Tomáš Hanus stojí v čele Orchestru velšské národní opery od srpna 2016. Od té doby nastudoval mimo jiné Růžového kavalíra Richarda Strausse, Vojnu a mír Sergeje Prokofjeva, uvádí díla Leoše Janáčka a dalších významných skladatelů. Orchestr byl založen v roce 1970, patří mezi přední britská hudební tělesa a každoročně vedle své činnosti v operním provozu uvádí také řadu symfonických i komorně koncipovaných programů. Smetanovu Mou vlast s velšským orchestrem dirigoval Hanus poprvé v St. David´s Hall v Cardiffu 29. ledna letošního roku.
V programové brožurce k zahajovacímu koncertu Pražského jara Tomáš Hanus mimo jiné uvádí: „Je trochu smůla, že Má vlast patří mezi tak známá a ‚naposlouchaná´ díla. Stává se, že i poslech je jen rutinou, a tak interpret může podvědomě mít za cíl hlavně nikoho nepohněvat…“, současně ovšem uvažuje o tom, že Bedřich Smetana a jeho dílo se stávalo spíše muzejním exponátem a nastupující mladé generace si k němu proto těžko hledaly cestu.
Problematika ukotvení díla Bedřicha Smetany v současné české společnosti a četnost uvádění jeho děl – operních, symfonických, komorních či vokálních – u nás by vydala na samostatnou publikaci s fundovaným historickým pohledem. Faktem ovšem zůstává, že jakékoliv provedení Mé vlasti se těší vždy mimořádnému zájmu širokého českého publika, v němž nechybí zástupci mladé generace. Mou vlast máme pod kůží, je v nás a je naší součástí. A objeví se i tam, kde bychom ji nečekali – stačí připomenout koncert rockové skupiny Deep Purple v Ostravě v roce 2015, kdy Don Airey sólově preludoval na keybord výběr z melodií českých klasiků a zásadní část tohoto vystoupení tvořila právě Vltava Bedřicha Smetany. Obrovský ohlas ostravského rockového publika a jeho spontánní nadšený aplaus je nejlepším důkazem toho, jakou pozici Smetanova Má vlast má u skutečně široké posluchačské veřejnosti.
Však zaznívala a zaznívá i v klíčových momentech naší novodobé historie. Jedním z nich bylo její provedení po Sametové revoluci na Pražském jaru 1990, kdy v prezidentské lóži usedl Václav Havel s manželkou Olgou, a posléze v červnu na Staroměstské náměstí. Obě produkce se uskutečnily pod taktovkou legendárního Rafaela Kubelíka, který se o provádění české hudby v zahraničí zasazoval výraznou měrou. V této souvislosti je zajímavé sledovat, jak právě nyní Má vlast dobývá zahraniční koncertní pódia, jak z nich zaznívá nejen celosvětově dobře známá a oblíbená Vltava, ale i celý cyklus. Z tohoto hlediska byl zajímavý loňský zahajovací koncert Pražského jara, kdy tyto symfonické básně zazněly v provedení mladých hudebníků West-Eastern Divan Orchestra pod taktovkou mladého dirigenta Thomase Guggeise, asistenta Daniela Barenboima.
Tomáš Hanus jako český dirigent by měl mít k Mé vlasti blíže než jiní. Bylo možné očekávat, že jako příslušník střední generace se zkušenostmi ze zahraničních pódií a renomovaných evropských operních domů (mimo jiné Bavorská státní opera, Opéra National de Paris, Teatro Real Madrid, Vídeňská státní opera, v letošním červnu bude debutovat v milánské La Scale s novou produkcí Dvořákovy Rusalky) má ty nejlepší předpoklady k přesvědčivé interpretaci Smetanovy partitury. Hanusova pověst a úvodní působivé provedení majestátních fanfár ze Smetanovy Libuše a České státní hymny vyvolalo právem velká očekávání pro další průběh večera. Orchestr velšské národní opery je technicky výtečně disponován, je složen z výborných hudebníků, kteří hráli se zjevným velkým zaujetím až nadšením, jejich osobní přístup k interpretaci české hudby si zaslouží vysoké ocenění.
O to větší je škoda, že Tomáš Hanus tento velký potenciál dokázal využít jen z malé části. Své osobní domněnce, že Smetanovo dílo je v očích publika pouhým historickým monumentem, čelil Hanus zvýšeným důrazem na dramatičnost a nervnost projevu, a to i tam, kde hudba poeticky líčí krásy české krajiny, například vzrušenou interpretací začátku Vltavy nebo Z českých Luhů a hájů. I povltavské Rusalky postrádaly líbeznost. Robustnost zvuku a malá zpěvnost témat byla vůbec charakteristická pro celé provedení cyklu. Zvuková hladina se v průběhu večera měnila jen málo, pohybovala se převážně od mezzoforte do silného forte, scházelo jasnější střídání dynamiky. Témata nebyla podána vždy plasticky a někdy zanikala, například ve fugatu smyčců con sordino v Luzích. Nepříznivý vliv na vyznění díla měla také některá neúměrně rychlá tempa, viz začátek Vltavy (commodo non agitato) nebo závěr Šárky. Výsledkem bylo provedení Mé vlasti s minimálními kontrasty jak v jednotlivých částech, tak i ve vzájemných vztazích jednotlivých symfonických básní v rámci cyklu. Všechno znělo takřka stejně, jako by už od prvních tónů Vyšehradu byly všudypřítomné vojenské pluky Žižkovy.
Cyklus šesti symfonických básní Má vlast má svůj obsahový program a vysoké hudební kvality, veškeré pokyny k provedení Smetana pečlivě a zcela pregnantně uvedl v partituře. V nastudování Tomáše Hanuse nebyly obsah ani finesy jeho hudebního ztvárnění dostatečně vystiženy. Má vlast postrádala na zahajovacím koncertě letošního Pražského jara mnoho ze svého kouzla. Z její lyriky a zpěvné dramatičnosti, z její strhující gradace a z hloubky, která dokáže vzít za srdce, zbylo jen minimum. Byla osobním názorem dirigenta na toto základní dílo české hudební pokladnice, ale nebyla o Smetanovi a o jeho hudbě.
Bedřich Smetana: Má vlast
12. května 2023, 20:00 hodin
Obecní dům – Smetanova síň
Účinkující:
Welsh National Opera Orchestra
Tomáš Hanus – dirigent
