Režisér Tomáš Pilař se ve své kariéře s Nabuccem setkává poprvé a svou poetiku nezapřel ani zde. Bohatě tu jako starozákonní symbol uplatňuje světlo, minimálně využívá rekvizity, pracuje s jemnou tylovou oponou, známou z řady jeho předchozích inscenací. Spolu se svým dvorním scénografem Alešem Valáškem prezentuje hebrejský svět jako čisté, bílé a minimalistické prostředí. A svět babylonský naopak zaplňuje množstvím reliéfů a plastik, které jsou kopiemi reálných artefaktů, nalezených na území dnešního Iráku. Do centra dění staví více než pětimetrovou koňskou bustu coby zvětšeninu dodnes dochované drobné bronzové sošky, uložené v museu ve Florencii.
Sám Pilař přiznává, že se ve Verdiho opeře snažil odkrývat hlubší vrstvy. Hledal a nalezl ve starozákonním příběhu poezii a atmosféru, z nichž nakonec učinil klíčový úhel svého režijního pohledu. A zdůrazňuje, že to, co posouvá děj Nabucca vpřed, se neděje před očima diváků na scéně. Celou Verdiho operu iniciuje rodinná tragédie, k níž došlo dávno před tím, než se zvedne opona. Totiž příběh babylonského krále Nabucca a jeho dvou dcer, pokrevní dcery Feneny a nemanželské dcery Abigail. Tomáš Pilař na lektorském úvodu k inscenaci prozradil, že za skutečný start opery Nabucco považuje okamžik, kdy se Abigail dozví, že je dcerou pouhé otrokyně a do královské rodiny nepatří. Což jsou jasné pohnutky k tomu, aby se začala chovat pomstychtivě a strhávat na sebe pozornost.
Na premiéře Nabucca v sobotu 13. října 2018 se jako Abigail představila domácí sólistka Ivana Veberová. Viděli jsme pyšnou, nenávistnou a zhrzenou ženu toužící po moci a slávě stejně jako po pomstě. Ženu, která válcuje své okolí a snad už ani nemůže věřit v čistou lásku. V mžiku se však dokázala změnit na jemnou dívku, vzpomínající tesklivě na dobu, kdy čistá láska naplňovala její život. A něžnou bytost ve chvíli, kdy – těsně předtím, než ve finále vlastní rukou zemře – v duchu odprošuje svého otce a odpouští své nevlastní sestře. Ivana Veberová ztvárnila v letošním roce mimo jiné také Beatrice ve Fibichově Nevěstě Messinské a právě v ní zaujala zralými, barevnými a plnými výškami, jaké jsme od ní doposud neznali. Svou Abigail zpívala dokonale čistě, srozumitelně a barevně, včetně obávaného dvouoktávového skoku z c3 na c1, jen ve výškách zněl místy její hlas poněkud ostře a úzce. Jistě, lze to přičíst premiérovému rozechvění, ale dost možná aktuálně představuje Abigail její hranici; nikoli hranici jejích možností, nýbrž mantinel oborový. A my tak Ivaně Veberové přejme, aby si i nadále hlídala svou cestu a nedala se z ní lákavými výzvami svést.
Nová plzeňská inscenace Verdiho Nabucca tedy nestaví na scénu starozákonní mýtické postavy. Naopak. Ať už to byl Zachariáš Františka Zahradníčka, Fenena Václavy Krejčí-Houskové, Nabucco Michele Kalmandyho, Ismael Philippa Castagnera, Baalův velekněz Jana Hnyka či Anna Radky Sehnoutkové, jsou to lidé z masa a kostí, které ovládají nejjemnější lidské city a vášně, lidé, které dostihuje vlastní minulost. Inscenátoři zdůrazňují, že na pozadí této národnostně laděné „sborové“ opery dávané do souvislosti s italským risorgimentem, je intimní milostný trojúhelník. A – tak jako ve většině Verdiho oper – i vztahy rodičů a dětí. Představují Nabucca jako operu, kde stejně důležitou roli hrají vypjaté sborové scény i něžné doteky rukou dvou milujících se bytostí.
Kdo měl štěstí a neseděl za dámou, jež před představením navštívila vlasové studio, mohl neomezeně sledovat práci dirigenta Norberta Baxy. A ten řídil hudební nastudování – v tom nejlepším slova smyslu – jako dopravu na složité křižovatce. Inspirativním gestem vedl pěvce a sbor v každé notě, byl s nimi v kontaktu v každé slabice, prožil s nimi drobné nuance ve výrazu, dynamice i tempu. Plzeňský orchestr a zvláště exponovaná žesťová sekce potvrdil své zkušenosti s italským repertoárem, nasbírané za poslední dobu z inscenací oper Macbeth či Aida. Verdiho rytmické finesy, tak charakteristické právě pro Nabucca, zněly úderně, pregnantně a zároveň přirozeně. Své pověsti dostál i plzeňský sbor, vedený Zdeňkem Vimrem. Těleso se představilo jako hudebně jednolité a zároveň výrazově individualizované, kdy jeden každý člen sboru představoval konkrétní lidskou bytost.
Je jen trochu škoda, že publikum po každém výstupu odměňovalo umělce potleskem na otevřené scéně. Poněkud stranou tak zůstala Verdiho dramatická a dramaturgická rafinovanost ve výstavbě opery jako celku, v návaznosti scén i v tóninových a rytmických kontrastech. Nelze ale premiérovým divákům mít za zlé, že se Verdiho hudbou a jejím plzeňským nastudováním nechali unést.
