Antonín Dvořák preferoval u svých symfonických básní podle Erbena aby se hrála každá zvlášť, nikoli jako symfonický cyklus. Vodník op. 109 má silné baladické hudební napětí a ukázalo se zároveň, že svou náročností je přímo ideální i k prezentaci orchestru – Severočeská filharmonie Teplice se představila jako ansámbl kompaktní a vyrovnaný. Skladatel se vyjádřil ke svému zhudebnění básně zřetelně – „vypracoval hlavní osoby, jejich charakter a poetickou náladu“ a tak jsme mohli slyšet, že Tepličtí mají nejen výtečného flétnistu, který hned úvodem přednesl vodníkův motiv, pak ukolébavka v hoboji zněla pravou vroucností, trombóny podpořily smutek setkání matky s dcerou a všechny další detaily, které prozrazovaly co z básně známe odedávna – pátek nešťastný je den, zněly intenzitou Dvořákova vyprávění. Petr Vronský dirigoval zpaměti a plně „programní“ interpretaci balady vykreslil se všemi dramatickými detaily: působivou bouři na jezeře, hrozivé vodníkovo bušení na dveře zlověstně předříkané nejdřív violoncelly, pak strašný vodníkův čin, děs matky i dcery i vodníkovo odcházení do vodních hlubin. Veledílo velmi kvalitně přednesené.
Viléma Blodka si spojujeme s titulem opery V studni a flétnisté jednoznačně i rádi s jeho Koncertem D dur pro flétnu a orchestr. Blodek byl zručný skladatel a významný pedagog, na Pražské konzervatoři vyučoval hře na flétnu. Ta důvěrná znalost nástroje je v koncertu znát a je evidentní, proč je flétnisty oblíbený. Nešetřil orchestrální hutností, užívá bohatě dřev i žesťů včetně angažovaných trombónů a pod důmyslným vedením Petra Vronského byla tato plnost zvuku muzikantsky přívětivě košatá, nejen v heroické vstupní větě. Sylvie Schelingerová (*1993), laureátka Soutěže Bohuslava Martinů v roce 2016, skvěle dimenzovala energická staccata i protipól lyrický, nejen v sentimentu Adagia, její třpytivý virtuózní tón výtečně finalizoval i souznění závěrečného Allegra vivace.
Středem koncertu se stala Instrumentální mše Václava Riedlbaucha (1947- 2017). Napsal ji v roce 1969 a je úchvatným projevem duchovní orientace a řemeslné dokonalosti. Také jako Leoš Janáček jde za zvukovou pregnantností a chorální volností. Po impozantní, hlaholné žesťové Intrádě nastoupí Kyrie, Credo a Dona nobis pacem, tedy zestručněné části mše, vyznání a prosby, kterým dal nezapomenutelnou podobu velkolepé představivosti vtělené do perfektní znalosti dechových nástrojů. Jim zejména (v kontrastu se dvěma harfami) je skladba výběrového nástrojového obsazení svěřená. Stručná kompozice, výrazná jak střelná modlitba. Dlouhotrvající zasloužený potlesk doplnilo dirigentovo výmluvné gesto, namísto dalšího klanění vyzdvihl do výše Riedlbauchovu partituru.
Lákadlem a ozdobou Koncertu pro housle, klavír a orchestr, H 342 Bohuslava Martinů byl mladičký virtuóz Eduard Kollert. Šestnáctiletý interpret zralého projevu, který spolu s klavíristou Jiřím Kollertem zdůraznil modernistickou svěžest díla, napsaného právě před pětašedesáti lety. Pulzovalo pravým temperamentem a v tom vervním jásavém vzruchu právě ty rafinovaně komponované a suverénně hrané sólistické expanze i plnokrevná souhra sólistů imponovala. Severočeská filharmonie Teplice a šéfdirigent Petr Vronský vložili do Dnů Martinů výborný koncert, škoda přeškoda, že návštěvnost festivalu je víc než střídmá.
Antonín Dvořák, Vodník, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena op. 109
Severočeská filharmonie Teplice, 18. prosince 2018, Pražská konzervatoř
Vilém Blodek, Koncert pro flétnu a orchestr
Allegro risoluto – Adagio – Allegro vivace
Václav Riedlbauch, Instrumentální mše
Indtráda – Kyrie – Credo – Dona nobis pacem
Bohuslav Martinů, Koncert pro housle, klavír a orchestr, H 342
Poco allegro – Adagio – Allegro
