Výkony na matiné k výročí Bedřicha Smetany nebyly příliš reprezentativní

Pražské Národní divadlo ve spolupráci se Společností Bedřicha Smetany připravilo u příležitosti 199. výročí skladatelova narození (2. března 1824) slavnostní matiné sestavené výlučně z jeho děl, které se konalo v historické budově 5. března 2023. Zájem byl mimořádný, hlediště bylo zcela zaplněno.

Návštěvnost jen potvrdila, že hudba Bedřicha Smetany přitahuje publikum napříč generacemi, v hledišti usedli i rodiče se svými malými dětmi a studenti. Koncert uvedla členka výboru Společnosti Bedřicha Smetany, muzikoložka PhDr. Olga Mojžíšová PhD. V přehledném a výborně připraveném projevu seznámila posluchače s díly, která byla na program zařazena, se zajímavostmi provázejícími okolnosti jejich vzniku a připomněla i jejich dobové přijetí a ohlas. Zajímavá a bohatá dramaturgie koncertu nabídla za doprovodu klavíru výstupy a árie z oper Braniboři v Čechách, Dalibor, Čertova stěna, Prodaná nevěsta, proslulý smyčcový kvartet Z mého života a připomněla rovněž Smetanovo klavírní dílo. Program nebyl sestaven chronologicky, do pěveckých bloků byl zařazen ve vyvážených odstupech sólový klavír a smyčcový kvartet, což zaručilo pestrost programu i různorodost dokumentující šíři a škálu Smetanovy tvorby. Účinkující vystoupili před staženou železnou oponou, což bylo z akustického hlediska dobré řešení.

Příležitost dostali především mladí pěvci, kteří jsou na začátku své umělecké kariéry, jak je v tomto případě tradicí. I s přihlédnutím k této skutečnosti není však možné zavírat oči nad nastudováním a způsobem provedení pěveckých partů. Všechna čísla by potřebovala podstatně preciznější celkové vypracování textu, výrazu a agogiky, než s jakým byla uvedena. Někdy až strojově zahraným a odzpívaným notám často chyběl hudební obsah. Nejmarkantnější to bylo v árii Kecala Každý jen tu svou a následujícím duetu Kecala s Jeníkem v podání sólistů Opery Národního divadla Miloše Horáka a Daniela Matouška – obě čísla byla provedena do té míry mechanicky, že jeden z nejpůsobivějších a nejzářivějších výstupů operní literatury ztratil svůj lesk a hudební šarm. U všech výstupů by bylo navíc ku prospěchu věci režijní vedení pěvců.

Matiné otevřelo arioso Ludiše Jaký to shon, jaký to spěch? a scéna Ludiše s Tausendmarkem ze Smetanovy první opery Braniboři v Čechách (premiéra v roce 1866), v níž vystoupili Tamara Morozová (host opery ND Praha), držitelka ceny pražského Národního divadla z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, a sólista opery Národního divadla Jiří Brückler. Zpívali z not a bylo zcela zřejmé, že nejsou se svými party potřebně sžiti. Srozumitelnost zpívaného textu nebyla dostatečná, u Tamary Morozové byla minimální, smysl celého výstupu tak nutně unikl. Pěvkyně vládne dramatičtějším sopránem příjemné barvy, po technické stránce však ještě ne zcela zvládnutým, především ve výškách provázených občasným intonačním nedotažením, což se projevilo především v árii Milady Jak je mi… z Dalibora (premiéra v roce 1868). V árii krále Vladislava z téhož díla V tak pozdní dobu… Krásný to cíl dbal Jiří Brückler na kultivovanost projevu, nicméně se ani zde zřejmě necítil nejlépe. Jeho baryton plně vyzněl až v árii Voka Jen jediná mne ženy krásná tvář tak dojala… z Čertovy stěny (premiéra v roce 1882) kde se mu do pěveckého přednesu vrátila jindy obvyklá kantiléna a kvalitní srozumitelnost textu.

Blok věnovaný Čertově stěně otevřela skica kvartetu Hedviky (T. Morozová), Katušky (Markéta Klaudová), Záviše (Tereza Papoušková) a Jarka (Daniel Matoušek) k 3. jednání opery. Tato krátká skica by byla dramaturgicky zajímavá, ale jen při hlasové vyrovnanosti ansámblu a lepšího souznění sólistů. Když Tereza Papoušková, studentka pražské HAMU, přednesla árii Záviše z 2. jednání Jak siré ptáče, bylo zřejmé, že mezzosopranistka má před sebou ještě hodně práce, především v posazení výšek a vyrovnanosti rejstříků. Miloš Horák je pro roli Raracha hlasově dostatečně disponován, což prokázal v árii z 2. jednání Jen hajej, holátko. Operní melodie matiné otevřely a také uzavřely, poslední tóny patřily Prodané nevěstě (premiéra v roce 1866), a kromě již zmíněné scény Kecala a Jeníka zazněla i árie Mařenky Kdybych se co takového… s Věrným milováním Mařenky a Jeníka v podání Markéty Klaudové (host opery ND Praha) a Daniela Matouška, jejichž výstup měl potřebný půvab mládí. Pěvce u klavíru doprovodili spolehlivě Zdeněk Klauda a Lucie Pirochová.

Do operních bloků byly zařazeny dva instrumentální vstupy. V prvním z nich potvrdila svůj talent dvanáctiletá klavíristka, laureátka a vítězka řady soutěží Klára Gibišová, která hrála Smetanovy skladby – ranou Jiřinkovou polku D dur (1840), Chanson a moll č. 2 z Lístků do památníku op. 2 (1849–1850) a rovněž ranou Louisinu polku Es dur (1840).

Zazněl také smyčcový kvartet Z mého života (1876). Pro matiné jej nastudovali členové Orchestru Národního divadla Ondřej Hás (první housle), Matěj Polášek (druhé housle), Jakub Kocna (viola) a Štěpán Drtina (violoncello). Podali slibný výkon, v budoucnu se toto Smetanovo chef-d’œuvre jistě zaskví v jejich provedení v plném lesku. Publikum zřejmě nezvyklé komorní a symfonické hudbě tleskalo po každé větě. Nepochybně k tomu přispěl i velmi strohý program, v němž názvy jednotlivých vět kvartetu nebyly vůbec uvedeny. Program také neobsahoval žádné, ani stručné informace k provedeným dílům. Místo nich zaplnilo druhou z jeho čtyř stran kalendárium se skladbami, které k programu koncertu neměly žádný vztah. Zcela chyběly základní biografické informace o Bedřichu Smetanovi.