Vídeňané je milují – tradice, oba své Strausse a jejich valčíky, odpolední kávu a zákusek, nedělní vycházky do Prátru. A tradice se mají ctít. Ctil je doposud (alespoň mi to tak vždy připadalo) i program tradičního Novoročního koncertu ze Zlatého sálu Spolku přátel hudby ve Vídni. Vždycky šlo o program sestavený hlavně ze skladeb dvou miláčků Vídeňanů Johanna Strausse a jeho syna Josefa. Valčíky a lehké taneční motivy Vídně konce 19. století. Dominoval mu valčík, skladebná forma, kterou právě oba zmínění Straussové zpopularizovali natolik, že to byla prakticky výhradní taneční hudba tehdejší smetánky i prostšího lidu. Vídeň tančila a radovala se a zažívala valčíkové opojení, které se i zásluhou samotného Strausse změnilo v šílenství operetní. Cikánský baron, Netopýr, Noc v Benátkách a Vídeňská krev tenkrát kralovaly kabaretům i veškerým hudebním divadelním sálům nejen ve Vídni. A na tuhle tradici navázal svými operetami Offenbach. Prostě líbivá, melodická hudba a veselý příběh lidi tehdy odváděly od starostí všedního dne.
Letos ale k valčíkům přibyla nejen sem tam nějaká Verdiho předehra (to bylo i dříve), ale třeba i předehra k Lohengrinu. Prostě z populárního na nic si nehrající valčíkového koncertu se stal pel-mel verdiovsko-straussovsko-wagnerovský. A to už nebyla ani stylová čistota, ani tradice. Možná by bylo lepší založit tradici programu novoročních koncertů novou – třeba wagnerovskou nebo verdiovskou, než se pokoušet mezi valčíky pasovat Lohengrína a míchat styly hlava nehlava. K valčíku Na krásném modrém Dunaji prostě důmyslná a citlivá kompozice předehry z Lohengrína určitě ale určitě nepatří! Byl to zkažený guláš, ze kterého pálila žáha.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
