziích v Brně, od roku 1952 na brněnské konzervatoři. Až po habilitaci (1958) na JAMU v Brně, kde byl jmenován roku 1964 profesorem pro obor dirigování sboru. Již ve svých jednadvaceti letech založil v Brně studentský sbor, který pod názvem Akademické pěvecké sdružení Moravan vedl až do roku 1979. V roce 1959 se stal Josef Veselka hlavním dirigentem Pražského filharmonického sboru (tehdy tedy nazvaného Český pěvecký sbor, založeného roku 1935). Obrovské množství Veselkových nahrávek pro Supraphon a Československý rozhlas v Praze je tudíž vedeno pod původním názvem Český pěvecký sbor. Je to kompletní sborové dílo Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka, obrovité a originální světy, jedinečné již ve své době. Smetanovo sborové dílo nemá ve světě antipod, je svojí originalitou ve své době výjimečné. Janáčkovo veliké sborové dílo samozřejmě, jen jeho obtížnost je tak vysoká, že ho dnes již prakticky kompletně skoro nikdo nezazpívá. A samozřejmě desítky nahrávek soudobé hudby.Josef Veselka si uvědomoval, že jeho sbor při České filharmonii (od roku 1953) studuje zejména oratorní a kantátovou tvorbu, tedy tvorbu doprovázenou symfonickým orchestrem. Byl stoupencem myšlenky, že sbor, má-li udržet perfekci intonace, dynamických jemností, čistoty stylu, musí projít důkladným studiem sborových děl a capella, tedy bez doprovodu. Tvorba vokální polyfonie se v období Veselkově stala technickým základem, jak ji nastolil v Maďarsku v celém hudebním systému geniální Zoltán Kodály. Začal pořádat a capella koncerty, kde prováděl i cykly soudobých skladatelů doby (Jan Kapr, Jiří Pauer, Václav Dobiáš, Petr Eben, Jan Hanuš, Václav Felix, Eugen Suchoň, Ján Cikker a jiní). Tato pozornost k precizaci a capella tvorby přivedla Pražský filharmonický sbor pod vedením Josefa Veselky k vysoké profesionalitě, jeho analytická schopnost byla doslova výjimečná. Sbor musel na zkouškách precizovat intonaci bez doprovodu také v kantátových dílech čili dílech s doprovodem. Perfekci rozpoznal záhy hudební svět a začal zvát Veselkův Pražský filharmonický sbor na významná fóra. A tak byl Pražský filharmonický sbor angažován například pro milánskou Scalu pro všechna představení Lohengrina Richarda Wagnera nebo jeho Mistry pěvce norimberské pro slavné operní divadlo La Fenice v Benátkách.

Josef Veselka přispěl nebývalou měrou pro plné uznání Dvořákova Requiem na světových pódiích ve skvělých nahrávkách spolu s Českou filharmonií (zde s Wolfgangem Sawalischem), obdobně mu vděčí za světové prosazování Janáčkova Glagolská mše, Novákova Podzimní symfonie nebo velkolepé kompozice typu Alexandra Něvského Sergeje Pokofjeva, Oedipus Rex Igora Stravinského či Jana z Arku na hranici Artura Honeggera. Josef Veselka dosáhl dvanácti hlavních cen od mezinárodních špičkových festivalů, od zahraniční kritiky a gramofonových firem, což nemá obdobu. Uvádím je proto v závěru svého pojednání a vzpomínky.Jaký byl Josef Veselka ve zkouškách a v práci se žáky? Byl zdánlivě velmi přísný a zcela nekompromisní v technické bázi. Jakmile nějaké místo nejevilo intonační perfekci, musel ba i na veřejné zkoušce zazpívat každý sólově místo v partu. Běda, když přišel na jedince, který intonačně narušoval dané místo. Hromy a blesky létaly. Ostatně podobně nekompromisní byl i dirigent Jaroslav Krombholc, kterého mi bylo dáno poznat, ale oběma bylo jedno společné. Oba byli zároveň hluboce citliví umělci, jimž šlo ryze o perfekci provedení, ne o motivy osobní zášti či nesympatií, což bývá u dirigentů jev častější, nikoli však obdivuhodný. Veselka byl prakticky nadán ostrým absolutním sluchem, jeho náročnost v intonaci byla i proto pověstná. Výborně rozuměl pěvecké složce. Sice nevyučoval sólový zpěv jako jeho předchůdce Jan Kühn (na HAMU vychoval Jiřího Bára, který mu vděčil za přeškolení z basu na baryton po chybném vedení na konzervatoři), ale sboru, skupinám hlasů, dovedl výborně poradit pěvecko-technicky, dechově, rezonančně, artikulačně. Byl jsem toho svědkem, toto není nikým přenesená informace. Dovedl přesně ve funkci ukázat, jak si dané místo představuje. Od studentů dirigování vyžadoval bezvadnou znalost partitury. Rozbory u klavíru byly základní samozřejmostí. Ale, to je právě ono ale, on uznával znalost partitury takovou, že při hře partitury na klavír náhle rád přerušil a vyzval: „Zazpívejte, jak pokračuje první bas!“ Bez not, zpaměti, samozřejmě!

