Varhaník Pavel Svoboda získal v prestižní bachovské soutěži v Lipsku druhou cenu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V posledních lipských ročnících varhaníci obvykle soutěží ve čtyřech kolech, z nichž každé se odehrává na jiném nástroji. Letošní maraton byl zahájen na varhanách belgického varhanáře Patricka Collona, umístěných v komorním sále lipské Vysoké hudební školy Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jsou proslulé svojí senzibilní mechanickou trakturou, která nesnese sebemenší nervozitu hráče ani byť jen mírně necitlivé zacházení s každou klávesou, o pedálu ani nemluvě. Sítem nástrah smělo projít pouze dvanáct šťastlivců. Podařilo se to čtyřem Japoncům, dvěma Němcům a dvěma Rusům, po jednom prošli varhaníci z USA, Francie, Jižní Koreje a České republiky. V této souvislosti se ale sluší podotknout, že u varhaníků z Dálného východu se vesměs jedná o zkušené hráče, kteří dlouholetou přípravu ke svým mistrovským výkonům dokončují často na vysokých školách v západní Evropě, většinou právě v Německu.

Ve druhém vyřazovacím kole varhaníky čekalo soutěžení na barokních varhanách slovutného saského mistra Gottfrieda Silbermanna, jehož nástroje jsou po zásluze považovány za jedny z nejlepších vůbec, a to poblíž Lipska v malém městečku jménem Rötha. Velkým úskalím zde byla například bohatá akustika kostela, která způsobuje, že varhaníci se ze svého místa na lavičce u hracího stolu vestavěného do postamentu varhanní skříně jen velmi obtížně orientují ve zvuku nástroje tak, jak jej slyší posluchači dole v kostele a porota, která v tomto případě naslouchala až vepředu v presbytáři. Úspěch hráče je podmíněn bohatými zkušenostmi, které nelze získávat jen na cvičných nástrojích hudebních škol, podmínkou je pravidelný styk s nejrůznějšími historickými nástroji různých stylů a teritorií. Po “Silbermannkách” už zůstalo v soutěži pouze šest semifinalistů, kteří měli projít zkouškou ohněm. Postoupili po jednom účastníci z České republiky, Japonska, Jižní Koreje, Německa, Ruska a USA.

Pohled do lodi kostela sv. Tomáše v Lipsku. Vlevo na hlavním kůru romantické varhany firmy Sauer a vpravo na postranním kůru novodobé varhany firmy Woehl určené pro interpretaci Bachovy hudby (foto Jaroslav Tůma)
Pohled do lodi kostela sv. Tomáše v Lipsku. Vlevo na hlavním kůru romantické varhany firmy Sauer a vpravo na postranním kůru novodobé varhany firmy Woehl, určené pro interpretaci Bachovy hudby (foto autor)

Za zkoušku ohněm pokládali všichni předposlední kolo, kdy byl na pořadu výběr skladeb Girolama Frescobaldiho a Jana Pieterszoona Sweelincka, nechyběl opět ani Johann Sebastian Bach, ovšem v nevšední verzi. Jeho notový text si musel totiž každý do určité míry transkribovat, jelikož podle daných not zahrát soutěžní skladbu na renesančních varhanách, nalézajících se ve vesničce Pomssen a postavených v roce 1671, prostě nelze. Kromě chybějících kláves a pedálů, což znamená nikoli špatný stav nástroje, ale jeho originální a nezaměnitelnou přednost, se všichni potýkali i s velmi ohraničeným výběrem rejstříků (také přednost) a na každého čekaly i nástrahy v podobě takzvané krátké spodní oktávy, kdy při stisku některých kláves zazní docela jiné tóny, než byste čekali, a také zvláštnosti atypických mensur klaviatury i pedálu.

O finále jste četli už na začátku tohoto povídání. Zbývá dodat, že tentokrát měli kandidáti k dispozici naopak velký čtyřmanuálový nástroj současné německé varhanářské firmy Woehl, který nicméně úspěšně simuluje situaci, jakou dobře znali barokní varhaníci.

Bachovské varhany firmy Woehl v kostele sv. Tomáše v Lipsku. Pavel Svoboda v bílé košili mezi dvěma registrantkami v černém (foto Jaroslav Tůma)
Bachovské varhany firmy Woehl v kostele sv. Tomáše v Lipsku. Pavel Svoboda v bílé košili mezi dvěma registrantkami v černém (foto autor)

Nástroj nemá žádné moderní elektronické pomůcky v podobě setzerových paměťových kombinací, žádné dispeje, je čistě mechanický, ale o to přesnější a poctivější. Že už jen příprava registrací je proto velmi náročná, je nabíledni. Cílem samozřejmě bylo, získat pro svatotomášský kostel špičkový nástroj vhodný pro interpretaci Bachových skladeb. Jestli nám v Praze, která je tak bohatá na cenné varhany, něco opravdu chybí, pak tedy varhany na interpretaci Bachovy hudby. Už mnoho let nabízím podobnou myšlenku a podobně jasný koncept všude tam, kde se chystají stavět nové varhany. Třeba v Břevnově, v evangelickém kostele U Salvátora, nyní aktuálně v Betlémské kapli, kterou využívá jakožto svoji aulu na promoce České vysoké učení technické. V Břevnově i U Salvátora to dopadlo jinak, “Betlémka” je “ve vývoji”, takže uvidíme. Platí, že stačí vyjet kousek za hranice a nechat se vhodně inspirovat. Nářky některých kolegů, že takto přísně pojatý nástroj omezuje repertoárové možnosti, v mých očích neobstojí. Už jen to, že ve finále Bachovy soutěže hráli finalisté na “bachovské” varhany s velkým úspěchem i hudbu Maxe Regera, je důkazem, jak frapatně se lze mýlit….

Bylo by efektní psát na tomto místě o dnešním mimořádném úspěchu jako o úspěchu české varhanní školy, ale domnívám se, že vrcholně spravedlivé je zdůraznit především zásluhu Pavla Svobody, nadaného a zároveň nesmírně zodpovědného a pilného jedince. Protože je velkou otázkou, zda lze o nějaké specifické české varhanní škole vůbec uvažovat. Možná bych při této příležitosti zmínil, že ani občasné úvahy na téma údajné specifické slovanské hudebnosti a zpěvnosti, jaké můžeme slýchávat třeba při vyhlašování výsledků našich hudebních soutěží, se nezakládají na objektivních zjištěních. Pokud slýchávám hrát zrovna kupříkladu Němce, Japonce či Američany či sleduji-li vyučování pedagogů z těchto zemí, často se mi zdá, že našinec hrává leckdy daleko pochodověji a výrazově méně košatě než jiní. Což nám dlouhodobě zastírají zejména naše zakořeněné předsudky, třeba právě o hudebnosti jiných národů. Přál bych si, abychom každý výrazný úspěch zejména našich mladých interpretů dokázali vnímat i v tomto kontextu a především abychom dokázali přemýšlet o všech souvislostech, které podobné úspěchy podmiňují, a oceňovat právě to, co ocenění a respekt zaslouží. V dnešním globalizovaném světě nepřichází v úvahu lokální protekcionismus. Ve svéře umění navíc vždycky platí, že pro jakoukoli kariéru, tedy i uměleckou, potřebuje jedinec ke své nikoli jednoduché a zároveň nutně soustavné práci nejen nadání a inteligenci, ale i dobré vnější podmínky a v neposlední řadě jistě i trochu toho štěstí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat