Výročí Plus: charizmatický rebel Jan Novák

8. dubna 1921 se v Nové Říši na Moravě narodil jeden z nejvýraznějších představitelů poválečné generace českých skladatelů, Jan Novák (1921-1984). Dirigent Rafael Kubelík jej jednou trefně nazval “Božským rošťákem”.

Velehrad, Brno, Amerika

Hudebně nadaný hoch se stal v roce 1933 žákem jezuitského gymnázia na Velehradě, které poskytovalo prvotřídní klasické vzdělání s důrazem na výuku jazyků (kromě latiny a řečtiny se vyučovala ruština, němčina a esperanto). Revoltující mladý muž, kterého více než tamější přísná disciplína zajímala hra na klavír, si nakonec “vysloužil” vyloučení z ústavu. Odmaturoval na klasickém gymnáziu v Brně a poté nastoupil na brněnskou konzervatoř, kde studoval skladbu u Viléma Petrželky, klavír a dirigování. V roce 1942 byl nuceně nasazen v německém Porýní, odkud se mu při bombardování na konci války podařilo uprchnout. Poté pokračoval ve studiích na konzervatoři v Brně, kde se také seznámil se svou pozdější manželkou, klavíristkou Eliškou Hanouskovou. Po absolutoriu v roce 1946 nastoupil na AMU do třídy Pavla Bořkovce a následně na nově otevřenou JAMU v Brně.
Díky stipendiu Nadace Jaroslava Ježka mohl v červnu 1947 odjet na studijní pobyt do USA, kde se nejdříve zúčastnil letního skladatelského kurzu v Berkshire Music Center v Tanglewoodu ve třídě Aarona Coplanda. Mezi jeho spolužáky patřil třeba i dirigent Leonard Bernstein, který i po letech vzpomínal, jak s ním Novák cvičil jazykolam “strčprstskrzkrk”. Po zkončení kurzu odjel do New Yorku, kde se mu splnil sen: Vyhledal Bohuslava Martinů a začal k němu docházet na soukromé hodiny. Kritika, kterou Martinů nejdříve zhodnotil Novákovu tvorbu (vyčítal mu neobratné zacházení s tématy a ledabylost v rozvíjení motivů), byla pro mladého skladatele nejdříve „studenou sprchou“. Poté však pro něj začala škola, na kterou později s vděkem vzpomínal. Se svým “padre Martinů” udržoval až do jeho smrti kontakt a setkání s ním zásadním způsobem ovlivnilo jeho tvorbu.
Zpět do Československa se vrátil ve dnech komunistického puče v únoru 1948. Usadil se v Brně, existenční zajištění mu poskytovalo především komponování hudby pro krátké a loutkové filmy a rozhlasové a divadelní hry, s manželkou Eliškou Novákovou úspěšně vystupovali v klavírním duu.

Od Martinů k dodekafonii a zase zpět

Pro jeho tvorbu 50. let je typické značné ovlivnění dílem B. Martinů (Variace na téma B. Martinů pro dva klavíry z roku 1949) i vlivy jazzu, ze symfonických a koncertantních děl vyniká mj. jeho Hobojový koncert (1952). Ve snaze vymanit se z vlivu svého učitele, kterého si byl Novák vědom (“Martinů už ani neposlouchám, jen o svátcích”) svůj kompoziční jazyk postupně rozšířuje o nové žánry i hudební prostředky, zkouší postupy dodekafonie a aleatoriky. Dvanáctitónovou řadu použil poprvé jako tématický materiál ve středním dílu Capriccia pro violoncello a malý orchestr z roku 1958 nebo později v komorní hříčce pro bas a komorní soubor Passer Catulli (1962), kde zpěvák oplakává vrabčáka Catullovy milé.
I když sledoval dobové kompoziční trendy a v roce 1963 se stal i jedním ze zakladatelů brněnské skupiny skladatelů a muzikologů “Tvůrčí skupina A” , faktem je, že inklinoval k méně racionálně utvářené hudbě a po hravém prozkoumání těchto technik se znovu vrátil k tomu, co mu bylo vlastní.Zásadním impulzem pro jeho další tvorbu se pak od konce padesátých let stala latina.

Jak se řekne latinsky lednička?

Zásadní příklon k jazyku antického Říma v její antické, tzv. restituované výslovnosti, u Nováka nastal v první polovině 50. let 20. století. Od té doby se pro něj její studium stalo Novákovým hlavním koníčkem a takřka vášní. Latinu, kterou brilantně ovládl v mluvené a v psané podobě i jako básník, přitom Novák nechápal jako mrtvý jazyk, ale jako univerzální způsob komunikace, kterým lze promlouvat skrze staletí:„Tohoto jazyka, spíše nesmrtelného než mrtvého, tedy s rozkoší užívám při kompozici jako živého.”
Svůj zájem systematicky rozvíjel a v Brně založil latinský kroužek, v němž bylo dovoleno mluvit výhradně latinsky (a jehož členy v kavárně nikdo nechtěl obsluhovat, protože pánové si objednávali zásadně latinsky). Sám také vymýšlel latinské novotvary, překládal do latiny moravské lidové písně i Haškova Švejka a hledal adekvátní názvy pro předměty denní potřeby. Latinsky hovořil i se svými dcerkami.
Novákovy vokální kompozice na latinské texty zhudebňují básníky i prozaiky starověkého Říma, autory středověku, renesance i moderní, z velké části jeho vlastní, texty.  Dokonale v nich využíval možností, které v sobě skrývá rytmus daného metra a originálním způsobem s nimi pracoval pro podtržení významu textu.
Patrně první skladbou zhudebňující Novákův vlastní latinský text byla Exercitia mythologica pro smíšený sbor z roku 1968. Největší množství vokálních skladeb napsal v Itálii, kde v roce 1971 založil sbor Voces Latinae, který se pod jeho vedením začal takřka výhradně věnovat provádění neliturgické sborové tvorby na latinské texty v klasické latinské výslovnosti. V této době vznikl například cyklus Invitatio Pastorum, písňová sbírka Schola cantans nebo opera Dulcitius, kterou sbor provedl i ve Vatikánu.