Od Veselky jsem poznal, že i na úrovni studentského typu sboru se vyplatí chodit do zkoušek s partiturou v hlavě, nikoli s hlavou v partituře. Zná-li dirigent partituru dokonale, opravdu takřka zpaměti, je nácvik pružný, exaktní, vše jde rychle ke svému cíli. Veselkova nekompromisnost neznamenala, jako u pana Krombholce, že neměl smysl pro humor, nebyl přátelský, pokud poznal, že dotyčný adept chce, má zájem, oborovou zanícenost. On měl tu vzácnou životní možnost, že mohl učit jen tyto žáky, nemusel se zabývat těmi, kteří mu za jeho snahu nestáli. S takovými se celkem jednoduše rozloučil, jeho čas byl příliš drahý. Byl vyvolencem Boha, člověkem, který se talentem, vzděláním a nezměrnou pracovitostí dostal na pomyslný oborový Olymp. Na jevišti, pokud dirigoval sborový koncert, uměl vytáhnout ze sboru maximum výrazu a dokonalosti stylu. Jediné, co se mu někdy tiše v kuloárech vyčítalo, bylo nedodržování stabilního dirigentského postoje.

Trochu k jednotlivým skupinám hlasů rád dělal úkroky, ovšem u silně expresivních skladeb typu Janáčka, Nováka či Suchoně. Rozhodně nikdy ve vokální polyfonii, o jejíž interpretaci ostatně napsal vědeckou studii (Základy interpretace klasické polyfonie – 1958). Byl průkopníkem naprosto přesného, ale výrazově eruptivního, strhujícího podání Janáčkových mužských sborů. Ostatně ve studii Problémy moderní sborové interpretace se zabývá problematikou interpretace Janáčkových sborů.Profesor Josef Veselka byl jmenován v roce 1980, jakožto světově uznávaný sbormistr, národním umělcem. Nedovolím si dodat ono obvyklé novinářské klišé, že „právem“… Jeho světové renomé a vysoké pozice Pražského filharmonického sboru, který Josef Veselka dovedl do evropské i potažmo světové profesionální špičky, mluví samo za sebe. Jen bych moc poprosil recenzenty, kteří občas, jak obecněji pozoruji v tisku, nejmenují sbormistry, ale jen sbor, aby tak nečinili. Aby vždy a všude jméno sbormistra uvedli, byť zrovna není na koncertech nebo v operních divadlech tolik vidět. Sbor, připravený sbormistrem, řídí svojí taktovkou symfonický dirigent (jediný Petr Fiala, naše soudobá špička, rád brává do ruky taktovku a dílo diriguje osobně). Úroveň sboru je přesným odrazem úrovně sbormistra, kdyby se na renomované soutěži sbormistr v čemkoli snad vymlouval na sbor, ztrapnil by se před odborníky značně. Veselkova teze, že za výkonem je vždy podepsán sbormistr, který to musel ty lidi „od píky po vrchol“ naučit, je obecně platná pravda. Platí v mnohem větší míře než u orchestrálních dirigentů ve vztahu k symfonickému orchestru, kde je technická platforma víc dána mírou nástrojového školení hráčů. Dirigent technickou základnu ovlivní v menší míře než sbormistr „své“ zpěváky. Dobrý sbormistr, který navíc rozumí hlasu, hlasové technice, dokáže až zázraky. Má jen smůlu, že kromě úzkého kruhu sborových odborníků si to málokdo chce uvědomit a uvědomí.

Přehled světových ocenění Josefa Veselky a jím vedeného Pražského filharmonického sboru:  čtyřikrát Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Croc – Paris (1960, 1964, 1968, 1978), Preis der Deutchen Schallplattenkritik – Berlin West 1963, Preis of the Art Festival – Tokio 1965 a 1976, Orfée d’or Prix Ch. Panzer Paris 1968, Award of the Music Trades Association London 1974, Prix of Golden Disc of Nippon Columbia 1977, Grand Prix Caecilia – Belge 1977, Prix Edison de la Critique Hollandaise du disque 1978.

Josef Veselka zasedal jako porotce v předních světových soutěžích. Obzvláštní vztah měl k Itálii, miloval festival v Peruggii, kterého se účastnil vícekráte i se svým sborem Moravan, jak jsem zmínil v začátku. Tento studentský sbor vedl do roku 1979, ač jeho úvazek v Pražském filharmonickém sboru i na HAMU v Praze byl až nepředstavitelný. V roce 1980 předal pomyslnou taktovku Lubomíru Mátlovi, svému nejlepšímu odchovanci.Josef Veselka odešel z tohoto dočasného světa v roce 1992. Byl skutečnou elitou v pravém významu tohoto slova.

Foto archiv, Pražský filharmonický sbor, Masarykova univerzita