Blog: Utkání pražské a brněnské Traviaty očima čtenáře

Janáčkova opera v Brně již několik let po sobě uvádí začátkem nového roku klasickou inscenaci Verdiho La traviaty. Letos, v pátek 12. ledna 2024, se po delší době v titulní roli představila sopranistka Veronika Rovná, která Violettu skvěle zvládla. Představení bylo plné chyb a problémů – a přesto fantastické.
Giuseppe Verdi: La traviata, 12. ledna 2024, Národní divadlo Brno (foto Štěpán Karták)
Giuseppe Verdi: La traviata, 12. ledna 2024, Národní divadlo Brno (foto Štěpán Karták)

Než zrecenzuji samotné brněnské představení, musím zmínit kvůli pro kontextu velice stručnou recenzí „předvánočního dárku“ ze Státní opery v Praze. Státní opera zrušila (dle programu na webu) všechna představení Rigoletta (v kovidové premiéře na ČT Art zpívala Gildu Olga Jelínková) v této sezóně a nahradila je inscenací La traviata opět s Olgou Jelínkovou v hlavní roli. Rigoletto mě neláká – vlčí hlavy mi stačily televizně – ale paní Jelínkovou jsem naposledy viděl právě ve výše zmíněné televizní premiéře, a po zjištění, že je k dispozici posledních pár lístků na představení La traviata 15. prosince 2023, jsem narychlo koupil lístek a mezi náročnými vánočními večírky jsem si šel odpočinout do Státní opery na mojí oblíbenou inscenaci.

Umírněně-moderní inscenaci La traviaty ve Státní opeře mám rád. Děj a prostředí díla zůstává zcela zachováno, to „moderní“ reprezentuje výrazná černo-bílá stylizace scény (kulisy, dekorace, šaty) a minimalistické prostředí. Inscenaci je často vyčítána „samoúčelná“ nahota tanečnic po proměně v druhém jednání. Nemám s tím žádný problém, opera není zrovna o jeptišce, je o kurtizáně a k tomu kurtizánství trocha té nahoty přeci jenom patří.

Jak jsem již zmínil, v roli Violetty vystoupila sopranistka Olga Jelínková. Italský tenor Matteo Lippi se v této inscenaci poprvé představil v roli Alfreda a minimálně v úvodním Brindisi působil trochu nervózně, nesměle. Určitě to nebyl záměr, ale působilo to sympaticky – přeci jenom Alfredo byl představen své lásce Violettě, trochu té nervozity k tomu jistě patří. Posléze se Lippi předvedl krásný silným hlasem. Podání È strano! Ah, Fors‘è luiSempre libera… od Jelínkové bylo krásné, ale nic víc. V druhém jednání vtrhl (jak scénicky, tak pěvecky) na pódium španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vicente v roli otce Germonta s jasným cílem ukončit vztah Violetty a Alfreda.

Také se stručně zmíním o orchestru – a hlavně dirigentovi Vincenzu Milletarìm. Seděl jsem na kraji jedné z prvních řad a měl jsem tak možnost sledovat dirigenta při práci (a také jednu upovídanou rodinku – raději bez komentáře). Vždy když jsem na něj pohlédl zpíval si Milletarì daný part se zpěváky. Byl to zajímavý pohled na dirigenta zaníceného pro věc – a také na zpěváky, na kterých byl nejednou vidět lehoučký úsměv nad jeho poměrně výrazným projevem. Orchestr hrál skvěle.

Celé představení bylo vynikající a odpovídalo úrovni očekávané od Národního divadla. Ale přesto všechno tomu něco chybělo, nějaký ten „wow-efekt“, kterým by si interpreti vysloužili potlesk ve stoje.

Hozenou rukavici přijala Janáčkova opera v Brně – nicméně dosti svébytně.

Lístek jsem pořizoval zkraje podzimu, na novoroční inscenaci La traviaty v Brně chodím několik let (a pokud mohu říci, tak nejsem sám). V době nákupu nebylo jasné, kdo bude alternovat hlavní roli. O svátcích jsem zjistil, že letos to bude Veronika Rovná. Brněnská inscenace je jednoduchá a naprosto klasická. Viděl jsem ji několikrát, nejčastěji s Janou Šrejmou Kačírkovou a jednou (Opera na Špilberku 2021) i s paní Rovnou. Pojetí obou zpěvaček je odlišné, ale obě jsou skvělé. Mohu tedy říci, že inscenace funguje, a to skvěle a výběr sólistky byla výborná volba.

