Varhany v piaristickém kostele v Litomyšli ještě nehrají

„Na historické nástroje můžeme sice pohlížet jako na nedokonalé pokusy starých varhanářů, které jsou dnes v mnoha ohledech překonané, ale také si musíme uvědomit, že jsou výpovědí o době, kterou my už nepamatujeme…” praví Vít Kadeřábek v rozhovoru pro městský zpravodaj Lilie.

Větu, která posloužila jako podtitul mého dnešního textu, najdete v rozhovoru s varhanářem Vítem Kadeřábkem z firmy Organa sídlící v Kutné Hoře. Je jedním z absurdních výroků obsažených v článku nazvaném Přelaďování varhan bude pokračovat, až počasí dovolí, který zájemce najde ve zpravodaji města Litomyšle jménem Lilie a který je podepsán tiskovou mluvčí města Janou Bisovou. Je to výživné „počteníčko“. Kdo by si snad býval myslel, že se u nás situace okolo restaurování varhan postupně lepší, dostává zde studenou sprchu.

Cituji ze zmíněného článku – Vít Kadeřábek, varhanář:

Jsem rád, že se nástroji podařilo vrátit podobu, kterou mu vtiskl jeho tvůrce. Na historické nástroje můžeme sice pohlížet jako na nedokonalé pokusy starých varhanářů, které jsou dnes v mnoha ohledech překonané, ale také si musíme uvědomit, že jsou výpovědí o době, kterou my už nepamatujeme. Výpovědí o tehdejším způsobu uvažování, práce, vkusu a potřebách. O lidech, bez nichž bychom dnes nebyli tam, kde jsme.

K tomu si dovolím komentář: Kdeže to tedy jsme? Pohlížet na staré varhany jako na nedokonalé pokusy našich předků? Jak může něco podobného vypustit z úst varhanář, který měl za úkol zrestaurovat vzácný barokní nástroj? Copak by někoho napadlo hodnotit Bachovu, Beethovenovu nebo Smetanovu hudbu jako nedokonalé kompoziční pokusy lidí, kteří byli nějak omezení a svojí snahou pouze umožnili nám dokonalejším, abychom dnes komponovali lépe? Každému soudnému člověku je přece jasné, že naopak naše současnost zpravidla nezvládá vytvářet hodnoty stejně kvalitní, jako vytvořili umělci v dobách dřívějších. Přesně toto vědí současní vynikající varhanáři, kteří se snaží mistrovská díla svých předchůdců poznat, někdy se snaží je co nejvěrněji kopírovat, jindy se jimi alespoň dílčím způsobem inspirují. Ideálními příležitostmi jsou jim k tomu právě zakázky na restaurování. Víme, že po skončení prací jsou většinou nadšeni, jaké úžasné postupy a technická řešení v rozebraných varhanách objevili.

Dále opět pan Kadeřábek:

V této souvislosti mi dovolte připomenout slova jiného kutnohorského varhanáře, Jana Tučka, který jako pokračovatel tradice tohoto řemesla postavil desítky nástrojů a coby stařičký pán k nám občas chodil do dílny. Říkával: “V Kutné Hoře se staví varhany již stovky let. A jsou jiné, zvláště svou měkkou slovanskou intonací. Ne každému se to líbí, ale tady se vždy dbalo na jemnost a vyváženost zvuku nástroje. Uječené, drsné varhany ať si staví Němci. Vy si svou jemnou slovanskou intonaci nenechte brát.”

