Variace na Čajkovského téma. K 180. výročí narození ruského skladatele

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Opery
Z deseti, resp. jedenácti Čajkovského oper se do světového repertoáru trvale zapsaly jen Evžen Oněgin a Piková dáma. Čajkovskij je autorem těchto oper: Undina (libreto V. A. Sologub podle Šukovského, 1869, koncertní provedení částí Moskva, 1870, partitura zničena); Vojevoda (Čajkovskij podle A. N. Ostrovského, Moskva, 1869, později částečně zničeno); Opričnik (Čajkovskij podle I. I. Lašečnikova, Petrohrad, 1874); Kovář Vakula (J. P. Polonskij podle N. V. Gogola, Petrohrad, 1876) – přepracováno na Střevíčky (Moskva, 1887); Evžen Oněgin (K. S. Šilovskij podle A. S. Puškina, Moskva, 1879); Panna orleánská (Čajkovskij podle Friedricha Schillera, Petrohrad, 1881, nové znění 1882); Mazepa (V. P. Burenin a Čajkovskij podle A. S. Puškina, Moskva, 1884); Čarodějka (I. V. Špašinskij, Petrohrad, 1887); Piková dáma (Modest Čajkovskij podle A. S. Puškina, Petrohrad, 1890); Jolanta (Modest Čajkovskij podle H. Hertze, Petrohrad, 1892).

„Lyrickými scénami“ Evžena Oněgina „proniká Čajkovského vřelá melodika, zvýrazněná bohatstvím harmonie a instrumentace“. Piková dáma je „výsostně dramatická záležitost. […] Romanticky vyhrocený příběh s tajemnou postavou hraběnky vyjádřil libretista sledem kontrastně odlišných obrazů. Čajkovskij vystihl charaktery jednotlivých postav na dobovém pozadí.“Jolantě: „Nevšední motiv nevidomé dívky, královské dcery, jež neví, že je na světě něco jiného než její představy, vyvolal u skladatele jímavé tóny lyrické něhy. Zpěvní party i orchestr hýří novými barvami.“ (všechny citáty z knihy Jana Trojana: Dějiny opery)

Balety
Labutí jezero (Moskva, 1876), Spící krasavice (u nás též jako Šípková Růženka, Petrohrad, 1890), Louskáček (Petrohrad, 1892). „Čajkovskij náleží k největším mistrům světové baletní tvorby. Třemi slavnými balety vytvořil nejúspěšnější díla svého druhu, která stále žijí na jevišti i v podobě orchestrálních suit. Čajkovského celovečerní balety […] vynikají nevyčerpatelnou invencí a poezií, jednotlivá čísla jsou populární i v nesčetných úpravách.“ (Jan Trojan: Dějiny opery)

Klavírní koncert b moll
Málokterý začátek nějaké skladby je tak známý a populární jako právě úvod Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll, op. 23. „Čajkovskij ho napsal pro Nikolaje Rubinštejna, bratra klavíristy a skladatele Antona Rubinštejna. Nikolaj, sám skvělý klavírista, stál v 60. a 70. letech 19. století v čele Moskevské konzervatoře a rozpoznal talent Čajkovského, kterého na konci 60. let povolal na svůj ústav jako profesora a vyzval ho, aby složil skutečně „ruský“ klavírní koncert; slíbil, že ho pak provede. Když mu ale Čajkovskij později přinesl hotové dílo, Rubinštejnovi se nelíbilo. Pětatřicetiletý skladatel odešel rozezlen; byl si dobře vědom hodnot své kompozice a udělal v ní jen malé změny. S novou dedikací koncert poslal slavnému německému klavíristovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který později (25. října 1875) uvedl dílo v premiéře na svém americkém turné v Bostonu, a to s triumfálním úspěchem u publika i u kritiky. Rubinštejn později svůj omyl uznal a dílo pak mnohokrát sám úspěšně provedl.“ (Milan Valden: Sto slavných děl klasické hudby) „Výjimečné zvukovosti dosáhl Čajkovskij v tomto díle tím, že ve stylizaci sólového partu využil všech jeho dynamických možností, takže mohl postavit klavír do soutěže s barvitým a hutným orchestrem, aniž by si sólista nebo orchestr musil klást sebemenší omezení. Naopak, obě složky vystupují jako rovnocenní činitelé a výsledkem je dílo opravdu symfonického ražení.“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba)

Houslový koncert
Jediný Čajkovského Houslový koncert D dur, op. 35 je jedním z hlavních sloupů světového houslového repertoáru a svou oblibou se řadí vedle houslových koncertů Beethovena, Brahmse, Mendelssohna, Dvořáka, Brucha či Sibelia. Koncert byl dokončen v roce 1878 a skladatel ho chtěl původně věnovat ruskému houslistovi Leopoldu Auerovi, ale ten ho odmítl uvést v Petrohradu s tím, že je příliš těžký a dva roky jeho provedení oddaloval doufaje, že v partituře dojde „k několika zásahům, aby lépe odpovídala charakteru houslí“. Koncert tak byl poprvé proveden až 22. listopadu 1881 ve Vídni a sólistou byl ruský virtuos Adolf Brodskij. „Za svou zaslouženou popularitu vděčí Čajkovského houslový koncert skutečnosti, že se v něm pojí mimořádný melodický půvab s virtuózní nástrojovou technikou a že v něm znamenitě instrumentovaný orchestrální part tvoří důstojný protějšek sólovému nástroji.“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba)

Patetická symfonie
„Nikdy jsem nenapsal a nenapíšu nic lepšího, než je tato symfonie… Vložil jsem do ní celou svou duši,“ řekl Čajkovskij o své Šesté symfonii, kterou v premiéře uvedl v Petrohradě 28. října 1893; devět dní poté zemřel. Přídomek „Patetická“ není původní, sám Čajkovskij chtěl dílo nazvat „Programní symfonie“; název „Patetická“ dal symfonii jeho bratr Modest.

Adagio lamentoso
Proti běžným zvyklostem své doby končí Šestá symfonie pomalou větou Adagio lamentoso – Andante. Je to „nářek nad zmařeným životem hrdiny, bezbřehý žal, který po první vlně úvodní části vyústí do tklivého zpěvu smyčců […]. Ale jako by boj nebyl ještě rozhodnut, stupňuje se tento zpěv až k zoufalému výkřiku a po něm následují pauzami přerývané vzlyky. Z nich vyrůstá poslední mohutná gradace a temný úder tamtamu ohlašuje naplnění neúprosného osudu. Tiché akordy pozounů připravují svým slavnostně tragickým zvukem krátký dovětek, jímž se skladatel, jako by tušil svou blízkou smrt, rozloučil s pozemským životem.“ (Mirko Očadlík: Svět orchestru – Světová hudba)

Homosexualita a smrt
O Čajkovského smrti se napsalo už tolik a je to tak problematické téma – stejně jako jeho homosexualita a vztahy s muži –, že se mu raději vyhneme a čtenáře odkážeme k jiné literatuře či na internet, kde lze dohledat řadu informací…

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments