Velký operní boom. Sázku jsme vyhráli!

Renesance hudebního divadla

Na kulturu prý nejsou peníze? Omyl. Po celé Evropě se otevírají nová hudební divadla. Reprezentují hospodářský vzestup a sebevědomí regionů.
(Frankfurter Allgemeine Feuilleton – 6. 4. 2015 – Ralph Bollmann)Všechny dveře starého městského divadla jsou zatarasené, široko daleko není vidět žádného návštěvníka. Dokonce i bary v okolí jsou už zavřené. Přitom má za tři čtvrtě hodiny začít představení v „Opera di Firenze“, tak to stojí na vstupence. Konečně, po dlouhém hledání nacházím v postranní uličce otevřený hotel. Recepční hotelu hádanku rozluští. Opera se přestěhovala. Ve Florencii byla o několik ulic dál otevřena nová budova. Vy jste to nevěděl?

A skutečně. Jakmile přejdu okružní ulici s hustým provozem, zvedá se proti mně kolos. Pergola protíná téměř nekonečný prostor před budovou opery. Na konci se tyčí vysoká betonová fasáda. V obrovské budově musí člověk urazit dlouhé cesty do baru, na toaletu, do šatny. Pak následuje hlediště s úctyhodnými 1800 místy. Tohoto večera nezůstane prázdné ani jediné.

Dnes se něco podobného může při cestách po Evropě stát celkem často. Člověk se ani nenaděje a za rohem se otvírá nová opera. To neplatí jen pro jih. Švédské město Umeå, hlavní evropské město kultury minulého roku, si postavilo operní dům, stejně tak waleské hlavní město Cardiff daleko na západě nebo polský Białystok na vzdáleném východě Evropské unie.

Krize způsobila jen mírný propad
Od počátku tisíciletí bylo v Evropě otevřeno nejméně tucet reprezentativních operních domů. Připočteme-li výdaje na rekonstrukce, které jsou často stejně vysoké jako za novostavby, celková částka se ještě dramaticky zvýší. Přitom pomíjíme znovuotevření domů zasažených požárem jako v Benátkách, Barceloně nebo Bari. Rakouské hlavní spolkové město otevřelo s Divadlem na Vídeňce, které předtím využívalo po desetiletí jako muzikálovou scénu, dokonce třetí operní dům. Ve Vídni nabyli dojmu, že dnes přitahuje opera více diváků, je to ovšem také proto, že dostává vyšší dotace.Finanční a dluhová krize způsobila ve stálém růstu pouze mírný propad. Na mnoha místech se už znovu blýská na lepší časy. Dokonce v krizí zmítaném Portugalsku nabízí Národní opera znovu celoroční operní program. Jedině v operou zhýčkaném Německu se na jednotlivých místech hovoří o uzavření hudebních divadel a celková rekonstrukce Berlínské státní opery pokračuje jen velmi pomalu. Publikum ale neztrácí zájem. Německá divadla prodávají ročně kolem milionu vstupenek na hudební divadlo a koncerty. Jen v hlavní městě Berlíně je to kolem 700 tisíc vstupenek se stoupající tendencí.

Dekadentní umělecká forma pro krásné a bohaté
Operní žánr zažívá konjukturu, a to navzdory všem pesimistickým prognózám o úpadku kultury. Nic tak dobře nedokumentuje sebevědomí města, regionu nebo celé země jako přepychová budova opery. Operní dům posiluje lokální identitu, láká investory i turisty, dokládá příslušnost k západní civilizaci a vysoké kultuře, současně také dokazuje kulturní samostatnost. V neposlední řadě si takovou stavbou mohou politici a sponzoři postavit vlastní pomník. Dělal to tak už francouzský prezident François Mitterrand, když v roce 1989 otevřel pařížskou Opéra Bastille. Stejně tomu bylo s dánským rejdařem Arnoldem Mærsk Mc-Kinney Møllerem, který financoval, navzdory velkému odporu prosadil a v roce 2005 nakonec otevřel nový operní dům v Kodani.Kdo by si to byl pomyslel před několika desítkami let. Byly doby, kdy byla opera považována za vymírající žánr, za dekadentní uměleckou formu pro krásné a bohaté. V politicky neklidných sedmdesátých letech byla za nejvyšší formu umění považována činohra. Diváci putovali za Peterem Steinem do Berlína nebo za Clausem Peymannem do Stuttgartu, Bochumi nebo Berlína. Dnes se všude diskutuje o krizi činohry, zatímco hudební divadlo se těší přízni publika.

Mnohé nasvědčuje tomu, že právě vysoké výdaje spojené s operou tento rozmach podněcují. Čím jiným by se mohlo město tak efektně prezentovat jako viditelným luxusem operního domu. Budova opery dělá dojem nejen svou architekturou, ale i jistou rozmařilostí, jakou s sebou nese každé operní představení. Orchestr, sbor, sólisté, jevištní technici. I ve středně velkém operním domě je při provozu jednoho představení potřeba až 150 lidí. Přihlíží jim přitom až 2 tisíce lidí.

Touha po osobní přítomnosti
Zdánlivě zastaralá opera se svými multimediálními kvalitami patří do digitální éry lépe než kterákoli jiná umělecká forma dochované nejvyšší kultury. Hudba a text, jevištní scéna a herecké umění se snoubí do jakéhosi virtuálního všeuměleckého díla – a přesto uspokojuje také potřebu po osobní přítomnosti. V nově vybudovaných operních domech se setkává městská společnost. V době Facebooku a Twitteru vyvstává velká potřeba podobných setkávání.Kromě toho je operní provoz mnohem více globalizovaný než činohra a spíše než koncertní provoz umožňuje uplatnit lokální zvláštnosti. S divadelním dramatem od Ibsena v norštině by město Oslo moc velký úspěch u turistů asi nezaznamenalo. Na druhou stranu by asi nikdo nejel na sever, aby si tam vyslechl Beethovenovu symfonii. Ani v nejodvážnějších interpretacích by asi nezněla výrazně jinak než v Berlíně. Operní představení je oproti tomu skutečná událost. Inscenační provedení je na každém místě jiné, ale hudba zůstává obecně srozumitelná.

Ten, kdo objíždí evropské operní domy, se proto dozvídá mnoho o národních a evropských zvláštnostech. Množství operních domů ve středoevropských zemích od Švýcarska až po Česko, poměrně skromná nabídka v puritánských obchodnických národech jako v Anglii nebo Holandsku – to vše vypovídá hodně o letitých tradicích.

Operní domy a hospodářský vzestup
Pro mladé národní státy a rozvíjející se regiony byl operní dům dokonalý nástroj, jak podpořit své úsilí o samostatnost. Tak tomu bylo už v 19. století, kdy se české národní hnutí sjednotilo ve spolku, který usiloval o stavbu operního domu na pražském břehu Vltavy. Je tomu tak znovu i v 21. století.

Po zlomových letech 1989/90 vznikla ve východní Evropě řada nových hlavních měst. Když se Bratislava stala v roce 1993 sídlem vlády nezávislého Slovenska, měla k dispozici pouze velmi malé divadlo z dob, kdy byla pouhým provinčním městem maďarského království. Mladý stát si pospíšil tento nedostatek napravit. S velkým odhodláním se pustil do realizace plánu na novou operu ještě z dob socialismu. Nová budova Slovenského národního divadla byla dokončena v roce 2007. Ve třech sálech nabízí 1700 míst – a to ve městě, které není o moc větší než Bielefeld.

Podobně tomu bylo v Lublani, od roku 1991 hlavním městě Slovinska. Operní dům Národního divadla prošel sice jen rekonstrukcí, fasáda a hlediště zůstaly beze změn. Pod fasádou byly ale vybudovány prostorné foyery a nová hala s pokladnami. Byla provedena modernizace provaziště včetně veškeré techniky.Ambiciózní plány měl i další nově vzniklý stát bývalé Jugoslávie – Kosovo. První prezident Ibrahim Rugova velmi usiloval o stavbu Národní opery. Byl přesvědčen o tom, že skutečný stát potřebuje operní dům. Po Rugovově smrti v roce 2006 došlo ještě k vypsání soutěže, kterou vyhrálo berlínské architektonické studio. Tím ale celá věc skončila. Jisté německé noviny popsaly stavební jámu jako „díru ostudy“.

Stinné stránky velikášství
Nejen hlavní města států, také regionální metropole uskutečňují své stavební projekty. Čím více usilují o samostatnost a zviditelnění, tím více peněz jsou ochotny za novou operu vydat. Nejlepším příkladem je dříve centrálně řízené Španělsko, které se právě proto stalo baštou evropského regionálního separatismu. Další podnětem byl fakt, že ve Španělsku téměř neexistovaly operní domy. Tradice inkvizice a frankistická diktatura hudební zábavě příliš nepřály.

Nejvíce rozhazoval samostatný region Valencie. V roce 2005 otevřel kulturní palác architekta Santiaga Calatravy. Měřeno podle užitné plochy, jde o největší operní dům v Evropě. Lépe než kde jinde se zde ovšem projevily také stinné stránky regionálního velikášství. Stavební náklady se z původně navrhovaných 109 milionů vyšplhaly až na 478 milionů eur. Budova byla kvůli nedostatkům přechodně dokonce uzavřena. Kvůli finanční krizi se drasticky snížil provozní rozpočet. Minulý rok se s operou ve Valencii rozloučil šéfdirigent Zubin Mehta. Před dvěma měsíci byla navíc pro podezření z korupce zatčena intendantka.

Opera jako faktor zvyšující atraktivitu lokality
Lépe hospodařily méně známé regiony, usilující stavbou opery o prestiž. Kdo kdy v Německu slyšel o polském Kujavsko-Pomořském vojvodství? V roce 2006 zahájila v hlavním městě Bydgoszcz provoz velkolepá „Nová opera“. Rozměrná stavba s 800 místy, tvarem připomínající trojlístek. O nedělích tady můžete ve vyprodaném sále zhlédnout operu skladatele Ignace Jana Paderewského, který byl po první světové válce krátce ministerským předsedou. Příslušníci místní základny NATO naslouchají se zatajeným dechem.

Tento příklad je příznačný. Hospodářsky patří Bydgoszcz už dávno mezi nejúspěšnější regiony Polska. Kromě jiných tu má své sídlo firma Pesa, která vyváží vlaky a tramvaje do mnoha zemí. Město je ale považováno za nudné a nezajímavé. Mladí Poláci se sem nestěhují rádi a turisté navštíví raději sousední hanzovní město Toruń s historickým centrem oceněným i UNESCO. Co jiného se tedy nabízelo než ozdobit nově upravenou přístavní čtvrť kulturním skvostem a dokončit operní dům, s jehož výstavbou se započalo už v době socialismu?Právě před dvěma týdny zveřejnil mnichovský Ifo Institut studii, podle níž veřejné výdaje na kulturu výrazně ovlivňují hospodářský blahobyt regionu. Města, která měla už v 18. století operní dům, jsou podle studie dnes bohatší než města bez opery. V konečném důsledku ale nelze určit, jestli si bohatá města mohou dovolit více kultury, nebo jestli vede bohatší kulturní nabídka k většímu blahobytu. Těžko lze ovšem popřít, že mezi těmito dvěma faktory existuje souvislost.

Investice do kultury se vyplácejí
Peníze investované do stavby nové opery se vyplatí vždy, i když budeme sledovat pouze hospodářské výsledky samotného operního provozu. Málokde byl pro nový operní dům zřízen nový ansámbl. Orchestr, sbor, sólisté a technici dostávali peníze už i předtím. Hráli pouze v malých domech se zastaralou technikou a komplikovaným provozem. Více míst znamená automaticky také vyšší příjmy, což statisticky snižuje subvence na jednu vstupenku. V atraktivním operním domě, který diváky přitahuje, se dá zvýšit počet představení. To převedl úspěšně intendant obnoveného divadla La Fenice v Benátkách.Naproti tomu lokální politici v Rostocku nedávno předvedli, že neumějí počítat. Největší město Meklenburska-Předního Pomořanska oddaluje už 25 let stavbu nového divadla. Výsledkem je velice nízká návštěvnost. Město teď chce propustit operní pěvce a orchestr využívat jen při koncertech, což je velice neefektivní opatření. Toto rozhodnutí ještě zvýší dotaci na prodanou vstupenku.