Také si dovolím zavzpomínat. Pana Jana Tučka jsem jako dospívající kluk osobně poznal. Něco podobného jsem od něj nikdy neslyšel, naopak si jej pamatuji jako milého a snaživého pracanta, který ještě v důchodovém věku jezdil po Čechách a opravoval varhany. Před válkou vlastnil továrnu na varhany v Kutné Hoře, jednu ze dvou, které tam působily. Tu mu pak sebrali, ale nechali jej snad jinak na pokoji. O tom poválečném období přede mnou nikdy nemluvil a mě nenapadlo se ho na takové věci ptát. Několikrát jsem se mu snažil být pomocníkem a lezl jsem do varhan v Čáslavi i v Praze, abych podle jeho pokynů zkusil v útrobách třeba pootočit regulačním šroubem nebo provést něco podobného, co by odstranilo závadu…

Výše uvedený výrok bych panu Tučkovi nerad připisoval, protože má několik závad. Je paušalizující vůči Němcům. Úroveň varhanářství v Německu ovšemže byla a je vynikající. Najdeme tam varhany různých typů a stylových zaměření. Rozmanitost nástrojů je ohromující, jak u historických, tak u současných. Každý z mých kolegů koncertujících varhaníků ví dobře, co mám na mysli. Rádi do Německa jezdíme. Ve srovnání s leckdy hororovými situacemi, jaké nás potkávají doma, si tam „užíváme“. Většinou nás čekají nástroje krásné, technicky bez závad, vždy naladěné.

Řeči o slovanské intonaci jsou vlastně směšné. To, co má pan Kadeřábek pravděpodobně na mysli, je způsob intonování, který je hodně pozdním reziduem ceciliánské reformy. Ta varhanní zvuk záměrně degradovala, aby varhany při liturgii nerušily. Nástroje jí ovlivněné ovšem nevyhoví skladbám žádného stylového období, pochopitelně s výjimkou liturgických ceciliánských kreací. Máme jich u nás bohužel požehnaně. Myslím varhan tohoto typu, po oné hudbě už totiž vidu ani slechu není. Stojí u nás také hodně nástrojů opačného ražení, které byly stavěny jak na běžícím pásu a které měly intonaci spíše zvukově hrubou.

Když tak o tom uvažuji, má pan Kadeřábek pravdu v tom, že se v určitém období v Kutné Hoře stavěly varhany méně hrubě intonované než v Krnově. Možná měl něco takového na mysli pan Tuček. Pokud vůbec výrok v této podobě vyřkl. Mohl nanejvýš srovnávat své varhany s krnovskými, kde do druhé světové války pracovali výlučně Němci. Krnovské varhany z let těsně před válkou mají jistě trochu hrubší intonaci než například tamní nástroje z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ovšem po znárodnění byl úprk varhanářství ze slávy ještě daleko razantnější a týkal se všech.

V závěru pan Kadeřábek doufá:

To, že se nástroj vrátil do podoby, v níž ho slýchali naši dědové, je malý zázrak, a tak buďme rádi, že se v Litomyšli našli lidé, kteří nelitovali času, peněz a úsilí na jejich záchranu. A doufejme, že tak, jak tyto varhany slýchali naši dědové, uslyší je jednou i naše děti.

Přiznám se, že jsem o poznání skeptičtější. Do podoby, v níž je slýchávali naši dědové, se varhany dle mého soudu nevrátí. V rámci výběrového řízení získala zakázku na restaurování varhan firma Organa, která zatím ve své historii nepředvedla jedinou úspěšnou práci daného charakteru. K zakázce v Litomyšli přišla opět díky nejnižší nabídnuté ceně ve výběrovém řízení. Příslušná komise zřejmě nebyla ochotna tuto firmu vyřadit z důvodu nedostatečně prokázaných kvalifikačních předpokladů. A to pravděpodobně kvůli obavám, že by se Organa bránila soudní cestou a potopila tak nastalými prodlevami celou náročnou akci zvanou Revitalizace zámeckého návrší. Firma bohužel dosud nikdy ve své historii nevyhověla u srovnatelných zakázek v požadovaných parametrech ani památkovému dohledu (míněno v rovině odborně posudkové – nikoli schvalovací a razítkovací), ani varhaníkům zvyklým a schopným hrát na příslušný typ nástrojů (samozřejmě, že my varhaníci musíme zahrát často i na nástroje, se kterými nejsme spokojeni). Odborníci navíc vědí, že nabídnutá cena byla od začátku nerealistická. V těchto případech se firmy vždy snaží dorovnat své ztráty dodatečným navýšením cen za tak zvané vícepráce…