Nyní již ke konkrétnímu představení ze 12. ledna 2024 v Mahenově divadle v Brně. Nebudu se zaobírat celým představením, myslím, že k tomu není důvod. Zaměřím se celkový dojem a pár detailů.

Orchestr hrál slušně (dirigoval Pavel Šnajdr), někde chyběly změny v tempu, hlasitost byla spíše statická, nicméně pro zpěváky obecně ideální. Brindisi, sopranistka Veronika Rovná v roli Violetty v rámci orchestru a sboru vynikla právě tak, jak by sólistka měla. Sbor zpíval průměrně – výslovnost by mohla být srozumitelnější, nicméně celkový dojem byl dobrý. Následoval příchod Alfreda, kterého představoval italský tenorista Luciano Mastro. Měl by se výrazově zařadit po bok Rovné, nicméně byl nevýrazný – jak jevištně, tak hlasově. V prvních chvílích mě napadlo, jak by tento tenor mohl uzpívat větší prostor typu pražské Státní opery. Závěrem prvního jednání zazněla árie È strano! Ah, Fors‘è luiSempre libera..., přednes Rovné byl vynikající, chvíli zpívala dramaticky, chvílemi přecházela v pozitivnější projev, několikrát klesla (na vhodných místech) až k „civilnímu projevu“. Nádherný, živý projev a výraz odpovídal libretu. V závěru se přidal Mastro, zapěl svůj krátký part z lóže nad orchestřištěm a poprvé zněl jako tenor odpovídající úrovni sopranistky.

Na začátku druhého jednání, při árii De’ miei bollenti spiriti, jeho projev i hlas odpovídal scéně a libretu, a Mastro si tak napravil reputaci. Diváci ho odměnili silným potleskem. Po této světlé chvilce přišel na jeviště Afredův otec Giorgio ztvárněný Španělem Luisem Cansinem. Na rozdíl od Luise de Vicenta ve Státní opeře na jeviště nepřišla silná energická hlava rodiny, která lásce Violetty a Alfreda hodlá učinit jednou provždy přítrž – přichází nevýrazný zpěvák, který ze začátku volí slabý, smířlivý tón a ani mu není moc rozumět. Vzhledem ke kontextu situace – kdy projde nikým nezván přes služebné až do Violettina pokoje – jeho slabý projev vůbec nedával smysl. Cansino spíše působil jako člověk, která by se zastavil na hranici pozemku a čekal, až si ho někdo všimne. Zpěvákův projev (včetně výslovnosti) byl ze začátku mizerný, neodpovídal obsahu libreta, nicméně se zlepšil a na konci dlouhého duetu a recitativů s Violettou v části No, generosa, vivere… již výraz odpovídal situaci a Cansino ukázal, že umí zpívat na úrovni a je k Rovné pěveckým partnerem. První část druhého dějství zachránil následující, poměrně povedený, duet Violetty a Alfreda. Také závěrečný duet Alfreda a Gergmonta byl víceméně takový, jaký má být a oba zněli jako operní zpěváci, kteří ví, co zpívají.

Po proměně v druhé části druhého jednání následovala taneční scéna – Noi siamo zingarelle. Pasáž působí kratším dojmem, než jsem očekával, ale možná jsem se jenom moc zadíval na tanečnice, které – mimochodem – tančí zcela oblečeny. 

Zásadní ánsámbl Che volete? Questa donna conoscete?, ve které Alfredo hrubě urazí Violettu působil neskutečně slabě. Snaha zpěváků byla očividná, ale celé to působilo nijace. Stejně tak následující Di sprezzo degno nemělo žádnou sílu.