Odpor k „velké opeře“
Vysoká návštěvnost ale nezvyšuje jen rentabilitu, opera se stává také demokratičtější. To bylo převládajícím motivem zvláště v počátku nového stavebního nadšení. Existovala snaha opustit staré operní domy, v nichž méně majetné publikum muselo natahovat krky ve vzdálených řadách. Často bylo také nuceno používat oddělená schodiště, aby nerušilo hudební zážitky lepší společnosti. Nejzřetelněji je tento motiv vidět v Mitterrandově pařížském projektu. Opéra Bastille nabízí téměř 3 tisíce míst a téměř ze všech je dobře vidět na jeviště. Symbolicky stojí také na místě, odkud v roce 1793 vzešel příslib rovnosti Francouzské revoluce.

Dnes se ideál „opery pro všechny“ poněkud hroutí. Ilustruje to odpor, který se na některých místech proti novým stavebním projektům zvedl. Rozšířené mínění, že opera je místem pro krásné a bohaté, se ale při bližším ohledání jeví jako předsudek. Podle nečetných studií o sociálním složením operního publika navštěvuje operní domy spíše vzdělaná střední vrstva. Tato skupina platí největší část daní a se svými nároky na vzdělání a účast na veřejném životě využívá velkou část služeb státu. To ale znamená, že sociálně slabé vrstvy, které se neúčastní veřejného života ani voleb, nevyhledávají také ani operu. Když chtělo hlavní hornorakouské město Linec postavit nový operní dům, vyrukovala pravicově populistická strana FPÖ proti zamýšlené stavbě se známými výhradami. Na plakátech hlásala: „Malý občan platí velkou operu.“ Skutečně se jí také podařilo pomocí referenda zmařit původní projekt na Schlossbergu, nedaleko Lineckého zámku. V samotném městě se sice dvě třetiny obyvatelstva vyslovily pro tento projekt, ve vzdálenějších částech spolkové země se však většinou setkal s odmítnutím. Nejvíce pak v Braunau am Inn, kde proti hlasovalo 66,1 procenta. Při druhém pokusu byl pak ale operní dům přeci jen postaven. Na jiném místě, v blízkosti nádraží, což je pro mimolinecké návštěvníky mnohem praktičtější. V provozu je od roku 2013.

„Vyznání lásky divadlu“
Příklad švýcarského Solothurnu ale ukazuje, že to jde i bez silného odporu. Město v nedávné době investovalo téměř 20 milionů franků do důkladné modernizace svého historického městského divadla, která se téměř vyrovná novostavbě. Toto město „velvyslanců“, kdysi sídlo francouzského velvyslance ve Švýcarsku, je na nejmenší městské divadlo v celé zemi patřičně hrdé. V referendu vyslovilo 82 procent obyvatel souhlas s úvěrem na renovaci. Projekt prosazoval především starosta ze švýcarské strany FDP, dřívější strany „Freisinn“. „Tomu říkám skutečné vyznání lásky k divadlu,“ řekl, když se na konci ledna sešla městská společnost na zahajovací oslavu. Upozornil také na to, že renovace nepřekročila finanční rámec. Tím se ovšem Solothurnský případ liší od všech ostatní staveb operních domů nedávné minulosti.

I ve Florencii vystoupaly výdaje z 80 na zatím současných 260 milionů. Schopnost postavit novou operu přitom platilo u nás i na jiných místech jako důkaz dobrého vládnutí. Podobně je tomu kupodivu už jen s novou výstavbou tramvajové dopravy. Jedná se o veřejnou infrastrukturu užitečnou pro všechny. Rozhodující stavební fáze spadá do funkčního období starosty Mattea Renziho, přestože opera byla naplánovaná už před ním a bude dokončena až po něm. Jeho úspěšné působení ho rychle vyneslo na místo italského ministerského předsedy. Do Florencie se vrátil na slavnostní otevření. „Scommessa vinta,“ prohlásil hrdě při této příležitosti: „Sázku jsme vyhráli!“

Přeložil Ondřej Lábr
Foto archiv, DPA