Další citace z článku uveřejněného v litomyšlském zpravodaji:

Specializovaná firma začala na sklonku minulého roku přelaďovat unikátní varhany v kostele Nalezení sv. Kříže v Litomyšli. Město totiž zadalo provedení prvního z celkových tří plánovaných přeladění. Důvodem je nejen reakce varhan na stavebně technické podmínky v nově zrekonstruovaném objektu, ale také změny v akustických parametrech chrámové lodi po realizaci výtvarných děl Václava Ciglera a instalaci expozice diecézního muzea na emporách. První varhanní koncert by se mohl uskutečnit v druhé polovině letošního roku.

Další můj komentář: První varhanní koncert byl plánován už v rámci festivalu Smetanova Litomyšl 2015. Zpoždění je tedy zatím nejméně patnáct měsíců. A nikdo není patrně schopen garantovat, že nebude ještě větší…

Opět vyňato z litomyšlského zpravodaje:

Varhany postavené osmnáctiletým kutnohorským varhanářem Janem Josefy Horákem, který pracoval jako dílen vedoucí u svého tehdy již slepého strýce v letech 1821 až 1822 mají přes 1 600 píšťal. Ty největší měří přes 4 metry, nejmenší pak asi centimetr. Přeladit takový nástroj proto zabere čas. „Nástroj byl připravený, ale díky postupnému doplňování interiéru kostela se změnily zvukové podmínky. Varhany je tedy třeba přeladit, což je již částečně hotové,“ uvedl Vít Kadeřábek, jednatel kutnohorské firmy Organa, která nástroj nejen restaurovala, ale nyní i přelaďuje. „Dalším důvodem k přeladění byla očekávaná reakce nástroje na vysychání interiéru po stavebních pracích. Varhany se obvykle do zrekonstruovaných objektů vrací až po určité době, která je nezbytná pro stabilizaci mikroklimatu stavby. Podmínky dotačního titulu ale vyžadovaly návrat varhan do kostela ve stanoveném termínu,“ upřesnil vedoucí Oddělení rozvoje MÚ Litomyšl Antonín Dokoupil. Varhanáře ale při prvním přelaďování na konci minulého roku zastavila klesající teplota v chrámu, a tak se do něj vrátí až v době, kdy to počasí dovolí. „Přeladění nikdy není hotové během pár dnů. Je to složitá a zdlouhavá práce,“ reagoval varhanář z Organy Antonín Kadeřábek.

Můj komentář: Varhanář, který postavil doličné varhany, se jmenoval Jan Jozefy a narodil se roku 1776. Pan Kadeřábek si ho plete s jeho synem. Dále bych podotkl, že nejmenší píšťaly určitě neměří jeden centimetr, ale nejméně centimetrů několik. Jinak platí, že podmínky dotačního titulu je samozřejmě nutné splnit. Ale bylo by jistě vhodné naléhat na jejich změnu tehdy, pokud jsou nesmyslné. Opravdu by měla být nejdříve hotova hrubá stavba, pak teprve by se měly postavit na kůr varhany. Na druhé straně je nastalá situace obvyklou, něco podobného jsme zažili na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Zdi vysychaly půl roku, po stejnou dobu bylo třeba odstraňovat drobné závady. Ke cti německé firmě Eule slouží, že závady průběžně odstraňovala v rámci záruky, a to bez výmluv.

