Umění dávat a prázdná nádoba: Giltburg a Pogorelich jako interpretační protipóly na Dvořákově Praze

Festival věnovaný Antonínu Dvořákovi pozval do Prahy mimo jiné dva pianisty, o nichž se ve světě hodně mluví. V pátek 20. září 2019 měl v Rudolfinu recitál pětatřicetiletý klavírista Boris Giltburg, v neděli 22. září 2019 vystoupil tamtéž brzy jednašedesátiletý Ivo Pogorelich. Rozdíl ve věku není nepodstatný. Každý z nich se nachází v jiné životní fázi, což se zákonitě odráží ve způsobu hry.

Co se programu týče, svou konzervativností u obou umělců zapadal do celkové konzervativní dramaturgie festivalu, která je založena na staletími prověřených autorech a kompozicích s malými výjimkami. Boris Giltburg nabídl cykly Franze Liszta a Sergeje Rachmaninova, Ivo Pogorelich sestavil svůj večer z děl Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Fryderyka Chopina a Maurice Ravela.

Tím ale veškerá podobnost končí. Mladší z obou, který je momentálně maximálně vytížený sólovými recitály a vystoupeními s orchestrem, zažívá nyní to krásné období, kdy je v maximální kondici, žádán po celém světě a kritiky nešetří superlativy. Ten „drajv“ člověka, jehož baví to, co dělá, je patrný. Odráží se v jeho vztahu k publiku, v komunikaci, v energiích, jež proudí z pódia a nazpět.

Giltburg si nechal přivézt nástroj Fazioli, léta na něj nahrává a považuje ho za špičku. Klavír za ním přijel z Vídně spolu s technikem. Hned v prvních taktech Transcendentálních etud (pianista prý nerad hraje úryvky, a tak zahrál celý hodinový cyklus pohromadě) byl zřetelný rozdíl mezi nástrojem Fazioli a Steinwayem, který vlastní Česká filharmonie. Tón byl méně průrazný, jakoby zastřený, ale postupně se ukázala veliká výhoda, totiž zřetelnost. I v tak komplexních strukturách byla pod Giltburgovýma rukama (a jejich zásluhou) slyšet každá nota. Intenzita tónu nikdy nepřesáhla hranici, za níž začíná být pro nás s citlivýma ušima nepříjemná.

Giltburg hrál jako o život. Vydával ze sebe vše, jako by jej ty krkolomné pasáže nabíjely silou a v průběhu recitálu ještě víc a víc, s tím, jak se rozehrával. Jeho Liszt, to byl skutečně výlet do transcendence. Byl patřičně grandiózní, mysteriózně zasněný, histriónský, atletický, divoký i ušlechtilý, humorný i básnivý. Giltburgova technika má sílu smrtícího robota, jehož drží na uzdě pianistova vůle. Pořád, i v těch krajních polohách, bylo vidět, že nenechá prsty, aby si dělaly, co chtějí, nepustil svou energii ze řetězu. A při tom všem se usmíval.

Po přestávce přišel na řadu Rachmaninov – 13 preludií, op. 32. A opět, jako by hrál jednu obrovskou sonátu, dokázal Giltburg propojením menších kusů vyportrétovat skladatele, melancholika a neurotika, posledního romantika, který však nahlédl za obzory harmonie a klavírní techniky 19. století.

Ve třech přídavcích, jimiž usměvavý muž odměnil aplaudující sál, rozehrál svůj bohatý barevný rejstřík (Schumann) a naposledy ohromil virtuozitou v závratném tempu Prokofjevovy Suggestion diabolique. Z takových koncertů odchází člověk osvěžený, nabitý energií.

Pravý opak se přihodil v neděli na koncertě Iva Pogoreliche. Bylo by možné hodnotit jeho interpretaci Bacha, Beethoven, Chopina a Ravela, ale připadá mi jako ztráta času zabývat se excesy a dumat nad tím nebo oním pojetím, když chorvatský umělec – krátce řečeno – nenaplnil onen nejpodstatnější předpoklad, totiž že koncert je forma komunikace s posluchačem. Místo pianisty, který by ve svých jednašedesáti měl být na uměleckém vrcholu, jsme zažili celebritu, jejíž umělecká potence je mizivá.

Přesto je dobré slyšet občas i špatné koncerty, o to lépe pak vyniknou ty dobré, jako výkon Borise Giltburga.