Celý začátek třetího jednání byl v režii Rovné. Výkon byl fantastický, a árie Addio, del passato byla dechberoucí s expresivním projevem na smrt nemocné ženy. Duet Alfreda a Violetty Parigi, o cara považuji za pěkný a je tím lepším z představení, co Mastro předvedl. Závěru opery opět dominovala Rovná a její dramatický zpěv i výraz zničené umírající ženy ostatní naprosto zastínil. Violetta umírá a s jejím smrtelným pádem představení končí.

Z produkce mám velmi rozpačitý dojem – a přesto jsem doslova nadšený. Obecenstvo – včetně mě – ocenilo Rovnou, která předvedla fantastický výkon od začátku do konce, potleskem ve stoje. Výkon zbytku – ať už jde o sbor, zbylé sólisty i orchestr bych celkově nenazval ani průměrným. A přesto, jsem nadšený, velice nadšený.

Proč tak rozporuplné dojmy? Cesta domů mi trvala dvě hodiny, a měl jsem dost času přemýšlet o tom, co jsem viděl, a nakonec to je vlastně docela jednoduché.

Problém byl v samotném hlavním triu – prostě a jednoduše k sobě neseděli. Z mého pohledu mezi účinkujícími neexistovala naprosto žádná chemie, tři cizí lidé se náhodou sešli na jednom místě a něco zpívali. Podobný ne-pocit jsem z pěvců v žádném představení nikdy neměl a viděl jsem jich mnoho. Mohu to jistě do určité míry přičítat nějaké osobní antipatii, nicméně vidím zde i zcela objektivní důvod, proč toto obsazení nefungovalo a ani nefungovat nemohlo. Důvodem je příchod jednotlivých postav na scénu a první dojem jaký zanechali. Violetta/Rovná od začátku dominuje scéně, jak zpěvem, tak i skvělým hereckým výrazem, kterým zpěv doplňuje a vytváří uvěřitelný, živý a v průběhu představení často jímavý dojem. Naopak dojem, který zanechali mužští protagonisté je naprosto tragický. Alfredo/Mastro v Brindisi prakticky zanikl. V libretu árie Ah, Fors‘è lui zpívá Violetta Abbandonata in questo, Popoloso deserto, Che appellano Parigi… volně přeloženo: já opuštěná v této lidnaté poušti zvané Paříž… Muže, který přišel na pódium by si Violetta, královna pařížské společenské smetánky, určitě ani nevšimla – a to ani v poušti, a už vůbec ne v Paříži. Stejný problém je i s příchodem Germonta/Cansiniho. To nebyl žádný sebevědomý muž s vysokým postavením (jsme v polovině 19. století), který přišel všem (a především Violettě) vnutit svoji vůli. Tento muž by se bál jenom vkročit na Violettin pozemek, natož aby po ní něco požadoval. Slabý a až submisivní příchod a projev hlavních mužských účinkujících způsobil, že tento milostný trojúhelník nejenže naprosto nefungoval, ale prakticky ani neexistoval – protože tu nebylo nic, z čeho by mohl vzniknout. V důsledku toho nepůsobil následující děj správně. Příkladem jej již zmíněné Che volete? Questa donna conoscete?, které selhalo, protože mezi postavami nebylo nic, co by scéně dodalo nějakou uvěřitelnost, hloubku a sílu.

Nedokonalosti inscenace – a že jich bylo – naprosto a vrchovatě vyplnila Veronika Rovná. Sopranistka s krásným, přirozeným, lehkým, a přesto silným hlasem, ale i fantastickým hereckým projevem, naprosto zastínila všechny přítomné a prakticky si vyprázdněné představení ukradla pro svoji fantastickou Violettinu one-woman show. 

Představení, na které budu dlouho vzpomínat.

Brava!

Giuseppe Verdi: La traviata
15. prosinec 2023, 19:00 hodin
Státní opera, Praha

Účinkující:
Olga Jelínková Violetta Valéry
Matteo Lippi Alfredo Germont
Daniel Luis de Vicente Giorgio Germont

Vincenzo Milletarì dirigent

Giuseppe Verdi: La traviata
12. ledna 2024, 19:00 hodin
Janáčkova opera, Mahenovo divadlo, Brno

Účinkující:
Veronika Rovná Violetta Valéry
Luciano Mastro Alfredo Germont
Luis Cansino Giorgio Germont

Pavel Šnajdr dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments