Byl u zrodu řady legendárních operních inscenací v ND

  1. 1
  2. 2
Poslední březnovou sobotu jsme si připomněli nedožité devadesátiny jedné z nejvýznamnějších osobností české divadelní scénografie druhé poloviny dvacátého století, Vladimíra Nývlta.
Vladimír Nývlt (zdroj Institut umění – Divadelní ústav)

Pražský rodák Vladimír Nývlt vystudoval v letech 1946–1951 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Otto Rothmayera. Profesor Rothmayer byl žákem architekta Pražského hradu Josipa Plečnika a poté jeho pokračovatelem při provádění úprav sídla českých panovníků. Počátkem padesátých let musel opustit Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, protože jeho názory a architektura nebyly v souladu s tehdy vládnoucími principy sorely. Poté se zabýval až do své smrti v roce 1966 drobnou užitkovou architekturou především sakrálních objektů. Inspirace z Rothmayerova díla se promítala do vlastní Nývltovy práce pro divadlo.

Po absolutoriu Vladimír Nývlt nastoupil jako výtvarník do divadla D (poté Armádní umělecké divadlo, D 34 a nakonec Divadlo E. F. Buriana). V něm strávil více než třicet let až do roku 1983, kdy přijal angažmá v Národním divadle.

Do divadla nastoupil v době, kdy Emil František Burian prožíval uměleckou i osobní krizi, pramenící z nesouladu s jeho jasným politickým přesvědčením a tehdy panujícími názory na umění, jež mu byly bytostně cizí. Svými názory na komplexní pojetí divadla a úkol scénografie v něm Burian Nývlta výrazně ovlivnil.

V polovině padesátých let, kdy se velmi mírně uvolnila ideová svázanost s rigorosními estetickými názory a divadlo bylo vyňato ze svazku armády, se Burian vrátil ke svým slavným inscenacím ze třicátých a počátku čtyřicátých let. Byla to tehdy svým způsobem senzace. Pro pamětníky to znamenalo návrat ke krásným vzpomínkám mládí a pro mladou generaci objev něčeho dosud pro ni neznámého, objev divadla, které není hlasatelem ideologie, ale je tvůrčí, obrazivé, plné kouzla.

Vladimír Nývlt se podílel na většině těchto Burianových comebacků (Krysař, Vojna, Věra Lukášová a další) a propojením výtvarných principů, kterými se inspiroval u Rothmayera, s burianovskou divadelní poetikou, si vypracoval svůj svébytný, velmi působivý jevištní styl, kterému v základním principu zůstal věrný po celý svůj život. Základem bylo většinou podlahové členění scény a komponování nejrůznějších prvků a tvarů, jež postupně dostávaly stále více stylizovanou podobu.

Emil František Burian: Krysař (Vladimír Nývlt – návrh scény) – D 34 Praha 1957 (zdroj vis.idu.cz / foto © Jan Pařík)

V divadle na „Poříčí“ pokračoval i po Burianově smrti. Režisér Karel Novák, který se stal ředitelem v roce 1960, byl názorově s Nývltem velice spřízněn a Nývlt byl autorem scén jeho mimořádně úspěšných inscenací, díky kterým patřilo Divadlo E. F. Buriana ke špičkám tehdejšího (nejen) pražského divadelního života (Frank V., I chytrák se spálí, Vytetovaná růže a mnohé další). V Divadle E. F. Buriana zůstal i po Novákově smrti v roce 1967. I když divadlo v době takzvané normalizace patřilo – zejména za tříletého období ředitelování Josefa Mixy na počátku sedmdesátých let – k nejvíce zideologizovaným divadlům v celostátním měřítku, přesto se Nývltovi podařilo ve spolupráci s řadou režisérů (například Evženem Sokolovským či Jiřím Fréharem) zůstat v podstatě věrný svým principům a podílet se na úspěchu inscenací.

Vladimír Nývlt v té době také hostoval v celé řadě českých a moravských divadel. Byl v mnoha inscenacích významným spolupracovníkem režiséra Miloše Horanského, s nímž ho rovněž spojovaly analogické názory.

Vladimír Nývlt (foto archiv ND Praha)

Jeho první spolupráce s Národním divadlem nebyla, jak bychom mohli očekávat, v opeře, ale v baletu. V roce 1961 vytvořil scénu pro balet Zbyňka Vostřáka Sněhurka, jehož režisérem a choreografem byl František Halmazňa. Už zde Nývlt uplatnil používání jednoduchých srozumitelných jevištních prvků, v tomto případě vycházejících z bohaté dětské fantazie umocňující celkový účinek díla.

O tři roky později poprvé spolupracuje s režisérem Ladislavem Štrosem. Jejich spojení bude poté nepřetržitě trvat až do Nývltovy smrti o třicet let později. V inscenaci Janáčkova posledního jevištního díla, opery Z mrtvého domu, sevřel prostor do tří stěn a oddělil jej od diváků mříží. Výpověď inscenace byla jasná. Když k této opeře přistoupili oba inscenátoři znovu po roce 1990, ponechal Vladimír Nývlt jeviště oproštěné a použil jenom určité jasně vypovídající výtvarné prvky. Obě koncepce souzněly jak s Janáčkem, tak s režisérovou koncepcí a s momentální společenskou situací.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu (Vladimír Nývlt – návrh scény) – ND Praha 1964 (foto archiv ND Praha)

Podobně tomu bylo u jedné z příštích inscenací, kterou byly Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Scénu tvořily fragmenty prvků lesní přírody. Když se režisér Štros s výtvarníkem Nývltem k opeře o mazané lištičce o dvě desítky let vrátili, použil scénograf analogický princip, ale v uvolněnějším, fantazii více podporujícím pojetí.

Vladimír Nývlt dokázal výtečně použitím detailu navodit historickou atmosféru dané inscenace, a přitom v žádném případě ani trochu neupadnout do popisného realismu. Jako příklad můžeme uvést jeho scény k Novákovu Karlštejnu anebo Smetanovým Braniborům v Čechách, ve světové operní tvorbě pak zdánlivě jednoduché, ale mimořádně působivé scénické řešení Verdiho Falstaffa.

V Janáčkových Výletech páně Broučkových se mu podařilo jednoduchými prostředky odlišit tři prostředí při zachování jednotné koncepce řešení jeviště.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na