Vasilij Sinajskij: Česko je v hudebním světě velkou zemí

Maestro, je nám ctí, že s vámi můžeme hovořit, a děkujeme, že jste velkoryse přijal naši žádost o rozhovor. Do Ostravy jste jako šéfdirigent přišel v těžkých dobách první covidové pandemie. Jak vzpomínáte na svůj inaugurační koncert v roce 2020, na němž zaznělo mimo jiné Stravinského Svěcení jara?
Na tento koncert mám skvělé vzpomínky. Byl to můj první koncert na pozici šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava a zároveň poslední koncert před covidem. Stravinského hudba je taková encyklopedie orchestru. Svěcení jara je skladba, která má celosvětové renomé, ale zároveň je extrémně náročná na provedení. Je to dílo plné zvláštních rytmických prvků, ale také plné barev. Pro mě bylo důležité poznat, co s tím orchestr dokáže udělat. Jak si vzpomínáte, hráli jsme také Richarda Strausse (Tanec sedmi závojů ze Salome a Čtyři poslední písně s Kateřinou Kněžíkovou). Chtěl jsem poznat, jak orchestr interpretuje romantickou hudbu, a to jak hudbu klasicko-romantickou, tak Straussův styl a v kontrastu s tím styl Stravinského. Tato moje myšlenka byla na pozadí koncertu a musím říct, že jsem si z něj odnesl velmi pozitivní pocity. Hra orchestru je velmi dobrá a plná nadšení.

Jaké jsou specifické kvality Janáčkovy filharmonie Ostrava?
Je to orchestr, který dokáže rychle přečíst partituru, což velmi oceňuji. Jsou schopni si skvěle poradit s tak složitými díly jako je Stravinského Svěcení jara nebo První houslový koncert od Bohuslava Martinů. V orchestru jsou navíc velmi zajímaví sólisté. A v neposlední řadě mi dělá velkou radost, jak skvělé dva koncertní mistry orchestr má, což je opravdu výjimečná situace.

Ostrava je po kulturní a historické stránce unikátním místem, jehož důležitost jako kulturního centra ještě vzroste s výstavbou nového koncertní sálu. Těšíte se, až se tento projekt stane skutečností?
Jako hudebník cítím radost a hrdost na to, že české úřady zainvestovaly tolik peněz na výstavbu tak vynikajícího koncertního sálu. Vysoce oceňuji projekt a jeho technické řešení. Vypadá to výborně a bude to jedno z nejatraktivnějších center klasické hudby na světě. Významně navíc ovlivní tvář Ostravy.

Když se ponoříme trochu do minulosti: v začátcích své kariéry jste pracoval jako asistent fenomenálního Kirilla Kondrašina. Jak vás ovlivnil?
Byl jsem tehdy velmi mladý, ale můžu říct, že mé první šťastné dny s hudbou přišly už dřív, a to s Jevgenijem Mravinským v Leningradské filharmonii. Chodil jsem na jejich koncerty i na zkoušky. Nebylo jednoduché se dostat na zkoušky filharmonie, ale mně se to podařilo. Mravinskij reprezentoval leningradskou dirigentskou školu, zatímco Kondrašin byl vynikajícím pedagogem v Moskvě, kde se pěstoval odlišný styl dirigování. Měl jsem k němu velmi blízko, byl jsem tehdy velmi mladý a on mi byl nejen skvělým mentorem, ale taky ve mě měl hlubokou důvěru. Když byl například jednou na turné v zahraničí, nechal mě přebývat ve svém prostorném bytě, kde jsem byl sám s jeho sbírkou tisíců gramofonových desek. Mohl jsem si tam cokoli poslechnout, což pro mě byla fantastická zkušenost. V Sovětském svazu tehdy ty klasické nahrávky nebyly příliš dostupné. Nikdy nezapomenu například nahrávku Petrušky s Lorinem Maazelem – to byla kultura, o které jsme toho tehdy moc nevěděli. Také jsem u Kondrašina poslouchal Talichovu Mou vlast. To všechno měl ve své velké sbírce desek. Samozřejmě mi dal mnoho cenných rad, když jsem byl členem jeho štábu na zkouškách. Naučil mě, jak zkoušet s orchestrem a jak silnou a náročnou osobností dirigent musí být. A já jsem velmi náročný dirigent, ale to je prostě můj styl.