Kočár do Vídně

Jako svobodomyslný a osobitý umělec s humanistickým rozhledem, který se nenechal svazovat dobovými konvencemi a módními hudebními styly a také se nijak netajil svými uměleckými i občanskými názory, se dostával do napětí s oficiálními stranickými autoritami.
Jeho na svou dobu velmi otevřené způsoby a „výtržnosti“ přestaly být akceptovány poté, co se v roce 1961 odmítl zúčastnit voleb lidových soudců. Následovaly sankce a také krátkodobé vyloučení ze Svazu československých skladatelů.
Právě v té době však paradoxně získává zakázky od předních filmových režisérů tehdejšího Československa – vytvořil hudbu k filmům režiséra Karla Kachyni (Trápení, Kočár do Vídně, Noc nevěsty a další), Jiřího Trnky (Kybernetická babička), Karla Zemana (Ukradená vzducholoď) i Martina Hollého (Havrania cesta).
Vrcholným dílem jeho dosavadní tvorby, které se vymyká přavažujícímu rysu Novákových děl, budících často dojem lehkosti a optimismu, je kantáta Dido (1967) pro mezzosoprán, vypravěče, mužský sbor a orchestr na čtvrtý zpěv Vergiliovy Aeneidy. Její sevřená forma s kongeniálním zhudebněním latinského textu navozuje mimořádný dramatický účinek.
Okupace země vojsky varšavské smlouvy v srpnu 1968 jej zastihla na zájezdě v Itálii s Kühnovým smíšeným sborem. Při vzpomínce na návrat z USA v únoru 1948 prý řekl: “Stejnou chybu už neudělám” a do vlasti se nevrátil. Později se ve Vídni shledal se svou ženou Eliškou a dvěma malými dcerami a po krátkém pobytu v Německu se jim podařilo najít existenční zajištění v dánském Århusu.

Exil

Na události v Československu reagoval Novák sborovou kantátou na vlastní latinský text Ignis pro Ioanne Palach (1969); jasný politický podtext má i kantáta Planctus Troadum (Pláč Trójanek) z téhož roku.
V roce 1970 rodina přesídlila do severoitalského Rovereta, kam byl Novák pozván po vítězství své skladby Mimus Magicus v tamější soutěži. V Itálii se rodina na dalších sedm let usadila. Za odchodem do existenční nejistoty jistě stála Novákova vášeň pro jazyk starých Římanů a možnost tuto svou lásku dále rozvíjet. Věnoval se především kompozici vokálních a komorních děl. Zatímco sborové skladby na latinské texty prováděl se svým sborem Voces Latinae, komorní skladby byly ve velké míře určeny jeho dcerám a hlavním interpretkám jeho díla, klavíristce Doře a flétnistce Claře.
Pro umělce, který byl v 60. letech v Československu uznávanou skladatelskou osobností s širokým okruhem přátel, znamenal odchod do exilu ztrátu zázemí, interpretů i posluchačů. Rozlehlejší skladby, jako jsou orchestrální díla Ludi symphoniaci, Vernalis Temporis Symphonia pro sóla, sbor a orchestr nebo Symphonia Bipartita tak vznikají zase až v závěrečném období jeho tvorby po odchodu do Německa (Neu Ulm), kam se rodina v naději na větší míru uplatnění a hudebních možností v roce 1977 přestěhovala. V té době Novák píše i řadu pozoruhodných kompozic pro komorní obsazení, jako jsou Sonata da Chiesa I a II, Sonata solis fidibus pro housle a klavírní Hymni Christiani. Vedle volnější fantazijní výstavby tyto skladby charakterizuje prohloubení jejich hudebního výrazu.
V roce 1982 provedl v Mnichově dirigent Rafael Kubelík se sborem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Novákovu kantátu Dido. Novákem tak očekávané provedení tohoto díla Newyorskou filharmonií však z důvodu Kubelíkova zranění (krátce před koncertem si zlomil ruku) nedošlo.

Odkaz

Většího uznání své tvorby se Jan Novák za svého života nedočkal. Zemřel po vážné nemoci 17. listopadu 1984 v německém Ulmu.
Roku 1996 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání in memoriam, v roce 2011 byly ostatky skladatele převezeny z italského Rovereta do Brna.
Zdá se, že dílo Jana Nováka na svou skutečnou renesanci teprve čeká. Výrazná melodika, převažující tonální harmonie i přehledná forma přitom činí jeho skladby přístupné a srozumitelné. K tomu přispívá i osobitá rytmická složka, která má často taneční charakter, užití jazzových synkop a ostinátních rytmů. Jeho skladby, ve kterých často probleskuje humor i lehká provokace, mají schopnost svou přirozenou muzikalitou posluchače bezprostředně oslovit.