Triumf komorní hudby na Dvořákově Praze

Velké festivaly míváme tendenci posuzovat zejména podle počtu a kvality zahraničních orchestrů a hvězdných sólistů, které ta která přehlídka doveze. Komorní koncerty zůstávají někdy trochu ve stínu. Na Dvořákově Praze díky letošnímu kurátorovi komorní řady hornistovi Radku Baborákovi však nikoli.

Večer v Anežském klášteře (19. září) měl při prvním pohledu nesporně jako hlavní položku premiérové uvedení Mahlerových písní v instrumentaci Tomáše Illeho, a to sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Z cyklu Chlapcův kouzelný roh jich zaznělo i s přídavkem celkem šest a byl to veskrze příjemný umělecký zážitek, jak díky zvuku nového aranžmá, tak díky sólistce.

Avšak ani první polovina koncertu, v níž se na pódiu střídali přátelé Radka Baboráka a v níž si s chutí zahrál i on, nebyla vůbec k zatracení. Podařilo se najít několik autorů, z nichž někteří jsou židovského původu a někteří pocházejí z německé jazykové sféry a z nichž někteří mají vztah k českým zemím. Zadáním bylo připomenout existenci multikulturní Prahy – české, německé a židovské – na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A to se podařilo, aniž by šlo o nějakou akademickou encyklopedii. V případě italského skladatele jménem Leone Sinigaglia se jedná o skutečný objev: znal se s Českým kvartetem a díky jeho členům byl v Praze nějakou dobu soukromým žákem Antonína Dvořáka; podobně se například ve Vídni dostal k Johannesu Brahmsovi. K nepsanému zadání tématu koncertu mají nejblíže zejména Hans Krása a Alexander Zemlinsky. Krása byl Zemlinského žákem v době jeho působení v Praze; na rozdíl od Zemlinského, kterému se podařilo před nacismem uprchnout do Ameriky, však Krása patří k obětem holokaustu. Oba skladatelé byli v programu zastoupeni. S nimi ještě David Popper, pražský rodák. A vedle nich také ruský autor Lev Kogan, který v sedmdesátých letech emigroval do Izraele.

Byla to série zajímavých, výborně zahraných komorních děl různého obsazení. Zemlinského Lovecký kus (z amerického období, stylizovaný v typickém fanfárkovém duchu) byl skvělou příležitostí pro hornisty Radka Baboráka a Jana Musila, doprovázené u klavíru Miroslavem Sekerou. Krotká efektní hudba neoklasického stylu letí, až na kratičká kontrastní zklidnění, stále kupředu. Krásovo smyčcové trio s názvem Tanec, psané v ghettu v Terezíně, je naopak – i přes zřetelné idiomy odkazující k názvu – závažné a oproti zde uvedené hudbě jeho učitele ve zvuku mnohem modernější. Sinigagliova Romance je klidnou hudbou, obrácenou do romantické minulosti; Radek Baborák, doprovázen smyčcovými nástroji, si v nekonečné kantiléně krásně zahrál. Popper byl zastoupen Uherskou rapsodií a jako dobově proslulý violoncellista ještě druhou kompozicí – vzdušným rychlým Tancem elfů, v němž exceloval cellista Claudio Bohórquez.

Pro Koganovo nápadité – a díky rytmům i zvukovým barvám posluchačsky mimořádně vděčné – zpracování tří chasidských melodií se pak na pódiu sešla před přestávkou desítka hudebníků. Oproti komorním koncertům zavedených stálých souborů byla první polovina večera proměnlivým kaleidoskopem různých seskupení, v nichž usedali hudebníci z několika zemí, kteří se sešli právě k danému konkrétnímu úkolu a zapojili do interpretace a do společného muzicírování veškeré své síly. Špičkové bezchybné umění, těžící to nejlepší z napětí a náboje, které k takovému příležitostnému setkání patří.

Gustav Mahler, Rakušan vzešlý z židovské rodiny z Vysočiny na pomezí Čech a Moravy, vyplnil druhou (kratší) část koncertu. Český skladatel Tomáš Ille je známý v posledních letech mimo jiné ze spolupráce s dirigentem Manfredem Honeckem úpravami operní hudby do symfonických suit a byl také autorem moderní komorní úpravy Bachových Goldbergovských variací hrané na Dvořákově Praze jen o den dřív (recenze zde). Podle Baborákova zadání aranžoval výběr z Mahlerových písní s texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Pozoruhodně stylově, a přitom neotřele znějící kompozice měla tento večer premiéru. Tu měla s Mahlerovými písněmi (s výjimkou Nebeského života, integrovaného do Čtvrté symfonie, v níž už účinkovala v Německu) i Kateřina Kněžíková, pohybující se dosud především v mozartovském a v belcantovém repertoáru. Zhostila se úkolu kouzelně. Zřetelně vyslovovala, zvýrazňovala text, měla krásně vypracovanou agogiku. A i když se z ryze vokálního hlediska místy pohybovala u spodní hranice svého obvyklého rejstříku, byla v každém okamžiku přesvědčivá. Písním dala nepřeslechnutelnou bezprostřednost a nefalšovanost. Ve Chvále vznešeného rozumu přidala groteskní nadsázku a nádherně dlouhé a klidné písni Tam, kde krásně vytrubují vtiskla skutečnou opravdovost. Baborák, sedící s hornou ve dvanáctičlenném souboru, místy ukazoval tempové a výrazové změny, ale převážně plynula hudba sama, v inspirované pohodové souhře. Illeho vystižení Mahlerova stylu je podrobně propracované, nástroje (mezi nimiž jsou i klavír a velmi decentně užívané bicí) hrají často samy za sebe. Nejde o malý orchestr dobového zvuku, ale o komorně – a tím i o něco moderněji – traktované, jedinečně znějící alternativní seskupení. Festivalový koncert se stal triumfem komorní hudby a muzikantství. Korunovala ho pak pro zájemce zajímavá beseda se třemi hlavními protagonisty, vedená Jiřím Vejvodou – se šarmem, ale stále věcně.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Dvořákova Praha 2017
Chlapcův kouzelný roh
Kateřina Kněžíková (soprán)
Martina Bačová (housle)
Hana Baboráková (violoncello)
Claudio Bohórquez (violoncello)
Miroslav Sekera (klavír)
Dále hrají – Dalibor Karvay, Ondřej Martinovský, Karel Untermüller, Clara Dent, Petr Valášek, Radek Baborák, Mikuláš Koska, Jan Musil, Bence Bogányi, Svatopluk Čech, Štěpán Kratochvíl
19. září 2017 Anežský kláštěr Praha

program:
Alexander Zemlinsky: Jagdstück
Hans Krása: Tanec pro smyčcové trio
Leone Sinigaglia: Romance
David Popper: Uherská rapsodie, op. 68
David Popper: Elfentanz, op. 39
Lev Kogan: Chasidské melodie
Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh (výběr z písňového cyklu)

www.dvorakovapraha.cz