V letech 1976–1989 jste působil jako šéfdirigent Lotyšského národního symfonického orchestru, jehož jste nyní čestným dirigentem. Jaké bylo pro mladého dirigenta z Ruska přijet do Rigy? Jaká byla vaše první setkání s lotyšskou kulturou a hudbou?
Byl to můj první orchestr. Bylo mi tehdy 26 let a získal jsem zlatou medaili v Karajanově soutěži. Lotyšský národní symfonický orchestr mě proto pozval jako hostujícího dirigenta a následující rok jsem tam byl pozván už jako šéfdirigent. Byl to dobrý orchestr a velkou výhodou bylo, že vzhledem k tomu, že obě země (Lotyšská SSR a Ruská SSR) žily trochu odděleným životem, mohl jsem uvádět mnoho skladeb, které byly v Moskvě zcela zakázané, například Schnittke, Denisov, Gubajdulina. Všechna tato jména byla v Moskvě pod cenzurou, ale my jsme je v Rize mohli hrát. Vzpomínám si, že na koncertech byl přítomen Schnittke a také Edison Denisov, s nímž jsem se přátelil. To vše mi poskytlo cenné zkušenosti a vědomosti. Dále jsem se v Rize snažil podporovat lotyšské kulturní dění tím, že jsem propagoval hudbu domácích skladatelů. Například s Pēterisem Plakidisem, který byl jedním z nejlepších lotyšských skladatelů a také mým osobním přítelem, jsme dělali spoustu projektů. S Lotyšským národním symfonickým orchestrem jsem uváděl všechno, co bylo v té době v Lotyšsku složeno, a byl jsem tam poměrně dlouho. Dával jsem impulsy líným skladatelům (smích), vnucoval jim nápady, inspiroval jsem je k tomu, aby psali skladby, které s orchestrem provedeme. Mojí zásadou bylo hrát úplně všechno z nové lotyšské hudby. Dělali jsme tam skutečně velmi mnoho věcí.

V Rize, kde jsem v roce 2019 strávil půl roku v rámci studií, jsem měl příjemnou příležitost navštívit koncert Lotyšského národního symfonického orchestru se sborem Latvija, který jste dirigoval. Program mě opravdu zaujal: po lotyšském skladateli Plakidisovi následovala Tanějevova kantáta Jan z Damašku a po přestávce Don Quijote od Richarda Strausse. Jak vypadá proces plánování takových jedinečných koncertních programů?
No, program byl jen vhodnou kombinací. Tanějevova kantáta je velmi zajímavá, není příliš dlouhá. A Don Quijote Richarda Strausse je skvělá skladba a chtěl jsem ji provést se sólisty z orchestru (sólové party přednesli členové LNSO, violoncellistka Diana Ozoliņa a violista Arigo Štrāls). Byla to díky tomu opravdu výjimečná, svým způsobem edukativní příležitost. Snažil jsem se, aby koncert byl výjimečný, neobvyklý.

Máte za sebou bohatou a hvězdnou nahrávací kariéru u předních vydavatelství klasické hudby, jako je například Chandos. Váš cyklus Schmidtových symfonií u Naxosu je kritikou vysoce ceněn. Pro Chandos jste pak natočil mimo jiné balakirevovský nebo glierovský orchestrální cyklus s BBC Philharmonic. Jak vnímáte roli dirigenta při prosazování opomíjené hudby?
Natočil jsem mnoho skladeb pozdně-romantických evropských skladatelů, zejména těch německých, jako je Franz Schmidt nebo Franz Schreker. Od Schrekera jsme dělali Preludium k dramatu, což je vynikající skladba, na stejně vysoké úrovni jako jiná mistrovská díla z období začátku dvacátého století. Také jsme natáčeli Balakireva a Gliera, protože produkční tým Chandosu mě čas od času osloví s nabídkou nahrání ruské hudby. Ale nejde jen o tato relativně neznámá jména. Natáčel jsem také hudbu Ljadova, Rimského-Korsakova, Čajkovského, Skrjabina – tedy hudbu, která byla pro BBC Philharmonic z hlediska repertoáru nová a neobvyklá. Nahrál jsem s nimi asi padesát alb. Z novějších projektů bych zmínil novou nahrávku Rachmaninovových klavírních koncertů s Borisem Giltburgem a Bruselskou filharmonií, která je nyní ve fázi finalizování.

Co se týče ruské hudby, v poslední době se v západním klasicko-hudebním světě hojně diskutuje o tom, jak reagovat na ruskou invazi na Ukrajinu. Brzy po jejím začátku jste zveřejnil prohlášení, v němž jste odsoudil ruskou invazi do suverénního státu. V prohlášení jste krásně vyjádřil svou lásku k Ukrajině a k jejím lidem a poznamenal jste, cituji: „Cítím údiv a velkou hořkost, že nemohu vidět a slyšet názory našich předních hudebníků. Vždyť hudebníci, jako nikdo jiný, by měli být naladěni na atmosféru ve společnosti a reagovat na ni“. Změnila se nějak popisovaná situace v následujících měsících? Jak se s tím podle vás ruští hudebníci vypořádali?
Musím říct, že můj postoj se vůbec nezměnil. Vyjádřil jsem se tehdy pro JFO a mohu říci, že mé negativní dojmy z doby začátku války se bohužel opravdu naplnily. Z Ruska odešlo a stále odchází velmi mnoho mých kolegů dirigentů a hudebníků – myslím, že už tento fakt sám o sobě svědčí o probíhající situaci.

A nakonec otázka související s Vaším šéfdirigenstvím v Ostravě: co se vám líbí (anebo nelíbí) na české hudbě?
O tom bych mohl mluvit celé hodiny. Mohu bez obav prohlásit, že bez české hudby si nelze představit evropskou hudbu. Český styl, Smetana, Dvořák, Suk, Janáček a další, posunul vývoj evropské hudby kupředu. Víme, že Dvořák nejdřív kráčel v Brahmsových stopách, ale jeho Novosvětská, to je most do Ameriky. Vliv české hudby je všudypřítomný. Česko je v hudebním světě velkou zemí. Mám ji rád a jsem šťastný, že tu mohu být.

Děkuji vám za odpovědi, bylo mi ctí!