V Litomyšli se mi v daných souvislostech tvrzení o nutných třech naplánovaných přeladěních jeví naprosto zavádějícím. Každé varhany potřebují po své rekonstrukci či restaurování pouze jedno jediné ladění, byť může být rozložené v čase. Ano, jistě i v závislosti na podmínkách povětrnostních. Je-li provedeno odborně a pečlivě, pak vydrží i několik desetiletí bez dalších zásahů (to neplatí pro takzvané rejstříky jazykové, které vyžadují pravidelné ladění, těch je ale zanedbatelná menšina). Dovoluji si zejména zdůraznit, že teplota a vlhkost se přece průběžně mění v každém interiéru, kostely všeobecně mají oproti sálům tu výhodu, že změny vlhkosti a teploty jsou pozvolnější.

Zmínka o instalaci výstavy jakožto důvodu pro odložení ladění je přímo trapná. Každý jednotlivý instalovaný panel sice může akustiku trochu ovlivnit, v tomto konkrétním případě ale spíše k lepšímu. Pro minulý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl jsem připravil premiéru hudebně tanečního představení Vyvolený na téma knihy Thomase Manna. Premiéra se konala ve zdejším kostele, proto mohu na základě své interpretační zkušenosti o jeho akustice potvrdit, že je pro varhany skvělá. Hrál jsem sice dole před oltářem, zato na různé klávesové nástroje včetně varhanního positivu a v kombinaci s cimbálem, zobcovými flétnami, Panovou flétnou a plejádou nástrojů bicích…

On se ale záludný „čertík“ skrývá už v samotném názvu článku Přelaďování varhan bude pokračovat, až počasí dovolí. Je známo, že přelaďování varhan je něco jiného než přelaďování houslí nebo klavíru. Ve skutečnosti znamená změnu výšky ladění nebo změnu temperatury (vzájemného poměru jednotlivých půltónů). Titulek článku tedy nejspíše napovídá, že buď varhany dosud nebyly vůbec dokončeny a že celá záležitost s přelaďováním je pouze mlžením, nebo, což by bylo ještě horší, že varhany nějak dokončeny byly, to by muselo znamenat včetně naladění, ale nyní se opět celé znovu předělávají. Tedy opět se „mordují“ vzácné historické píšťaly krátce po dokončeném restaurování. O pouhé a běžné doladění varhan zkrátka nemůže jít, neboť to nikdy není důvodem k odložení kolaudačního koncertu…

Závěrem se ještě musím krátce vrátit ke zvukové složce varhan z Kutné Hory. Je známo, že odtud pochází řada vynikajících nástrojů. Například Jan Jozefy dodal varhany pro Litomyšl, Pavel František Horák pro postranní kůr kostela sv. Jakuba v Kutné Hoře. Intonace ale byla samozřejmě jiná než u dnešních nástrojů a také jiná než v době varhanáře Jana Tučka či jeho kutnohorského konkurenta Josefa Mölzera, který postavil například nástroj pro katedrálu sv. Víta v Praze. Jozefy či Horák stavěli nástroje v barokním duchu, se stříbřitými mixturami a jasným zvukem jednotlivých rejstříků. Z Tučkových a Mölzerových varhan si můžeme vychutnávat zase třeba krásně výrazné smykavé rejstříky. Například gamby a některé principály jsou výborné. Kontinuita mezi styly však zde téměř neexistuje, to je chiméra. A o poválečné epizodě varhanářství u nás jsem se už zmínil výše. Opět se o kontinuitě nedá vůbec mluvit.

Po roce 1989 jsme doufali, že se situace vrátí do normálu. Někteří varhanáři ale s neutuchající vervou raději investují peníze do právního poradenství, snaží se proplouvat výběrovými řízeními shánějíce zakázky všude možně za každou cenu, místo aby si přiznali, že zaspali dobu, a snažili se nějak vzdělávat. O skutečném restaurování nevědí dnes ve firmě Organa v Kutné Hoře opravdu vůbec nic. Znovu konstatuji, že žádný nástroj, který k dnešnímu dni restaurovali, nesplňuje většinu ze standardně požadovaných parametrů. Nemusím být jasnovidným, abych dokázal předvídat výsledek „restaurování“ vzácných varhan v Litomyšli. Jsem hluboce rozčarován.